#JakešeDoKoše. Jak by dopadl listopad 1989 se sociálními sítěmi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Vezmi s sebou květinu,“ vyzývá 20letá studentka Iva pár dní před Mezinárodním dnem studentstva na svém profilu. Není sama, stejné poselství se šíří i skupinovými konverzacemi mnoha pražských vysokoškoláků.

Ještě ten den se někteří z nich sejdou na Albertově a směřují k Vyšehradu. Krátce po šesté míří tisíce studentů do centra. Dav provolává hesla jako „Nahoře se krade“ nebo klidně také „Ať žije babička“, většina přítomných pociťuje euforii. Jakmile ale dorazí k Národní třídě, narazí na příslušníky Veřejné bezpečnosti. Velká část studentů pak večer přichází domů nebo k přátelům pomlácená obušky.

Pár hodin poté už na sociálních sítích kolují hesla jako „Masakry? Masaryk!“ nebo „Na Hrad chceme Vaška, ne žádnýho šaška!“. Lidé označují fotky a videa ze zásahu Veřejné bezpečnosti pomocí hashtagů #DnesPravdaZítraSvoboda.

Pohledy Čechoslováků ze všech koutů země se upínají k Praze. Zprávy o zbitých studentech se šíří republikou i světem. Ústřední výbor Komunistické strany Československa podobné informace sdílí s popisky o záměrné provokaci a záškodnictví. Tlak na internetu i v ulicích se zvedá. Občané vyzývají k demisi. A o pár hodin později se režim hroutí.

Seznam Zprávy se ve spolupráci s odborníky na nová média a přímými účastníky listopadových událostí pokusily zasadit dění sametové revoluce, k níž došlo před 35 lety, do dnešních reálií. Nakolik by vyspělé technologie, které sehrály značnou roli například při takzvaném arabském jaru, změnily tok tehdejších událostí?

Realita roku 1989 byla nevirtuální. „Nebylo možné vyvěšovat plakáty, netelefonovalo se. Všichni jsme se totiž obávali, že naše telefony mohou být odposlouchávány,“ vzpomíná Šimon Pánek na přípravy demonstrací, které vedly k pádu komunistického režimu. Tenkrát byl studentským vůdcem. Dnes je ředitelem humanitární instituce Člověk v tísni.

Dodává, že pokud by sociální sítě v roce 1989 existovaly, studenti by je využívali. „Pokud jde o rychlé akce, určitě by to zafungovalo. To vidíme všude na světě,“ konstatuje. Připomíná například demonstrace v Bělorusku nebo právě arabské jaro. Právě při něm sehrály podstatnou „svolávací“ roli sociální sítě. Struktura protestního hnutí ale možná paradoxně právě kvůli rychlosti a emocím na internetu pokulhávala.

„Po demonstracích během arabského jara jsem mluvil s aktivisty z Egypta a Libye a z vlastní zkušenosti jsem se jich ptal, jaký mají plán teď. A oni často odpovídali, že ho nemají. Říkal jsem, že to nedopadne dobře, protože ti, kteří proti nim stojí, nebo jiné síly, které čekaly na svůj čas, pravděpodobně nějakou strukturu, plán a další věci mají,“ dodává.

Vlastimil Ježek, který v roce 1989 patřil mezi výrazné osobnosti studentského stávkového hnutí, si není jistý, zda by sociální sítě byly ku prospěchu. „Naopak si myslím, že nám právě pomohla lidskost a pocit, že jsme v tom spolu. Asi by nebyly výjezdy do fabrik ČKD, kam jezdili studenti nebo umělci. A nejsem si jist, zda by tohle šlo nahradit,“ přemýšlí.

S tím souhlasí i Jakub Macek z Katedry mediálních studií Masarykovy univerzity. Podle něj by setkávání studentů hrálo důležitou roli, i kdyby existovaly sociální sítě.

