Jsem radikálnější, občas prezidenta štengruju, říká poradce Kolář

Petr Pavel nedávno završil 100 dní ve funkci hlavy státu. Jedním z těch, kdo mu už během volební kampaně radili a pomáhali, je někdejší diplomat Petr Kolář.

„Vidíme se pravidelně každé pondělí, kdy spolu mluvíme. A jinak je to vysloveně ad hoc na něm, jestli to potřebuje, nebo nepotřebuje,“ přibližuje, jak často spolu něco řeší.

Co se týče aktuálního zájmu o novou hlavu státu, soudí, že Česko má předpoklad, že bude v zahraničí vnímáno jako za prezidenta Václava Havla, „kdy jsme boxovali daleko nad svojí váhovou kategorií“. „Ono se to i rýmuje, Havel-Pavel.“

Jak byste popsal svou roli v prezidentské kanceláři?

Jsem trošku ve zvláštní pozici. Jsem, řekněme, osobní poradce pana prezidenta. Primárně se snažíme držet zahraniční politiky, to je můj obor, ale bavíme se o různých věcech. Podle potřeby. A není to tak, že bych mu jen radil. Jsou různá témata, o kterých se bavíme. Snažím se mu také poskytnout zpětnou vazbu, být kritický. Ale také děkuju a chválím.

Za co naposledy?

To, co se teď stalo s ukrajinskou dívkou, kterou šikanovali na školním výletě její spolužáci a prezident ji pozval na Hrad. To mě vysloveně dojalo, udělalo mi to radost. Takhle si přesně představuju, že má hlava státu ukazovat lidem cestu. Jít příkladem.

Zkusím se zeptat, jestli byste Petra Pavla po prvních 100 dnech ve funkci za něco také pokáral.

Za sebe můžu s velikým zadostiučiněním konstatovat, že jsem spokojen. Všechno, co si prezident na prvních 100 dní předsevzal, v zásadě splnil. S noblesou, elegantně. Teď se bavíme o tom, co dál.

To jsou poradci jen od toho, aby chválili?

Kdepak. A ani to tak není. Kromě toho, že jsem kritický, tak jsem v lecčems poněkud radikálnější. Občas pana prezidenta štengruju. Takže například ve vztahu k Rusku se provokativně ptám: Proč vůbec máme mít ambasádu v Moskvě? K čemu bilaterální vztah? Není k ničemu, jenom nás to stojí peníze a svazuje nám to ruce ve vztahu k Rusům a jejich majetkům tady. Já bych nás klidně nechal v Moskvě zastupovat velvyslancem EU.

A pak byste Rusům navrhl vzít pozemek s pěti bytovými domy u pražské Stromovky, který si zabrali po okupaci v roce 1968?

Ano, všechny majetky bych jim sebral. A prodalo by se to a dalo by se to Ukrajincům jako reparace.

Tohle všechno prezidentovi říkáte?

Jistě. Ale oba víme, že je to v nadsázce. Jsem externista, o ničem nerozhoduji. Beru to tak, že nastoluji polemiku, schválně hrotím. Prezident má ale svou hlavu. Vyslechne, souhlasí nebo oponuje. Je ve svém úsudku odpovědný a střízlivý.

Navíc nejsem jediný, s kým se radí. Kromě sboru externích poradců má v kanceláři profesionály a musím říct, že ředitel zahraničního odboru Jaroslav Zajíček je zkušený kariérní diplomat skvělých kvalit.

Jak často se vidíte či spolu mluvíte?

Vidíme se pravidelně každé pondělí, kdy spolu mluvíme. A jinak je to vysloveně ad hoc na něm, jestli to potřebuje, nebo nepotřebuje.

Kromě toho jsme kvůli zahraniční politice vytvořili poradní sbor, který se bude scházet jednou za dva, za tři měsíce. Nejsou tam jen havlovci jako Jiří Pehe, Karel Schwarzenberg nebo Michael Žantovský, ale i exministr zahraničí Tomáš Petříček z ČSSD nebo Jan Macháček, který stojí v čele think-tanku ANO.

