Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jaromír Štětina byl průkopníkem české válečné reportáže po listopadu 1989. Bez přehánění. Po obnově Lidových novin vyrazil do Rumunska informovat o povstání proti Nicolae Ceaușescuovi a napsal skvělou reportáž z Bukurešti, kde se střílelo a v ulicích byli zranění a mrtví.
Jako začínající redaktor jsem pak měl tu čest pod ním v Lidových novinách pracovat, když se stal šéfredaktorem. Jeho pracovní nasazení a chuť dělat novinařinu byla nakažlivá. Jako geolog dříve cestoval po světě, absolvoval například neuvěřitelnou výpravu po řece Indus. Jeho vyprávění a postřehy, pronášené nezaměnitelným hlubokým hlasem, to byl zážitek.
Založil organizaci Člověk v tísni a pokračoval ve válečných reportážích, které byly v tehdejší době naprosto výjimečné. Vzpomínám si, jak s fotografem Honzou Mihaličkem jeli v roce 1993 autem z obleženého Sarajeva a srbští odstřelovači po nich pálili. Trefili čelní sklo, ale Jaromír s Honzou projeli a přežili. „Slyším sám sebe křičet: Střílejí po nás!“ zněl titulek reportáže, která o tom vyšla.
Dostal se jako jeden z prvních novinářů do afghánského Pandžšírského údolí, izolovaného od okolního světa sovětskou okupační armádou. I proto Jaromíra považuji za průkopníka české válečné novinařiny.
Odvážil se jako jeden z mála novinářů do Čečenska. V roce 1999 strávil devět dní v obklíčeném a mohutně ostřelovaném městě. Mnozí ho později kritizovali, že omlouvá a romantizuje některé radikální čečenské polní velitele, ale na základě vlastních zkušeností a toho, co viděl, si trval na svém.
V Rusku viděl nebezpečí už tehdy. Když se v Česku před patnácti lety debatovalo o tom, jestli tady chceme americké základny, kritizoval jejich odpůrce jako naivky, kteří nahrávají Rusku. „Každá generace si zřejmě potřebuje padnout na hubu,“ podotýkal k tomu. Vždy hájil svůj názor, i když nebyl zrovna populární nebo většinový. Později vstoupil do politiky a vždy stál za tím, že patříme na Západ a do NATO. A že nemáme na výběr.
Sledovali jsme se vzájemně na twitteru a nedávno jsem si říkal, že už jsem dlouho nečetl jeho příspěvky. Ve čtvrtek přišlo oznámení, že Jaromír Štětina v 82 letech zemřel. Bylo by skvělé, kdyby jeho reportáže, které za ty roky napsal, vyšly knižně. Stojí za to, jsou výtečné i po těch letech.