„I ve chvíli, kdy by měli sociální sítě, by z principu 60 procent věcí dělali stejně. To znamená, že by seděli na univerzitách, rokovali, potkávali by se fyzicky,“ popisuje . Dodává ale, že digitální platformy by demonstrantům rozhodně ulehčily pořádání protestů.

„Snazší by určitě byla koordinace mezi pražským a brněnským centrem a zbytkem republiky, podobně jako přímá komunikace v jednotlivých městech. Lidé by si zavolali, napsali, akce by se dělaly snáz,“ dodává.

Před 35 lety byla ale komunikace mezi studenty do jisté míry i dílem náhody. „V září jsme se rozhodli, že uspořádáme manifestaci k padesátému výročí 17. listopadu, a vybrali jsme Albertov. Na konci září jsme zjistili, že někdo vyvěšuje v metru a na kolejích plakáty a svolává studentskou demonstraci na Václavák ve stejném termínu,“ vzpomíná Martin Mejstřík, další ze studentských vůdců, jeden ze zakladatelů tehdejšího studentského časopisu Kavárna A.F.F.A. a v polistopadové éře také politik.

Mejstřík se svými spolužáky následně pátral, kdo akci organizuje.

„Zjistili jsme, že existuje studentská skupina, která si říkala Stuha. Spojili jsme se s nimi a oni nakonec zrušili demonstraci na Václaváku a připojili se k nám,“ rekapituluje. Zároveň zmiňuje, že vysokoškoláci měli „komunikační uzly“, skrze které si předávali informace.

„Založili jsme studentský časopis, který propojoval naše tři fakulty a později i další vysoké školy. Byl to vlastně také komunikační uzel. Velmi osvědčené pak byly i kavárny,“ líčí předlistopadovou atmosféru. Jedním z nejdůležitějších míst byla podle něj kavárna Slavie naproti Národnímu divadlu na Národní třídě.

„Ještě před 17. listopadem, když jsme měli chuť bavit se se svými kamarády o tom, koho chytili, kdo kde skončil, tak jsme věděli, že nejpříhodnější kavárna byla Slavie. Když to 17. listopadu policisté vyklidili po brutálním zásahu a odvezli raněné, šel jsem po Národní do Slavie, kde už čekali kamarádi ze školy AMU. A tam jsme se dohodli, že bude stávka,“ vzpomíná Mejstřík.

O deset let později byl také jedním z autorů protestní výzvy Děkujeme, odejděte, která kritizovala tehdejší vládu. To už byly technologie vyspělejší. „Tehdy už byly telefony a my si libovali, jak by se ta revoluce dělala. Všechno bylo daleko snazší, více akční,“ vnímá Mejstřík. Zároveň ale poukazuje na fakt, že tehdejší režim by nejspíše platformy zablokoval nebo odpojil.

S tím je potřeba počítat i podle mediálního experta Macka. „Tady musíme do hry vpustit i druhého hráče, což je stát.Význam těchto technologií je dvojznačný. Na jednu stranu dokáží hodně pomoci těm, kdo protesty organizují, na druhou mohou dobře sloužit represivnímu aparátu. Stát má docela solidní možnosti, jak je blokovat,“ přemýšlí Macek.

I v takových momentech jsou ale lidé schopni vymyslet nové užití technologií, kterými dovedou na režim vyzrát. Takových případů je v nedávné minulosti několik. Své využití našla kupříkladu seznamovací aplikace Tinder při protiválečných protestech v Rusku, kdy v sekci informací o sobě lidé na profilech psali místa a časy protestů.

Velmi vynalézaví byli také demonstranti v masových protestech v Hong Kongu v roce 2019. Ti kromě Tinderu využívali i aplikaci Pokemon GO. Policistům se vymlouvali, že pouze hrají hru, při které je třeba chodit po městě a „chytat“ pokémony. Své využití našla i funkce AirDrop od Applu, skrze kterou lidé sdíleli informace o protestech náhodným kolemjdoucím.

