Článek
Článek si také můžete pustit v audioverzi.
Do Zlatého salonku pražského Hradu se běžný návštěvník nedostane. Komorní místnost se stěnami pokrytými plátkovým zlatem je vyhrazena pro významné hosty prezidenta.
Ve čtvrtek 23. listopadu 2000 Václav Havel v salonku hostil tehdejšího premiéra a šéfa ČSSD Miloše Zemana. Místo důstojného jednání však na Pražském hradě zněla ostrá slova - Zeman počastoval hlavu státu neslušnými výroky za to, že se rozhodl jmenovat guvernérem České národní banky Zdeňka Tůmu.
Proč si před desátým výročím úmrtí Václava Havla připomínat právě tuto schůzku?
Protože trefně vystihuje období, kdy první český prezident čelil masivnímu politickému tlaku namířenému proti jeho pravomocem. Zároveň tato historka připomíná, s jakou vehemencí tehdy proti prezidentovi brojil Miloš Zeman, který si jako současná hlava státu přisvojuje široké kompetence.
Během svého druhého funkčního období svedl Havel se Zemanovou vládou více bitev. Oproti jiným sporům, které se týkaly například výměny policejních velitelů nebo velvyslanců, však měl v případě ČNB proti sobě ještě další silné protivníky.
Jmenování Zdeňka Tůmy do čela ČNB souviselo se snahami tehdejších politiků o zkrocení centrální banky. Nástrojem k tomu měla být novela zákona o ČNB, na které se dohodly strany „opoziční smlouvy“ - vládní ČSSD a ODS, jež umožnila vládnutí Zemanova menšinového kabinetu.
Podle novely měla vláda dostat právo navrhovat členy bankovní rady ČNB a také mluvit do kurzové a inflační politiky banky. Proti tomu se ozvaly nejen opoziční strany Unie svobody a KDU-ČSL, ale například i dosavadní guvernér ČNB Josef Tošovský, který na podzim 2000 oznámil předčasný odchod z funkce.
Václav Havel se rozhodl spornou novelu nejdříve vetovat, a když ji poslanci schválili znovu, obrátil se na Ústavní soud. Zároveň chtěl ještě před tím, než předloha začne platit, sám vybrat nového guvernéra. Po poradách s různými ekonomy zvolil Zdeňka Tůmu, který byl v té době viceguvernérem ČNB.
Proti Tůmovi se však postavila trojice vlivných osobností - vedle premiéra Zemana to byl šéf ODS a předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus a z Havlova pohledu překvapivě také Josef Tošovský, se kterým prezident do té doby velmi dobře vycházel. Připomeňme, že Tošovský byl více než půl roku předsedou „úřednické“ vlády, která nastoupila po skandálu s financováním ODS a rozpadu tehdejší koalice ke konci roku 1997.
Zeman, Tošovský i Klaus na prezidenta Havla naléhali, aby do čela centrální banky místo Tůmy jmenoval Oldřicha Dědka, dalšího viceguvernéra ČNB. Tůma v ČSSD a ODS vyvolával obavy, že bude jako guvernér prosazovat zvyšování úrokových sazeb a tím se postará o ztlumení ekonomického růstu.
Když Tůma tehdy veřejně připustil, že by kvůli vyšší inflaci sazby zvýšil, Zeman označil jeho možný nástup do čela centrální banky za neštěstí pro českou ekonomiku. U Dědka, který měl blíže k sociální demokracii, naopak premiér počítal se vstřícnější měnovou politikou směrem k vládě.
Premiér Zeman vyčítal Tůmovi také vazby na „zájmové skupiny“. Konkrétně na jeho dřívějšího zaměstnavatele, finanční společnost Patria Finance, kterou založil podnikatel Zdeněk Bakala, a na diskuzní spolek Lípa, v němž se Bakala také angažoval.
Havel však nechtěl ustoupit. Nepodvolil se ani po naléhání Tošovského na soukromé večeři s manželkami. Zemana, který za ním přišel na Hrad den poté, pak prezident svojí tvrdohlavostí vyvedl z míry.
„Byl sprostý. Přesné výrazy už si nepamatuji, choval se nevychovaně, neslušně. Nějakou roli sehrál i alkohol, ale nebylo to jen o tom,“ vzpomínal na Zemanovo vystupování tehdejší prezidentův kancléř Ivo Mathé, který se schůzky ve Zlatém salonku zúčastnil.
Sám se prý přikláněl k tomu, aby Havel jednání přerušil. Prezident ale na Zemana reagoval slušně a schůzka skončila celkem normálně.
