Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pokud by chtěl špičkový právník a někdejší soudce Mezinárodního trestního soudu Robert Fremr celou nepříjemnou situaci kolem svého nástupu na Ústavní soud zjednodušit všem zúčastněným (snad s výjimkou sebe samého), mohl by oznámit, že o funkci ústavního soudce již nemá zájem. Prezidentu Petru Pavlovi by se jistě ulevilo, asi by Fremrovi i hezky poděkoval a začal by na uvolněné brněnské křeslo hledat někoho jiného.
Bolestné řešení morálních dilemat mezi dlouhou a obdivuhodnou mezinárodní kariérou po listopadu 1989 a krátkým a opovrženíhodným přisluhováním komunistickému režimu před ním bychom mohli zase na nějaký čas odložit.
Takové řešení by bylo nejjednodušší, nejhladší, zároveň ale není vůbec jasné, zda by bylo také nejlepší jak pro politické prostředí v Česku, tak pro Ústavní soud jako instituci.
Případ kandidáta na ústavního soudce Fremra, na nějž chviličku před schvalovacím procesem v Senátu vyskočily trestní kauzy, které soudil před sametovou revolucí, představuje problém pro mnoho lidí. Zejména případ „záškodníků z Olšanských hřbitovů“, který velmi dobře popsal disident Jan Urban na serveru HlídacíPes.org, je ukázkou odporného zpolitizovaného procesu s významným vlivem estébáckých manipulací. A tehdejší soudce Městského soudu v Praze Fremr se na něm významně podepsal. Dalším problémem jsou rozsudky nad emigranty, jichž podle historika Petra Blažka Fremr za svou předlistopadovou kariéru podepsal přes stovku.
V první řadě jde o problém pro prezidenta Petra Pavla. Ten se, vědom si svých limitů v mnoha otázkách včetně justičních a právních, pokusil důležitý proces navrhování kandidátů na ústavní soudce do jisté míry přenést z vlastních beder na externí odborný „panel“, který si sám vybral. A tento panel nyní selhal, když předložil Pavlovi kandidáta, u nějž až během nominačního procesu vyplula na povrch nepříjemná překvapení.
Potíž je to i pro ústavně-právní výbor Senátu. Horní parlamentní komora má Ústavou určenou důležitou spolurozhodovací roli při výběru ústavních soudců, ale její klíčový orgán v této oblasti přehlédl Fremrovu minulost jako širé lány a Pavlova kandidáta s klidem doporučil na „grilovačku“ do pléna.
Zejména ve srovnání s minulým schvalováním kandidátů, při němž si senátoři ve výboru nepřímo vyřizovali politické účty s prezidentem přes Josefa Baxu a Danielu Zemanovou, které ke schválení nedoporučili z dost malicherných důvodů, je to velká ostuda. Když už Senát tak důležitou pravomoc má, měl by být v jejím rámci schopen alespoň základní odborné a rešeršní práce.
Výsledkem tohoto dvojitého selhání je nepříjemná situace, v níž Pavel pozastavil proces jmenování kandidáta, jehož sám navrhl a jehož mu Senát schválil. Prezident se tak ocitá ve vleku „nových informací“, které ale především nijak nové být neměly. Snadná cesta ven už z toho není, zvláště pokud nepomůže sám Fremr výše naznačeným způsobem.
Pokud Pavel Fremra nakonec nejmenuje, vystaví se kritice, jak může on sám s vlastními škraloupy z komunistických časů vážit předlistopadovou morálku svých vrstevníků (Fremr je o čtyři roky starší než Pavel). To je skutečně činnost, kterou by měl současný prezident přenechat jiným autoritám - třeba právě Senátu, který ovšem, jak už jsme naznačili, v tomto případě selhal. A jeho ex post apely prezentované Markem Hilšerem či Hanou Kordovou Marvanovou už působí poněkud křečovitě.
Hrozící trapas
Přehlédnout nelze ani fakt, že nejmenováním Fremra by Ústavní soud přišel o příležitost přivítat ve svých řadách skutečně špičkového trestního soudce s mezinárodní zkušeností, kterou se může v Česku chlubit jen několik málo jedinců. Zda je ztráta takové příležitosti přiměřenou cenou za jisté dílčí morální vítězství, to je velká otázka.
O dílčí vítězství by se jednalo i proto, že například čerstvý šéf Ústavního soudu Josef Baxa byl před revolucí rovněž trestním soudcem a na otázku, zda se rovněž podepisoval pod rozsudky nad emigranty, odpověděl, že si není jist, ale není to vyloučené. Takže pokud historici podrobněji zapátrají v archivech, můžeme za chvíli řešit Baxovy rozsudky, jen bez rizika následků, protože jednou jmenovaný ústavní soudce je prakticky neodvolatelný.
Je to trochu paradoxní situace, ale nejlepší variantou by asi skutečně bylo, kdyby se Fremr rozhodl svých ambicí sám vzdát. Druhou nejlepší variantou je jeho jmenování s důrazem na to, že si svůj morální prohřešek z komunistických dob, podobně jako prezident Pavel, „odpracoval“ po revoluci. Aby Fremrovi vystavil z morálních pozic stopku právě současný prezident, jehož kvalifikační kritéria stejně jako ta senátní Fremr chvíli předtím splnil, to by byl spíš trapas.
