Kampaně musíme dělat jinak, potřebujeme osobnosti, doba se změnila, říká Fiala

Petr Fiala nemá rád, když ho v  jeho ODS kritizují členové strany, kteří ve svých městech a regionech sami nemají příliš dobré volební výsledky. Premiér v druhé části velkého rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné popisuje, jak chce kolegy vyburcovat, aby jen nekritizovali, ale sami také pořádně zabrali. „Politika je práce, nestačí jenom říkat mělo by se, mohlo by se,“ říká Fiala.

Jaké poučení si berete z letošních evropských, krajských a senátních voleb, v nichž hnutí ANO i další opoziční strany posílily?

Pro nás do jisté míry poučení je, že některé metody, které jsme tradičně uplatňovali v ODS, už úplně nefungují, jak se mění veřejný prostor. Mění se vnímání politiky, mění se politické strany - a my se tomu musíme přizpůsobit. Dělat decentralizované kampaně s různými značkami, to není nejlepší cesta v současné politice. To je jedno z poučení z těchto voleb.

Nerozumím, co myslíte konkrétně?

Neměli žádnou společnou linku kampaně. Kandidovali jsme pod různými názvy v různých regionech. Někde jako ODS, někde jako Spolu, někde pod názvem Společně, někde zas coby Silní lídři pro kraj. To není cesta, kterou se dá v dnešní politice jít. V minulosti to mohlo fungovat, dnes to nefunguje. Politické strany dnes fungují jinak a spíš jsou dnes úspěšné jiné typy politických stran. Nad tím musíme přemýšlet. Musíme se přizpůsobovat trendům, které ve společnosti jsou. Politika se víc personalizuje, to je zjevná tendence. V politice hrají roli emoce víc, než bych si přál. To respektuji, nevycházím tomu úplně vstříc, ale snažím se to nějak reflektovat.

Když se podíváme na úspěchy hejtmanů Martina Kuby, Jana Grolicha, Martina Půty nebo Martina Netolického, kteří dokázali obhájit navzdory svým stranickým barvám, vidíme úpadek politických značek. Co si z toho vyvozujte vy?

Proti tomu můžeme dát příklad hnutí ANO Andreje Babiše, kde je zase úplně jedno, kdo kde kandiduje. Ta vaše otázka je správná, stejně jako je k tomu správná moje poznámka, značky fungují, ale v jiné podobě. Ta logika fungování je jiná a hlavně ukazuje se velmi silně personalizace politiky. A v krajských volbách je to velmi dobře vidět. Ve chvíli, kdy uděláte centralizovanou kampaň postavenou na jedné osobě a jedné značce, tak je trochu víc jedno, kdo kandiduje. Ve chvíli, kdy tu kampaň decentralizujete, tak strašně záleží na tom, jestli tam dáte i tu regionálně silnou osobnost.

Co si z toho tedy vezmete jako zkušenost nebo inspiraci pro velké sněmovní volby v příštím roce? Představuji si, že do čela kandidátek v krajích nasadíte nějaké hvězdy…

Musíme si skutečně stanovit mechanismus, jakým poskládáme kandidátky Spolu v jednotlivých krajích. Ale také způsob, jakým vybereme lídry. Jedno z poučení je, že toto se musí dělat samozřejmě po dohodě s regiony, ale víc z centra. Že je potřeba do čela kandidátek dát osobnosti, kterým lidé budou věřit, za kterými půjdou a které budou přesvědčivé.

Abychom byli konkrétní - budete přemlouvat Martina Kubu nebo Jana Grolicha, aby se ve volbách do Poslanecké sněmovny stali lídry krajských kandidátek?

Nebudu konkrétní. Ale je logické, aby lidé, kteří jsou úspěšní ve volbách - a volby do Poslanecké sněmovny se odehrávají v regionech - tak aby zvážili, zda nemají pomoci tímto způsobem. Ale konkrétní nebudu. Na to je brzo ještě. To není, že bych se vyhýbal odpovědi, ale opravdu je potřeba vést debatu uvnitř strany.