To je přidaná hodnota této skupiny, že se v takové sestavě umí bavit a shodnout.

Prezident Pavel opakovaně zpochybňuje visegrádskou čtyřku s tím, že jde spíše o konzultační fórum, které nemá ambice detailně koordinovat zahraniční nebo bezpečnostní politiku. Proč?

Nejsem od toho, abych byl jeho vykladačem. Řeknu, co si o tom myslím já. Visegrád je prostě regionální uskupení, které má svůj význam, ale nesmíme to přeceňovat. Zároveň ani není důvod to bořit. Prezident Pavel rozhodně nechce, aby to vypadalo, že to je nějaká naše společná vlivová nátlaková skupina uvnitř EU.

Vždyť tak to je, ne?

Není. A navíc by to neodpovídalo našim zájmům. Vždyť třeba v případě postoje vůči Rusku máme prostě jiné názory, než má Orbánovo Maďarsko. Zároveň není možné nevidět, co se děje třeba mezi Poláky. Tam se do toho míchat nesmíme. Je to strašně důležitý soused, kde probíhá nějaká politická turbulence. Pak je tu Slovensko, které čekají v září předčasné volby, a nevíme, kterým směrem půjde nová slovenská vláda.

Jestli to dobře chápu, za prezidenta Pavla se chceme víc „kamarádit“ s Německem a Rakouskem?

Takto bych to určitě neřekl. Vztahy se všemi našimi sousedy jsou dnes skvěle nastavené. Ale ano, po dlouhé době vidíme, že se česká hlava státu ráda vidí s rakouským i německým prezidentem. Vidíme tam vzájemný respekt, sympatie, osobní chemie funguje. To je strašně důležité.

Prezident dokonce naštval naše vlastence, když pochválil šéfa sudetoněmeckých krajanů Bernda Posselta. To byl plán?

Ano, to je všechno to, co mi dělá radost. Protože konečně je to o tom, že jsme už sebevědomá demokratická země, která si věří, která se nepokládá za malou a bezvýznamnou.

Prezident Pavel nenavázal na svého předchůdce, který říkal, že česká diplomacie je sborem obchodních agentů. V zahraniční politice máme s novým prezidentem předpoklad, že budeme vnímaní jako v době za prezidenta Havla, kdy jsme boxovali daleko nad svojí váhovou kategorií. A není důvod, proč bychom tu aspiraci neměli mít znovu. Ono se to i rýmuje, Havel-Pavel.

Čím si vysvětlujete, že je Petr Pavel tak přitažlivý v zahraničí? Chtějí se s ním potkat evropští lídři, o rozhovor mají zájem média po celém světě…

Zaznamenal jsem v renomovaných zahraničních médiích několik článků, které byly až naivní, v takovém tom výbuchu nadšení. Jakože: vidíte, je to možné, že demokrat může porazit populistu a oligarchu, miliardáře, který vlastní navíc média. Dokonce v jednom článku z toho vyvozovali konec populismu – že Česko ukázalo, že populismus dosáhl svého vrcholu a teď se demokracie nadechne a bude zase vítězit.

V čem je to naivní? Že hlasy pro Pavla byly i hlasem proti Babišovi, jeho finálovému soupeři?

Naivní je to v tom, že populismus prostě je tady a bude tady. Žijeme v době postfaktické a plné dezinformací. Argumentovat fakty řadu lidí zbytečně zdržuje. Mají raději ty emoce. Nejoblíbenější emoce jsou strach a vztek, které jsme zdědili po dinosaurech, a takový populista s tímto krásně dokáže manipulovat.

Přitažlivost prezidenta v zahraničí vidím v tom, že je to člověk, který dokázal jako demokrat uspět naprosto legitimními a férovými prostředky, aniž by dělal fauly, aniž by lhal, aniž by manipuloval. Což je prostě dneska skoro téměř nepředstavitelné.

