Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Pracujme na úspěchu naší země všichni společně. Bez zbytečné zloby, agrese a nenávisti. Nemusíme spolu vždy souhlasit, nemusíme mít stejné názory. Jsme ale skvělá země plná skvělých lidí, kteří mají na to světu dokázat, že ve všech aspektech života se můžeme měřit s těmi nejvyspělejšími zeměmi na světě. Měli bychom to vědět všichni, tak ať to ví celý svět. Držím nám všem i naší krásné zemi palce!“
To jsou povzbuzující, až laskavá slova Andreje Babiše ze 17. listopadu 2019. Z jeho projevu ke 30. výročí sametové revoluce, některými hodnoceného jako jeho nejzdařilejší ve funkci premiéra. Bez ohledu na to, kdo byl původním autorem textu.
Dobře, shromáždění v Národním muzeu je jiný žánr než politický mítink v třicetistupňovém horku. Nálada nepanuje slavnostní, ale vypjatá. Píská se, občas létají vajíčka.
Ale i tak Babiše tehdy a Babiše v srpnu 2022 dělí sto světelných let. Když na náměstí, vida protestující odpůrce, volá: „To jsou fašisti a nacisti. To jsou voliči PirStanu a Spolu. To jsou lidi, kteří jsou nebezpeční.“
Místo toho, aby jako tehdy v Muzeu vzkázal něco ve smyslu: „A díky vám, kdo vyjadřujete svůj názor a komu záleží na tom, v jaké zemi žijeme. Komu není lhostejný osud naší země. I když se v politických názorech můžeme lišit. A lišíme. Od toho jsou politické názory. Od toho existují politické strany. Strany od slova stranit někomu, něčemu. Žádná strana nespojuje všechny a každá se pere o své místo na slunci, ale pokud jsou to strany demokratické, pak v tom nevidím žádný problém“.
Andrej Babiš řekl, že na podzim oznámí, jestli bude kandidovat v prezidentských volbách. Vydatně se spekuluje, že ano, koneckonců momentálně je podle sázkových kanceláří favoritem.
Důvodů, proč Babiš na Hradě není dobrý nápad, existuje celá řada. Teď sám nabídl další.
Hlasy v urnách nemají visačky se vzkazy, co voliči po kandidátech chtějí a co si nepřejí. Neslouží k ničemu jinému než ke sčítání. Hlavou státu se může teoreticky stát i politik, který spoluobčany nálepkuje jako „fašisty“ a „nacisty“. A který s těmito slovy, hluboce odkazujícími na hrůzy války a diktatury, veřejně hauzíruje při popisu aktuální domácí politiky: tedy poměrů, které se s nebezpečím skutečného „fašismu“ a „nacismu“ nemohou srovnávat.
Opatřit si takového prezidenta by byla chyba.
Nemusí, respektive nemá to být studený panák, člověk bez emocí. Andrej Babiš emoce má. Jenže z jeho veřejných vystoupení – v parlamentu, v médiích, na mítincích – je patrné, že ten ryzí Babiš se nachází na náměstí v Táboře 2022, nikoli v panteonu Národního muzea 2019. Nespojuje, nesmiřuje, fouká do ohně. Jestli by, jak se už mockrát řeklo, měl prezident dokázat společnost sjednocovat, skutečný Babiš je opakem. Autenticky to potvrzuje.
Mobilizovat v ostré volební kampani smířlivostí, to by byl samozřejmě trochu protiúkol. A Babiš prezentuje své turné jako komunální a senátní, ne prezidentské. Možná tuší, že v tom případě by pak musel ubrat, zchladit vášně, hrát státníka. Přesto, s „fašisty“ a „nacisty“ – i když to pak vysvětloval jako interpretaci novinového komentáře – překročil hranici, která by se před prezidentskou volbou smazávala obtížně.
Mimo jiné: pracovat s pojmy, které pro své odpůrce používá Putinův svět, to je silná káva.
Nepsanou povinností prezidenta je péče o národní paměť, což obnáší například veřejná vystoupení při významných výročích. Jako je vítězství nad nacismem – jehož pozůstatky zřejmě podle Babiše kolují mezi některými voliči vlády. Se kterou by měl Babiš-prezident spolupracovat „na úspěchu naší země“ a potkávat se při pietních akcích. Další absurdní představa.
