Článek
Stranické sjezdy po vyhraných volbách bývají euforické, odvázané, sebevědomé, ale nic se nesmí přehánět. Když na víkendovém volebním kongresu ODS vystoupil Alexandr Vondra a zasnil se nad představou americké vojenské základny v Česku, nebylo to nic nepochopitelného – Vondrova hvězda v posledních letech ve straně zase stoupá, straníci mu rádi naslouchají, jeho názory jsou dlouhodobě velmi konzistentní, sám se hlásí k idejím „atlantismu“ a těžko bychom na české politické scéně hledali pevnějšího a otevřenějšího zastánce transatlantické spolupráce.
Jenže pak sjezdovou rétoriku europoslance a místopředsedy strany bez exekutivní funkce přebrala ministryně obrany v koaliční vládě. A už nikoli v projevu na sjezdu, ale v rozhovoru pro celostátní deník téma základny zopakovala a opepřila ujištěním, že jej brzy otevře v debatě se svým americkým protějškem. Tím se celá věc posunula na zcela jinou úroveň.
Jana Černochová svými slovy překvapila koaliční partnery, v prostoru českých sociálních sítí rozpoutala hojné a tvrdé střety mezi různými názorovými skupinami a vnímavým marketérům opozičních hnutí (zejména ANO a SPD) dala do rukou svatý grál, z nějž budou lačně pít nejen v podzimních komunálních a senátních, ale ještě v několikerých nadcházejících volbách.
Ano, je to úplně modelové „nastolování agendy“, které je a má být ambicí všech politických sil, zvláště těch u moci. Jenže je to zároveň nejhloupější možné uplatnění této ambice. Z prostého důvodu.
Kromě rozhádaného Twitteru, který pohříchu není nijak zvlášť důležitý, totiž na jedné straně důsledků leží frenetická aktivita opozice. Andrej Babiš už vyhlašuje referendum, Tomio Okamura mobilizuje a k referendu přidává ještě varování před „operacemi cizích vojsk“ a hnutí Trikolóra rovnou organizuje petici „proti přítomnosti armád a zřízení vojenských základen jiných států v době míru na našem území“ a chystá demonstraci. A pak jsou tu samozřejmě komunisté, jejichž postoj je naštěstí důležitý ještě méně než atmosféra na Twitteru.
Na druhé straně důsledků vyjádření Jany Černochové, kde by se měl sčítat případný prospěch pro Česko nebo alespoň pro příznivce myšlenky na užší vojenskou spolupráci s NATO, neleží oproti tomu vůbec, ale vůbec nic. Základna je zcela chimérická. Nevíme o ní nic. Nevíme, jestli o ni Američané stojí (spíš ne), protože jsme se jich ještě ani neptali, nevíme, kde by byla, jaký by byl její účel.
Sama ministryně obrany nakonec musí po třech dnech popřít vlastní slova o tom, že při jednání s americkým ministrem obrany chce „otevřít i toto téma“. Aktuální stanovisko zní, že „téma není na stole“. Což už potvrdil i vládní a stranický šéf ministryně obrany Petr Fiala – podle něj „je to určitě pěkné téma“, ale „reálná jednání se o tom nevedou“.
Nebýt nešťastného výroku o základně, mohla koaliční vláda jako jeden muž hezky prodat voličům jednání kolem dohody o obranné spolupráci s USA, které Černochovou skutečně čeká a které je v dnešní době důležité, pochopitelné a jeho úspěch by byl dobrou vzpruhou pro českou bezpečnost.
Americká základna je ale v tuto chvíli jen vládní komunikační lapsus a nic jiného. Až příliš nápadně připomněl éru Andreje Babiše, v níž jednotliví ministři pálili do veřejného prostoru úvahy, které pak jejich šéf nebo jejich kolegové průběžně popírali a dementovali. Za všechny – ať neopakujeme notoricky známé covidové eskapády – uveďme třeba nápad ministryně financí Schillerové zrušit platbu za státní pojištěnce.
Vládě Petra Fialy je třeba přiznat, že její komunikační standard se dosud pohyboval na vyšší úrovni, ale vyvolání „debaty“ o americké základně je v tomto směru dost nepříjemnou vzpomínkou na nedávno minulé časy.