I kdybyste je přemluvil, myslíte, že dosazení oblíbených bude stačit?

Samozřejmě, že ne. Pak je tady jedna věc, která se často podceňuje, ale o které já mluvím hrozně dlouho - politika je práce a poměrně tvrdá práce. Když se třeba podíváte na krajské a senátní volby, hodně uspěli ti, kteří byli pracovití. Ti, kteří opravdu objížděli, mluvili, snažili se, natáčeli, vysvětlovali. To nejsou jenom zmínění hejtmani, ale třeba i nově zvolený senátor Stanislav Balík, který obdivuhodným způsobem dělal kampaň na Jesenicku a Šumpersku, což je velmi nepravděpodobný úspěch. Toto je strašně důležité. A my to musíme chtít dneska nejen po lídrech, ale i po dalších lidech na kandidátce. Pracovitost, připravenost něco pro ten úspěch obětovat a schopnost jít k lidem.

Ale z těchto vašich slov cítím, že jste poněkud naštván na vlastní stranu, kde někteří kolegové možná zlenivěli?

Já to řeknu jinak. Má-li být politická strana s členskou základnou a s živou vnitřní demokracií v současné politice výhodou, tak to znamená, že za vámi stojí tisíce lidí. Lidí, kteří vás podporují a kteří veřejnosti vysvětlují a obhajují politiku, kterou děláte. Pokud máte za sebou tisíce lidí, kteří jenom říkají „mělo by se, mohlo by se“, pak ta politická strana naopak v dnešní politické soutěži přestává být výhodou.

Chcete tím říct, že ve vaší ODS mnozí členové jen brblají a málokdo je ochoten zabrat?

Zatím se mohu opřít o politickou stranu, která má bohatou vnitřní diskusi, ale navenek vystupuje jednotně, a to je důležité. A pak je to výhoda. Ale musíme přemýšlet nad tím - a já o tom s kolegy ze strany mluvím - jak být aktivnější, jak víc přesvědčovat veřejnost. Protože lidé, kteří jsou v našich místních sdruženích, mají někdy i lepší schopnost než třeba ministři vysvětlovat lidem v hospodě, v obchodě nebo na hřišti, proč jsme něco udělali a že to je vlastně dobře. To potřebujeme. Potřebujeme mobilizovat členy tak, aby v těchto volbách byli aktivní, protože půjde o hodně. Myslím, že jsem nebyl kritický, ale byl jsem motivační vůči vlastní straně.

V této souvislosti se občas používá výraz „strejcokracie“ jako narážka na to, že ve stranách mají slovo dlouhé roky titíž muži, všechny strany i ODS trpí personální nouzí. Lidé nechtějí vstupovat do politiky. Jak s tím bojujete?

Jsem přesvědčen, že politické strany jsou důležité, musí být součástí demokracie a že je lepší, když v nich lidé jsou a máme vnitřní demokracii v politických stranách, ale musím vidět realitu. Dnes lidé vstupují do politické strany zpravidla proto, aby byli nějak způsobem aktivní v politice, byť třeba na komunální úrovni. Málokdo tam vstupuje jako v minulosti, protože vyjadřuje souhlas a chce svým členstvím tu stranu podpořit. Doba masových stran zase pominula.

Já tam vidím i jiný trend, vidíme na případu Jana Grolicha i Martina Kuby, že ono se jim do celostátní politiky nechce, tak co to je za zprávu? Že těm lidem je líp v regionech a tady nahoře tak strašně fouká a je to složité. Vědí to oba, že by tu nebyli tak populární, oblíbení a úspěšní, protože je to složitější.

Vidíte to i v zahraničí. Já nevím, jestli se to týká těchto dvou kolegů, teď vynechme jména, ale prostě jsou lidé, kteří i třeba když se podíváte do Rakouska, do Německa, do sousedních zemí, tak jsou extrémně úspěšní v zemské politice, ale do celostátní buď nejdou nebo tam už třeba to kouzlo tak nefunguje. Je to jiný typ politiky. Ale vůbec jsme nemluvili o těchto dvou, protože jaká bude jejich cesta, to se uvidí.