Kandidátka do Ústavního soudu: Nominace se zadrhla kvůli pomluvě

Patří mezi vybrané osobnosti justice, které na Pražském hradě prošly výběrovým řízením na ústavního soudce.

Monika Novotná je advokátka a jednatelka z kanceláře Rödl & Partner a také místopředsedkyně České advokátní komory (ČAK). Mimo jiné se zaměřuje na zdravotnické právo, daně či rozhodčí a soudní řízení.

Květnové setkání s prezidentem Petrem Pavlem se dle jejích slov odehrálo v přátelské atmosféře. Grilování mělo případně přijít až v Senátu, který musí prezidentův výběr posvětit. V tu chvíli se však proces zadrhl.

Jméno 57leté Novotné mělo jít do Senátu již během prázdnin v rámci balíku tří kandidátů na ústavní soudce, avšak nestalo se tak. Jak uvádí v rozhovoru, někdo o ní začal v zákulisí šířit informaci, že byla členkou či kandidátkou na členství v KSČ.

To označuje za lež. Spekulace o její komunistické minulosti se vynořila navíc v době, kdy prezident Pavel poslal do Senátu ke schválení jmenování ústavním soudcem Roberta Fremra, který se později vzdal kandidatury kvůli svým rozsudkům v době komunismu.

Novotná má o pozici nadále zájem. „Určitě ano. Věřím, že když to pan prezident slíbil, dostane se i na advokátní stav,“ pronesla v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Letos na podzim má prezident jmenovat ještě jednoho ústavního soudce.

Koho Hrad Senátu navrhne, nyní komentovat nechce. Zástupce advokátů ale prezident do Ústavního soudu jmenovat plánuje - ať už letos nebo při obsazování postů v příštích letech. „Zástupce advokátního stavu v obecné rovině prezident Pavel do Ústavního soudu během svého mandátu jmenovat plánuje,“ uvedlo tiskového oddělení prezidentské kanceláře.

Prošla jste výběrovým procesem Pražského hradu při hledání kandidátů do Ústavního soudu. Jaké všechny pohovory jste absolvovala?

Začnu popořádku. Nejprve debatovalo představenstvo České advokátní komory o tom, koho by Komora měla panu prezidentovi doporučit. Stalo se tak poté, co pan prezident po svém zvolení vyzval Komoru a další justiční organizace, aby předložily nominanty na ústavní soudce. Domluvili jsme se, že panu prezidentovi představíme ty kandidáty, které podpoří všichni členové představenstva Komory. Mě navrhl předseda komory Robert Němec, představenstvo mě podpořilo, na základě čehož jsem s kandidaturou souhlasila.

Zajímala jste se o angažmá na Ústavním soudu i dříve?

Ano. Když Senát v roce 2019 neschválil profesora Aleše Gerlocha na ústavního soudce, dostala jsem nabídku. To bylo ještě za prezidenta Miloše Zemana. Z vícera důvodů jsem nabídku nepřijala, mimo jiné z osobních důvodů. Je pravda, že od té doby jsem o této pozici přemýšlela.

Jak probíhaly pohovory na Hradě?

Pan profesore Kysela mě pozval na jednání expertního panelu. Všichni jsme předložili profesní životopis, motivační dopis, dále naše podání a články, které jsme napsali. Součástí byl i dotazník, který se ptal i na členství v politické straně. Celý život jsem byla nestraník.

Krátce na to se ozval pan profesor Kysela, že by potřeboval ještě vyjasnit, zda je pravda, že jsem byla v minulosti kandidátkou na členku KSČ. Sdělila jsem mu, že jsem nikdy nebyla členkou ani kandidátkou na členství v KSČ. Pan profesor mi následně řekl, že se mi prezidentská kancelář ozve ohledně setkání s panem prezidentem.

Pokud se vás profesor Kysela ptal na stranickou minulost až po pohovoru v panelu, jak jste si to vysvětlovala?

Napsal mi, že se mu z několikáté ruky doneslo, že jsem měla být kandidátkou na členku KSČ, ale že je to neověřené a že si to jen chce ujasnit. Nevím, kdo tu informaci šířil, ale nebyla pravdivá. Je možné, že někdo dospěl k závěru, že když jsem promovala v roce 1989, musela jsem být zapojena do dění v komunistické straně.

Schůzka u prezidenta tedy proběhla?

Ano, zhruba po dvou týdnech od jednání s panelem pana profesora Kysely. Od té doby čekám, zda se pan prezident rozhodne mě navrhnout do Senátu, či nikoliv.