Pokud si Zeman vyložil Havlovo chování jako slabost, nebo dokonce předpokládal, že se prezident nechá jeho hrubým chováním rozhodit, mýlil se. „Zeman si vůbec neuvědomil, že tohle na Havla neplatí. Prezident se naopak zatvrdil,“ poznamenal Mathé.
Následující týden pak prezident skutečně Zdeňka Tůmu novým guvernérem centrální banky jmenoval. Současně s ním i další dva nové členy bankovní rady ČNB a jednoho z členů Luďka Niedermayera povýšil na viceguvernéra.
Zemanovy nadávky sice Havel přešel s klidem, zpráva o premiérově neurvalosti však nezůstala utajena a vyústila v menší skandál.
Zasloužila se o to prezidentova manželka Dagmar. Když se dozvěděla o neslušných výrazech, které Zeman použil na Havlovu adresu, zatelefonovala ministrovi kultury Pavlu Dostálovi, aby vzkázala premiérovi své rozhořčení. Podle deníku Právo dokonce řekla, že už Zemanovi nikdy nepodá ruku.
„Pan premiér použil proti mému muži pár vulgárních výrazů a mně se to jako manželce nelíbilo,“ vysvětlovala Havlová svoji reakci později Lidovým novinám. Tím, že informace o jejím telefonátu prosákla na veřejnost, se ocitla v choulostivé situaci. Vyřešila ji tak, že zavolala Zemanově manželce Ivaně a omluvila se jí s vysvětlením, že šlo o „emotivní reakci“.
Zeman tehdy vzal omluvu přes manželku na vědomí, následky aférky se však promítly do vztahů politiků. Když Zeman v říjnu následujícího roku nepřišel na slavnostní předávání státních vyznamenání na Hrad, zdůvodnil to tím, že nechce přivádět Dagmar Havlovou do „trapné situace v otázce podání nebo nepodání ruky“.
Jiným způsobem se proti nátlaku kvůli jmenování guvernéra ČNB vzepřel i sám Havel. Začátkem prosince 2000 napsal text do deníku MF Dnes, ve kterém se snažil vysvětlit svůj postup a zároveň si postěžoval, že ho Tošovský a Zeman přemlouvali s „nepochopitelným zanícením“ a „iracionální agresivitou“. Rozhovory podle něj měly místy „charakter vydírání a vyhrožování“.
„Prostě se ukázalo, že jsem byl objektem předem smluveného a průběžně konzultovaného tlaku, který měl využít mé mírumilovnosti, mé téměř fyzické nenávisti ke konfliktům a toho, že se vždy pokouším jít až na krajní mez možného kompromisu,“ napsal Havel. Zároveň vzkázal svým oponentům, že v principiálních otázkách zůstává pevný.
Havlův dojem z koordinovaného nátlaku byl pochopitelný. Proti jmenování Tůmy aktivně vystupovali také ministr financí Pavel Mertlík nebo šéf odborů Richard Falbr. Končící guvernér Tošovský pronesl v rozhovoru větu, že kdyby se tak jako Havel zachoval král, druhý den by v zemi vyhlásili republiku.
Poté, co přemlouvání Havla nepomohlo, pokusil se Zeman jmenování nového guvernéra právně zpochybnit. Vláda na mimořádném zasedání přijala usnesení, že nesouhlasí s tím, aby premiér „spolupodepsal“ rozhodnutí prezidenta o jmenování Tůmy guvernérem ČNB a v závislosti na tom také jmenování Luďka Niedermayera viceguvernérem banky.
Ústava sice stanovila, že členy bankovní rady ČNB jmenuje výhradně prezident, Zeman ale tvrdil, že jmenování guvernéra a viceguvernéra je vlastně něco jiného. Zvláštní konstrukci veřejně podpořil i tehdejší vicepremiér a nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Celou věc Zemanova vláda postavila jako spor o kompetence, o kterém má rozhodnout Ústavní soud. Kompetenční žalobu nakonec podala až v druhé polovině dubna 2001. Ústavní soud rozhodl po dvou měsících, což je považováno za velmi krátkou dobu. Návrh vlády jednoznačně zamítl. Výsostné právo na obsazování nejvyšších míst v centrální bance tak zůstalo prezidentovi.
Tentýž den, 20. června 2001, uspěl u Ústavního soudu Václav Havel s podnětem proti výše zmíněné novele zákona o ČNB, která zajišťovala vládě bezprostřední vliv na vedení centrální banky a její rozhodování. Plénum soudu napadená ustanovení zrušilo.
Nezávislost ČNB na vládě zůstala uhájena, Havel vyhrál na celé čáře.