Hrozí, že velký zájem o Petra Pavla v cizině časem opadne a on zas bude boxovat ve své váhové kategorii?

Myslím, že to záleží nejenom na něm. Teď máme unikátní situaci, kterou jsme ještě neměli, a kdoví, jestli se bude ještě někdy opakovat. Máme soulad mezi hlavou státu, hlavou vlády a mezi předsedy obou komor našeho Parlamentu. Dříve jsme sledovali nějaké větší či menší půtky, zkrátka netáhli jsme za jeden provaz. Pro partnery jsme byli nečitelní. Zato dnes je v zásadních otázkách zahraniční politiky úplná shoda. Je to hodnotová zahraniční politika, která je sebevědomá, která se nebojí. Zároveň není naivně aktivistická.

Není naivně aktivistická třeba v přístupu k Tchaj-wanu?

Pokud někdo říká, že provokujeme Čínu, tak na to bych odpověděl, že kdo se bojí… víte, co dělá v síni. Jsem přesvědčený o tom, že máme věci nazývat, pokud možno, pravými jmény. Ale to neznamená být u toho hysteričtí a aktivističtí. Prostě pro nás je Tchaj-wan symbolem toho, že i malá demokratická země si zaslouží podporu. Já nemyslím, že provokujeme Čínu. Máme politiku jedné Číny, ale jasně dáváme najevo, kdo je pro nás v tom sporu Tchaj-wanu a Číny lepší a důvěryhodnější partner. Ale to neznamená, že nechceme dělat byznys s Čínou, nebo že začínáme nějak přetrhávat diplomatické vztahy.

Na závěr se vás jako bývalého velvyslance v Rusku nemohu nezeptat, jak vidíte aktuální vývoj války na Ukrajině, kde se napadená země dala do protiútoku?

Řeknu to naplno, jak to čtu: Rusko musí pochopit, že bylo poraženo. Rusko si musí prožít porážku. Vadí mi, že se to někteří politici takto bojí říct nahlas. Argumentují, že Putin je jako krysa - když ho zaženete do rohu, tak bůhví, co udělá. Bude jaderná válka. Já tvrdím úplný opak: Takhle to Putin zkouší s námi hrát, ale on tam není sám.

Jako že ani ruský prezident nemůže rozhodnout sám o jaderném útoku?

Přesně tak. Zlo nezastavíte tím, že mu budete ustupovat. Naopak. Rusko napadlo Ukrajinu proto, že mohlo. Testovalo nás, co mu dovolíme. Je to jako s tím Raskolnikovem v Dostojevského románu Zločin a trest. Zavraždil ty dvě stařeny, protože mohl. Ukažme Putinovi, že nemůže zavraždit Ukrajinu. Že mu to nedovolíme.

Pak existuje další obava, mluví o ní často i prezident Pavel: že poražené Rusko se rozpadne, mezi sebou tam budou bojovat různé státy a my nebudeme vědět, kdo má v rukou jaderné zbraně.

Můžeme sice odhadovat, co se stane s Ruskem, až tento konflikt skončí, ale to jsou věci, které v zásadě neovlivníme. Buďme připravení na všechny možné scénáře. A to tím, že budeme vnitřně silní a připravení k obraně. Soustřeďme se na sebe. Tím myslím na semknutí civilizačního Západu, demokratické části světa. Ať nejsme surovinově nebo ekonomicky závislí na různých autokraciích.

Bude to stačit?

Na všechny scénáře se nikdy nepřipravíte. Důležité je, ať nejsme zranitelní a vydíratelní. To my budeme technologicky napřed. A zároveň buďme připraveni Rusku pomoci, pokud o to bude stát. Ale musí si o to říct, musí to chtít. Ne jako jsme to vždycky zkoušeli, že jsme přišli s tím, že jim pomůžeme, což si oni vysvětlili ne jako vstřícnost, ale jako naši hloupost a slabost.