Článek
Sto deset miliard korun. Tolik by Česko mělo letos z eráru zaplatit navíc za souběh krizí, v němž se ocitlo. Plyne to z návrhu novely státního rozpočtu, s nímž šéf státní kasy Zbyněk Stanjura (ODS) seznámil své vládní kolegy a k němuž se dostali novináři České televize.
Schodek státního rozpočtu by naproti tomu neměl být o 110 miliard vyšší, protože Stanjurovi počtáři očekávají kvůli vysoké inflaci také vyšší příjmy. Ty by měly narůst o nějakých 64 miliard korun vlivem vyššího výběru DPH a také lepšího než plánovaného inkasa příjmových daní a pojistného. Předpokladem pro tento nárůst ovšem je, aby spotřebitelé udrželi alespoň nějakou nákupní morálku a zaměstnavatelé reagovali na inflaci alespoň nějakým nárůstem mezd a platů. Tak snad se budou chovat podle Stanjurových modelů.
Součet zvýšených výdajů a zvýšených příjmů posílá letošní český rozpočet do deficitu 327 miliard korun, tedy o 47 miliard hlubšího, než se píše v aktuálním rozpočtovém zákoně z letošního března, ale pořád ještě o 50 miliard mělčího, než pro letošní rok zamýšlela bývalá ministryně financí Alena Schillerová z hnutí ANO.
To jsou všechno zajímavá a užitečná čísla, ale nikoli ta nejpodstatnější. Hlavním strašákem českého eráru nejsou válečné a inflační výdaje za 110 miliard, ale strukturální sekyra kolem 220 miliard, která tak, jak je, fakticky neumožňuje žádnému ministrovi financí sestavit rozpočet se saldem alespoň blízkým nule.
Aby se tato šance znovu otevřela, je nutné nikoli šetřit na uprchlících nebo škudlit na jednorázové výpomoci občanům zasaženým růstem cen, ale vyřešit dlouhodobou nerovnováhu mezi daňovými příjmy a státními výdaji. Jakkoli statečně se vláda vyrovnává s bezprostředními výzvami, tenhle problém se za jejího působení nepohnul směrem k řešení ani o píď. Na příjmové straně rozpočtu (vyššími daněmi) jej vláda řešit nechce a na výdajové straně (snížením mandatorních výdajů) jej řešit neumí.
Situace už zašla tak daleko, že svou troškou do debaty přispěli textem v Hospodářských novinách společnou rukou i Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek, tedy exministr financí a expremiér vlády, která se (byť s vachrlatými a diskutabilními výsledky) snažila provést Česko poslední velkou finanční krizí. Ačkoli jejich text sklidil v ekonomických kruzích i ostrou kritiku, pořád je dobře, že debata vzlíná do politicky zajímavých pater, jimž snad budou dnešní ministři naslouchat ochotněji než akademickým ekonomům a ekonomickým komentátorům.
Dokud se totiž bludný kruh neochoty a neschopnosti hledat řešení nepodaří prolomit, neudělá Česko na cestě k udržitelným veřejným financím ani krůček. Nebo, chcete-li, bude rok co rok dělat nemalé kroky na cestě dlážděné barvami Řecka, Itálie a dalších předlužených zemí. Což je klub, do nějž – doufejme – nikdy žádný ministr financí svou zemi dovést nechtěl.