Otázkou je, jak by vypadaly sociální sítě v Československu v době sametové revoluce. „Představuji si to v analogii s Čínou. V případě normalizačního Československa by volně přístupné sociální sítě patrně neexistovaly. Východní blok by měl nějakou vlastní sociální síť, která by byla strašně trapná. Vystupovali by tam svazáci, Michal David by tam měl svůj profil a máničky by se tomu smály a prostě by to nepoužívaly,“ spekuluje pedagog Macek.

Že by mělo Československo oproti západnímu světu „trapnější“ sociální sítě si myslí i publicista a spoluautor podcastu Přepište dějiny Martin Groman. Zároveň ale dodává, že k některým informacím by se lidé, právě díky možnostem internetu, dostali snáz.

„Občané v Československu by se rychleji dozvěděli o událostech v Polsku nebo v Maďarsku. Nejstreamovanějším videem by byl pád Berlínské zdi,“ spekuluje Groman. Podle něj by možná také sametová revoluce nezačala v listopadu, ale už dříve. Sociální sítě by podle něj sehrály roli v šíření informací a nabourání narativu vládnoucí strany.

„Hezký příklad může být třeba Československý rozhlas, který ještě několik dní po 17. listopadu vysílá předem vybrané informace a trošku ohýbá realitu. Následně se před rozhlasem demonstruje, lidé skandují, že chtějí slyšet pravdu,“ připomíná Groman dobovou realitu.

Podle Macka je ale diskutabilní, jak moc by sociální sítě revoluci reálně urychlily. „Lidé poslouchali Svobodnou Evropu a byli informovaní. Věděli, že padá Berlínská zeď. Je otázka, jestli by další mediální platforma zvýšila motivaci lidí, aby se něco změnilo. Já se obávám, že spíše ne a že by byl potřeba impuls jiného typu. Mohlo by jím být právě to explicitní násilí na Národní třídě,“ přemýšlí.

Groman ale upozorňuje, že díky sociálním sítím by bylo snažší ukázat dění z místa a komunisté by měli složitější možnost zasáhnout vůči revolucionářským tendencím na sítích.

„Nabízely by se pořádkové pokuty, ale to ani tenkrát moc nefungovalo. V jistých případech by hrozil vyhazov ze školy nebo z práce. Pokud by někdo činnost opakoval, mohli by mu možná sebrat telefony nebo počítače. Nejefektivnější by bylo věznění, protože by se ujistili, že lidé nejsou v dosahu elektroniky,“ dodává.

Strach z případného postihu ale nebyl ve dnech po 17. listopadu na stole, připomíná Ježek. „Protože když vám někdo nesmyslně zmlátí nejlepšího kamaráda, vlastně za nic, tak jdou tyhle věci stranou,“ dodává.

Když se zamyslí, jak by tehdy revoluce probíhala, namítá, že je důležité vzít v potaz přístup režimu k sítím. A obrátit uvažování i k opaku – zda by moderní technologie naopak nenahrávaly společenskému strachu a pasivitě. „Se sociálními sítěmi se dá krásně manipulovat. Říkám si proto, že by to možná bylo i těžší. Možná by leckdo zapochyboval příliš brzy,“ namítá.

Podle Gromana by naopak revoluce nejen kvůli sociálním sítím pravděpodobně nabrala na větších obrátkách. „Myslím, že výsledek by byl asi stejný, ale celé by to bylo rychlejší a dramatičtější. Sociální sítě by štěpily společnost mnohem víc, což dělají i dnes,“ vypichuje. Sociální sítě by možná vyvolávaly i větší chaos a nahrávaly by i případným dezinformacím.

Tak či onak se ale většina oslovených shoduje, že impulz v podobě bití studentů na Národní třídě by zafungoval podobně. Společnost by se, stejně jako v roce 1989, zmobilizovala. Sametová revoluce by tak pravděpodobně dopadla stejně a komunistická éra by po dlouhých šedivých letech skončila.

I bez hashtagů a smajlíků.