Jak jednání s prezidentem probíhalo? O co se zajímal?

Byl to přátelský, zhruba 45 minut trvající rozhovor. Vysvětlil mi svůj přístup k výběru ústavních soudců. Sdělil mi, že si přeje, aby byl Ústavní soud pestrý, aby se do jeho chodu zapojili muži a ženy různých právnických profesí. Přímo mi řekl, že mě nebude grilovat, že to si užiji v Senátu.

Vaše jméno do Senátu nedorazilo. Co se stalo?

Nevím. Je možné, že pan prezident uvažuje o tom, že kandidát z řad advokacie či státního zastupitelství bude představen až dodatečně. Nedávno v Senátu pan prezident uvedl, že příště by chtěl takového kandidáta Senátu představit.

Překvapilo vás, že prezident během letních prázdnin s vaším jménem do Senátu nepřišel?

Přiznám se, že trocho mě to překvapilo.

Vzhledem k tomu, že se šířila spekulace o vašem členství v komunistické straně, máte pocit, že šlo o nějaký konkurenční boj v rámci advokacie? Snažil se vás někdo dostat ze hry?

Nemyslím si, že by měl někdo z advokátů tak silné slovo v okolí prezidenta. Pravdou ale je, že se lživá informace o mém členství v KSČ začala šířit. Dokonce se na mě obrátila jedna paní novinářka, s dotazem, proč neuvádím členství v KSČ ve svém životopise. Vysvětlila jsem jí, že jde o nepravdivou informaci.

Jsem ráda, že jsem nepatřila do skupiny studentů, která by vůbec do strany vstoupit mohla. Strana si vybírala kandidáty, které oslovila, a kterým tehdy projevila v uvozovkách tu čest stát se jejím členem či kandidátem. Měla jsem štěstí, že pro svou profesi jsem to ani nepotřebovala.

Proč o vás strana nejevila zájem?

Do strany mířili studenti, kteří měli vlivné rodiče nebo ostré lokty, já jsem neměla ani jedno, ani druhé. Tatínek mi zemřel, když mi byly tři roky, a maminka, když jsem byla v prvním ročníku na fakultě. Navíc tatínkův bratr i sestra emigrovali začátkem 80. let do Německa, takže i to mohla být překážka. Ale jak říkám, už tehdy jsem byla ráda, že nemusím řešit dilema, zda do strany vstoupit či nevstoupit, a že to nakonec ani nebyla překážka, abych mohla začít pracovat v advokacii.

Nepřipadalo vám zvláštní, že se řešila vaše minulost, když na druhé straně byli do Ústavního soudu nominováni soudci, kteří byli členy či členskými kandidáty KSČ?

U mě se neřešilo ani tak to, že bych byla ve straně, ale to, že bych lhala. To si myslím, že byl důvod, proč na mě otázky mířily. Nebyla to ale vůbec pravda.

Čekala jste, že se strhne taková mela kolem (ne)jmenování Roberta Fremra ústavním soudcem?

To jsem nečekala. Ale souvisí to pravděpodobně s tím, jak je čím dál snadnější dostat se k informacím o profesní minulosti kandidátů a jejich rozhodovací praxi. Rozhodnutí trestních soudů byla po pádu režimu přezkoumávána a křivdy napravovány v rámci rehabilitací.

Vím to, protože můj někdejší školitel Zdeněk Dítě opustil advokacii a soudil rehabilitace, tak nám potom vyprávěl o svých poznatcích. Pamatuji si, že jsem hájila u federálního nejvyššího vojenského soudu případ člověka, který byl odsouzený za politický delikt - za banalitu strávil několik let v uranových dolech, a řešila se jeho rehabilitace.

Pamatujete si na případy, které jste zastupovala v roce 1989?

Určitě. Je to i tím, že mezi klientem a advokátem často vzniká určité pouto, důvěrnější vztah. Advokát sehrává roli jakéhosi poradce i v soukromých otázkách. Advokát má daleko více informací o motivech klienta, proč není spokojený s rozhodnutím soudu a tak dále. Tyto vedlejší informace vás vedou k tomu, že si případy pamatujete. Ne třeba přesná jména, ale příběhy vám v paměti utkví.

Čemu přesně jste se věnovala?

Po dokončení studií jsem pracovala jako koncipientka. Do praxe jsem přišla na začátku září 1989, byl pátek. Hned v pondělí jsem šla k soudu, tehdy to tak prostě bylo. Souhlasím s tím, že to bylo asi lehce nezodpovědné, sama jsem se bála, abych klientovi neuškodila, naštěstí se mi ale žádný průšvih nestal.

