Kéž by všichni v Evropě byli Češi, říká izraelská ambasadorka

Byly to tehdy až šokující zprávy. Nad ránem 7. října 2023 na izraelské území pronikli bojovníci teroristického hnutí Hamás a rozpoutali krveprolití. Zabili na 1200 osob, především civilistů, dalších 250 odvlekli na palestinská území. Domů se jich doteď vrátila asi polovina.

Byť se izraelská společnost už řadu měsíců topí v polarizaci, v jednom se shoduje: s terorem je potřeba bojovat do vítězného konce. „Vládní rozhodnutí ohledně vedení války rozhodně u veřejnosti nenaráží na kritiku, je populární, je tam většinový konsenzus,“ říká pro Seznam Zprávy izraelská ambasadorka v Česku Anna Azari. V rozhovoru připouští, že veřejné mínění v řadě demokratických zemí není izraelským krokům přímo nakloněno.

O to víc potřebuje pomocnou ruku české diplomacie. „Zejména po diplomatické linii je to pro nás nesmírně významné. A to nejen na evropské půdě, ale i na mezinárodní úrovni, třeba v OSN. Kéž by všichni v Evropě byli Češi,“ prohlašuje s odkazem na nedávnou českou „stopku“ evropskému prohlášení vyzývajícímu k „okamžitému příměří“ mezi Izraelem a libanonským teroristickým hnutím Hizballáh.

Těsně po loňském útoku jste přirovnala 7. říjen k 11. září 2001. To změnilo chod dějin a odstartovalo válku proti terorismu. Stejně tak Izrael vyhlásil boj s terorem. Jak situaci vnímají Izraelci s ročním odstupem?

Na to se velmi těžce odpovídá. Z psychologického hlediska říjnový útok proměnil myšlení a vnímání Izraelců. Jsme uprostřed procesu a stále nevíme, jak a kdy to skončí. Dnes už ale víme, že loňské útoky mohly být i desetkrát horší, protože přípravy si dělal i Hizballáh na severu. Pokud by pak byly útoky vedeny současně, jak se původně zamýšlelo, byl by to pro nás opravdový horor. Každopádně nyní je Izrael cílem útoků na mnoha frontách. Míří na nás Hamás, Hizballáh, Húthíové v Jemenu, šíitské milice v Iráku, Írán, který navíc inspiruje a zásobuje ostatní zbraněmi, trénuje útočníky a podobně.

A vypouští na Izrael rakety.

Írán na Izrael vypálil v úterý 181 balistických střel. Naštěstí nikdo nezemřel, ale to neznamená, že nad tím svět mávne rukou. Takové věci se nesmí dít. Bylo to letos už podruhé a celá izraelská populace je k smrti vyděšena. Proti Íráncům se musí zakročit. Na tom je shoda napříč izraelským politickým spektrem. Musíme reagovat, protože když nic neuděláme, budou si myslet, že to mohou zopakovat.

To samé je v případě Libanonu. Opravdu potřebujeme, aby se naše populace, a jde až o 70 tisíc lidí, navrátila do svých domovů na severu země. Ovšem k tomu nedojde, dokud to tam nebude bezpečné a vyčištěné od teroristů. Na obou stranách hranice. Pro většinu Izraelců je navíc naprosto nepřijatelné, že máme v Gaze nadále na 101 rukojmích, pravděpodobně polovina z nich už bohužel nežije. Návrat rukojmích je pro Izraelce tou vůbec nejvyšší prioritou. Podle židovských tradic a mentality se musí udělat vše potřebné pro to, abychom je zachránili a přivedli domů.

Kolik izraelských životů si už roční konflikt vyžádal?

Jak jsem říkala, osud 101 unesených je stále nejasný. Pokud jde o celková čísla, tak máme tisíce zraněných, na 1200 civilistů bylo zabito při samotném loňském říjnovém útoku. A máme více než tři sta mrtvých vojáků, z toho je asi 53 vojaček.

Neobáváte se toho, že eskalace napětí může ještě více rozdělit už tak značně polarizovanou izraelskou společnost?

Ano i ne. Pokud jde o vojenské operace, tak tam jsme jednotní. Všichni podporují naše akce v Libanonu, protože chceme navrátit Izraelce do svých domovů. Tedy tam, kam to vůbec ještě jde. Řada lidí se totiž do svých domovů už nikdy vrátit nemůže, protože některá města jsou zničena či vážně poničena. Tedy budeme je muset opravit, znovu vystavět.

Pokud jde o politiku země, tak tam jednotní nejsme a asi jen tak nebudeme. Zejména kvůli rukojmím. Velká část populace si myslí, že vláda nedělá dostatek pro to, aby se navrátili. Rozpory jsou také ohledně kroků ministra financí, ale to jsou naše vnitropolitické záležitosti. Vládní rozhodnutí ohledně vedení války rozhodně u veřejnosti nenaráží na kritiku, je populární, je tam většinový konsenzus.

Chystáte v České republice nějakou veřejnou připomínku loňských říjnových útoků?

Nejsme organizátory, ale přímo 7. října bude vzpomínková akce na Staroměstském náměstí. Začne v šest hodin odpoledne a ukončí ji v sedm hodin vyzvánění kostelních zvonů.

Evropané, Čechy nevyjímaje, mají tendenci vytěsňovat násilí z hlavy. Po ruském útoku na Ukrajinu však začali být ostražitější. Konflikt na Blízkém východě nicméně většina lidí vnímá jako vzdálený, byť z Prahy do Tel Avivu trvá let jen zhruba čtyři hodiny. Jak byste běžnému Čechovi vysvětlila, že vývoj na Blízkém východě je i pro středoevropský region zásadní?

