Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Pozvali mě na čtvrtek do televize Barrandov. Příjemně mě to překvapilo, vlastně jsem už zapomněl, že tahle stanice ještě existuje. A přitom jsem se od ní svého času nemohl odtrhnout. Bývaly to nádherné čtvrteční večery: Když jste v pravý čas přepnuli z hard talku Jaromíra Soukupa „Já se radši na nic neptám“ s prezidentem Zemanem na „Máte slovo“ na ČT1 a vydrželi až do konce, věděli jste, jak se cítí lidé, kteří se právě vrátili z Hellfestu.
Dokonce jsem tam byl v květnu 2020 pozván samotným ředitelem, majitelem a šéfmoderátorem Soukupem na surrealistickou debatu s přítelem Luďkem Staňkem a… jak to říct… s Xaverem Veselým. Nikdy na to nezapomenu.
Takže když se minulý týden objevila tahle výzva, abych zašel na Barrandov pohovořit s europoslanci Kateřinou Konečnou, jinak též předsedkyní KSČM, a Alexandrem Vondrou z ODS, neváhal jsem ani vteřinu, taky se o mně ví, že vlezu kamkoliv, tuhle jsem dokonce ve studiu Čestmíra Strakatého přátelsky debatoval s šéfredaktorem Echa Daliborem Balšínkem o Donaldu Trumpovi. Opravdu beru všechno, jak komunisti po Únoru 48.
Vyklidil jsem si kvůli Barrandovu v diáři půlku čtvrtečního odpoledne. Přeházel si porady. Nechal dceru ve školní družině. Vyžehlil si košili. Šel ve středu brzo spát. Zhlédnul jsem v rámci přípravy dlouhatánský rozhovor s Kateřinou Konečnou v Blesku, a pokud máte hodinu a půl volného času, vřele to doporučuji i vám. Nebo aspoň tu pasáž, v níž předsedkyně líčí, jak jako osmiletá vnímala ony chmurné dny listopadu 1989 a jak se dnešek podobá tomuto temnému období, po němž ze země odešla okupační sovětská vojska a lidi si začali svou budoucnost volit sami. Doslova doba temna.
A pak jsem se ve čtvrtek, pár desítek minut před natáčením, dozvěděl, že se to celé ruší. Respektive, že se ruší moje účast. Mimochodem, byl to docela originální způsob, jakým mi to televize sdělila: V telefonu mi přistála zpráva, že někdo zrušil objednávku taxíku, který mě měl z Anděla na Barrandov odvézt. Rychlé, úsporné.
Přece jen mě ale zajímalo, co to znamená, takže se mi po chvíli ozvala produkční televize a s velkými omluvami mi sdělila, že jim před chvílí volala paní Konečná a dala si podmínku: Pokud budu přítomen já, nepřijde ona. A že tedy nakonec přijde ona.
Podívejte, já to úplně respektuju, každá televize má právo vybírat si sama své hosty, a pokud o ně opravdu stojí, upravovat kvůli nim i celou debatní sestavu. A předsedkyně KSČM je bez ironie pro budoucnost této země mnohem důležitější postavou než já. V televizi, dokonce i opravdové, už jsem párkrát byl a nejspíš i budu, takže jsem se s tím celkem rychle srovnal. Takže jsem si znovu přeházel program a odešel v klidu na oběd.
Jen mě u toho napadla jediná věc: Z čeho přesně mohla mít paní předsedkyně takové obavy?
Napadá mě několik možností.
Mohl jsem jí třeba říct, že je komunistka. Chápu, že by to normálního člověka mohlo hrubě urazit, ale platí to i u předsedkyně komunistické strany?
Nebo bych se třeba mohl dopustit výroku, že si Kateřina Konečná od začátku přeje vítězství Ruska na Ukrajině, protože čeští komunisté vždycky stáli na straně Moskvy. A stojí tam i dnes, přestože v Rusku už dávno nevládnou komunisti, ale naprosto asociální, krutý a bezohledný kapitalismus, který se nedokáže postarat ani o své nejpotřebnější. Dobře: Co na tom není pravda?
Nebo bych asi mohl říct, že svou promoskevskou linií prokazují komunisti aspoň svou zásadovost, protože stejně jako by dnes předali Rusku ochotně kus Ukrajiny, udělali to kdysi i s vlastní zemí. Paní předsedkyně by řekla, že KSČM není KSČ, ale úplně jiná strana, která nemá s KSČ nic společného, já bych řekl, že má, ona, že nemá, a pak by moderátor pronesl „dobře, pojďme dál“ a bylo by.
Taky bych se případně asi mohl navážet do předsedy volebního hnutí Stačilo! Vidláka, což je proslavený lhář, který si - mimo jiné - třeba vymyslel historku, jak ČEZ na jižní Moravě odpojoval elektroměry plačícím matkám. Kromě toho, že mi za to ten člověk asi úplně nestojí, naprosto rozumím tomu, že si politici vybírají pobočníky, kteří jsou jim všeobecně blízcí, například svým charakterem. Vůbec mě důvěra, kterou paní Konečná k Vidlákovi chová, nepřekvapuje. O čem bychom se mohli pohádat?
Nebo že bychom se dostali až k postavě Josefa Skály, přesvědčeného stalinisty, který v roce 1968 vítal na Ruzyni sovětské okupanty, a taky prezidentského kandidáta KSČM, za nějž se paní předsedkyně tolik bila a dodnes za ním stojí. Na rozdíl od Jiřího Dolejše, kterého komunisti nedávno vyloučili ze strany pro revizionistickou úchylku, kdy vojenskou agresi nazývá agresí a ne „speciální operací“ nebo „bratrskou internacionální pomocí“.
Chápu, že se to Kateřině Konečné nechce znova rozebírat, protože se v tom malinko zamotala v onom rozhovoru pro Blesk, ale ani tady nejsou obavy na místě. Vlastně jsem jí chtěl za Jiřího Dolejše, který svými názory zaujímá zhruba centristickou pozici v rámci koalice Spolu, poděkovat: Sám by nejspíš ze strany nikdy nevystoupil - a dnes už mu je nepochybně mnohem líp.
A pak je tu nakonec ještě jedna možnost. Že mě paní předsedkyně prostě nemá ráda. To se stává a asi tomu i rozumím. Není první ani poslední a v tomhle oboru se tomu asi nelze vyhnout. Člověk se s tím naučí žít a po pár letech je mu to už dost jedno. Politici přicházejí a odcházejí. A když si Kateřina Konečná projde seznam svých předchůdců, zjistí, že výsměch, který jí teď tolik vadí, bývá pro komunistické předáky ještě zdaleka tím nejpřívětivějším koncem kariéry.