Koho jste obhajovala?

Měla jsem štěstí, že jsem se dostala do advokátní porady č. 2 k doktoru Zdeňku Dítěti, který předtím hájil členy skupiny Plastic People či Jazzovou sekci. Měl klienty, kde se dalo bojovat za spravedlnost. Za opravdovou spravedlnost. Bylo to povznášející. Řešili jsme, zda klienti napadli policisty nebo byli zmlácení na policejní služebně. Řešili jsme případ, zda je důvodem pro nesvěření dítěte do péče fakt, že daný člověk podepsal Několik vět. Zastupovala jsem lidi, kteří se účastnili Palachova týdne.

Jak jste se k těmto případům jako začínající koncipientka dostala?

Pan doktor Dítě byl tehdy hospitalizovaný, takže jsem dostala celou jeho klientelu. Vedle v kanceláři seděl Otakar Motejl, se kterým jsem mohla případy konzultovat. Seznámila jsem se tam i s Tomášem Sokolem, také s dnešním ústavním soudcem Davidem Uhlířem. Atmosféra v poradně byla přátelská, rodinná a kolegiální, byla to pro mě mimo jiné inspirace, jak budovat advokátní kancelář.

Myslíte si, že vám vaše profesní etapa před pádem komunismu a to, že jste byla takzvaně na druhé straně barikády, může ve hře o místo v Ústavním soudu pomoci - vzhledem k tomu, jak se řešila minulost a předlistopadové rozsudky soudce Fremra?

Nevidím do hlavy pana prezidenta. Může se rozhodnout, že už nechce jmenovat nikoho, kdo začal praxi před rokem 1989 - aby se náhodou něco nenašlo. Pokud se pan prezident rozhodne, že chce jmenovat ústavním soudcem člověka, jenž působil na druhé straně barikády, pak se domnívám, že to může být faktor, který pana prezidenta může přesvědčit. Není to ale žádná novinka, vše jsem uvedla ve svém motivačním projevu, který jsem Hradu poskytla.

Byla debata o nejmenování soudce Fremra do Ústavního soudu kvůli komunistické minulosti ozdravná, potřebná?

Řekla bych, že to byla spíše sociologická úvaha než právní. Možná dnešní generace má pocit, že s minulostí jsme se nevyrovnali tak, jak jsme měli.

Je pro Ústavní soud dobře, že se Robert Fremr nestal ústavním soudcem?

Když budu vycházet z vysvětlení pana doktora Fremra, on sám uznal, že svým jmenováním by mohl způsobit pochybnosti o Ústavním soudu. Takové vysvětlení respektuji, stejně jako fakt, že on je velice kvalitní a zkušený trestní soudce s mezinárodním rozhledem. Na druhou stranu názory některých politiků či novinářů vzhledem k jeho osobě byly s to vyvolat u veřejnosti pochybnosti o tom, zda by byl vhodným ústavním soudcem. On to takto uznal a odstoupil.

Letos by se mělo obsazovat ještě jedno místo ústavního soudce, máte stále zájem o jmenování?

Určitě ano. Věřím, že když to pan prezident slíbil, dostane se i na advokátní stav.

Nedávno jsem hovořil s místopředsedou Ústavního soudu Vojtěchem Šimíčkem, který v rozhovoru uvedl: „Stejně tak třeba kandidáti z řad advokátů nemají být partnery velkých kanceláří, kteří si již odvykli psát podání k soudům nebo se specializují na agendu, kterou Ústavní soud v praxi téměř nikdy neřeší.“ Co na takovou výtku říkáte?

Přišlo mi to hodně paušalizující. Ano, jsou partneři velkých advokátních kanceláří, kteří dělají byznys, byznys development. Jsou to advokáti, kteří získávají pro kanceláře zakázky. Tihle partneři ale nemají zájem stát se ústavním soudcem. Naše kancelář funguje jinak, naši partneři pracují. Každý si tu může vybrat specializaci a oblast, které se chce věnovat.

S manželem jsme to měli v kanceláři od začátku rozdělené - on dělá byznys, domlouvá zakázky, já se cítím dobře v právu, zastupuji věci u soudu, žiji lidské příběhy. Vyjádření pana místopředsedy Ústavního soudu mě proto trochu mrzelo. I partneři velkých kanceláří se právu věnují aktivně.