Terorismus, pokud uspěje, je nebezpečím pro celou planetu. Nezáleží na tom, jestli jste v Americe, v Izraeli či v Evropě. Je jako houba vyrostlá z nebezpečného, často propojeného podhoubí. Nyní jasně vidíme, jak jsou propojeny oba současné konflikty, tedy ten na Ukrajině s tím na Blízkém východě. Rusko a Írán jsou spojenci. Navzájem se zásobují zbraněmi a dalším vojenským materiálem. Co by se ale stalo, pokud by se vzájemně zásobovaly i nukleárními zbraněmi a komponenty? Tedy oba konflikty jsou nebezpečně propleteny. A to celé významně ohrožuje globální stabilitu.

Česká republika nedávno zablokovala společné prohlášení Evropské unie vyzývající k „okamžitému příměří“ mezi Izraelem a libanonským teroristickým hnutím Hizballáh. Jak moc bylo toto české gesto pro Izrael významné?

Velmi si vážíme toho, že Česko deklaraci zablokovalo. Byla opravdu nemístná. Pokud někdo volá po zastavení bojů, dává tím najevo, že rok bombardování Izraele je mu jedno. Díky bohu, že pan Josep Borell, šéf evropské diplomacie, končí.

Jaká další česká pomoc je vítaná?

Pomáháte hodně. V mnoha ohledech. Zejména po diplomatické linii je to pro nás nesmírně významné. A to nejen na evropské půdě, ale i na mezinárodní úrovni, třeba v OSN. Kéž by všichni v Evropě byli Češi.

V prosinci loňského roku přijela do Česka i delegace s rodinami unesených. Čeští poslanci slíbili pomoc rodinám izraelských rukojmí a prohlásili, že zatlačí na Červený kříž, aby pomohl osvobodit unesené do Gazy. Podařilo se?

Vím, že Parlament vydal nějakou deklaraci a poslal dopis Červenému kříži, ale nevím, jaká byla odpověď. Po pravdě řečeno, nyní je situace mnohem horší, nejsem si jistá, jestli Červený kříž ještě může s rukojmími nějak pomoci.

Krátce po útoku premiér Petr Fiala podpořil přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Od té doby ale nedošlo k žádnému posunu. Bylo by to pro vás nyní žádoucí?

Je to vždy žádoucí, protože Jeruzalém je naše hlavní město. Nemáme jiné. Věřím, že Češi tento proces dokončí, pokud najdou jiného evropského partnera. V tuto chvíli sice žádného nevidím, ale doufejme, že se tak stane.

Rozumím tomu tedy tak, že podmínkou je najít spojence, nebýt v tom sami?

Přesně tak. Také to takto vnímám.

Image Izraele následným vývojem po útoku 7. října mnohde utrpěla, po celém světě se organizovaly mohutné protiizraelské demonstrace. Jakými kroky chcete nyní pozvednout obraz své země?

Je to velmi obtížné. Jsme malý stát v moři muslimských zemí. A ty hodně investovaly do toho, aby nás obviňovaly po celém světě. Když se podíváte na všechny ty antiizraelské demonstrace, dokonce i tady v Česku, tak na nich vidíte i zástupce LGBT komunity, queery a podobně. Ti všichni společně demonstrují za Palestinu. Co by se jim asi tak stalo, kdyby přijeli do Palestiny? Tam na toleranci rozhodně mohou zapomenout. Řada z nich vůbec neví, o čem mluví. Slepě opakují heslo „od řeky k moři“ a ani nevědí, o kterou řeku a které moře jde. S takovými aktivisty je téměř nemožné mluvit, slepě opakují naučená hesla, stereotypy.

Růst antisemitismu se nevyhnul ani Česku, jak dokazuje letošní zpráva Federace židovských obcí. Jak proti tomu bojujete?

V českém prostředí jde naštěstí většinově o online projevy antisemitismu, naštěstí k fyzickým útokům zde nedochází. Ale i tak je to alarmující. Online prostředí často tlumí brzdy a uvolňuje v lidech to nejhorší. Je mnohem jednodušší někomu vynadat nebo ho osočit online, než mu to říct z očí do očí. Víte, růst antiizraelských nálad nepřinesl současný konflikt, vždy tady existoval určitý latentní antisemitismus, ale projevit ho nebylo přijatelné. Existovaly společenské brzy. A ty se nyní tím, jak se prolomila tabu, mnohde vytrácí.

Současná eskalace na Blízkém východě může vést k ještě citelnějším protižidovským náladám v Evropě. K explozím už například došlo v Kodani před izraelským velvyslanectvím. Na stockholmskou ambasádu zase někdo údajně střílel. Jak je zajištěno bezpečí izraelských občanů a objektů v Česku?

Naše ambasáda je hlídaná českými bezpečnostními složkami, ty vyhodnocují situaci a přijímají rozhodnutí. Spolupráce s nimi je bezproblémová, plně jim důvěřujeme.

V důsledku rostoucího antisemitismu už před několika lety evropští židé opouštěli některé západní země, například Francii, a usazovali se v Izraeli. Dochází nyní k opaku, tedy opouštějí Izraelci svoji zemi?

Jak už jsem se zmínila, všechno je propojené. Válka na Ukrajině přivedla do Izraele mnoho ukrajinských i ruských židů, stále tedy máme přísun imigrantů. Ale samozřejmě na druhou stranu i řada Izraelců opouští své domovy, většinou dočasně. I do Česka jich zamířilo hodně. Přesná čísla nicméně nemám. Jsem také vděčna za to, že neustaly různé výměny mezi izraelskými a českými vědci či lékaři, vše pokračuje, válka to nezastavila. A to je pro nás nesmírně důležité.