Česko začíná budovat havlovský mýtus. I jeho stoupenci varují před úskalím

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když přeletíte Atlantik a přistanete ve Washingtonu, jako by se čas vrátil ne o pár hodin, ale o celé dekády. V hlavním městě americké politiky se vám bude často zjevovat muž s knírkem, křehkým pohledem, vybavený mnoha chytrými citáty, kterého znáte ještě z černobílých fotografií – Václav Havel.

V Kongresu, jak známo, je jeho busta na opravdu čestném místě – hledí na kolegu z kamene Winstona Churchilla. Kousek od Bílého domu zrovna probíhá havlovská výstava. A i hrdina současného světového dění, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, tu příležitostně dostává havlovské přívlastky.

V USA mají jasno. „Vaklav Havel“ je velikán světové historie, kterého máme všichni následovat. Jeho domácí příběh je ale – už z principu – složitější.

Odkaz prvního českého prezidenta, který svou zemi převedl z totality do demokracie a který ji významně pomohl zaparkovat v bezpečí Západu – což se zejména v časech ruské agrese na Ukrajině ukazuje jako zásadní –, zažívá nepochybně v nové éře české politiky comeback. Venku razantnější než doma.

V posledních pár letech se jeho dědictví pokusili v politickém prostoru vymazat jeho rivalové z časů, kdy se rozdávaly sametové karty. Teď se vrací do rukou jeho následovníkům – ti si ale budou chtít dát pozor i na to, aby jej sami nezadupali – tím, že havlovskou „pravdu a lásku“ přemalují na „měkoušský“ kýč. Mluvit do něj začíná také mladá generace, která Havla bude čím dál tím víc znát už jen z vyprávění. Začíná nová kapitola havlovského mýtu.

Havlovské dědictví nepochybně zažívá boom v české zahraniční politice, tak trochu z dohledu z Česka – zejména při oživování vztahů s USA, k němuž dochází po odchodu Miloše Zemana z Hradu.

Bez vzpomínky na personifikovanou „moc bezmocných“ se neobešel podpis vojenské smlouvy s USA v Pentagonu – a to ministryně obrany Jana Černochová (ODS) rozhodně nepatří k „pravdoláskařům“ české politiky. Šéfka Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) měla havlovský motiv své cesty do USA doladěný do takových detailů, že na otevření tematické výstavy si vzala tričko s obrázkem prvního českého prezidenta. Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) zase v USA rozdával svým VIP protějškům havlovského průvodce Prahou.

Pro Čecha, který zná složitou realitu ve středoevropském regionu, to – upřímně řečeno – může být chvílemi silné dávkování havlovských kapek.

„Ať už jsem ve Spojených státech, nebo v Indii, na prezidenta Havla a jeho odkaz vždy přijde řeč,“ říká Seznam Zprávám ministr Lipavský. Podle něj je to i proto, že sám Havel žil svůj život v kontextu Evropy a celého demokratického světa.

„Václav Havel není jen příběh, je to podstatná část DNA českého národa. Myšlenka, že každé lidské utrpení se týká každé lidské bytosti, je něco, na co bychom právě dnes neměli zapomínat,“ dodává Lipavský k tomu, jak má třicetileté – tedy už celkem zralé – Česko naložit s odkazem svého otce zakladatele a proč má rezonovat dál.

Sedmatřicetiletý Lipavský patří k nejmladším českým politikům ve vrcholných funkcích, podobně jako již zmíněná Pekarová Adamová. V době, kdy Havel opouštěl prezidentský post, končili plus minus střední školu.

Českou zahraniční politiku ale mají z nemalé části v rukou lidé, kteří rostli v havlovských časech. Ať už je řeč o klíčovém diplomatickém poradci premiéra Tomáši Pojarovi, nebo podobně zásadním pobočníkovi prezidenta Petru Kolářovi.

„S havlovským odkazem se nějaký čas nepracovalo, asi se to nehodilo. Bylo tu dvacet let útlumu, který byl možná do jisté míry daný i přesycením z Havla, ale hlavně tím, kdo tady prezidentoval,“ myslí si Kolář v narážce na předchůdce Petra Pavla – Václava Klause a Miloše Zemana.

„Navázáním na havlovský odkaz ale můžeme říct: we are back (jsme zpět, pozn. redakce). V havlovském odkazu zahraniční politiky je řada věcí, které se dají používat i dnes, jako například pracovat s těmi, kteří chtějí ve svých zemích, jako je Írán, Rusko, Čína, dosáhnout  změny. K odkazu Václava Havla patří i vytrvalost a neústupnost. Učí nás, že budování demokracie je běh na dlouhou trať,“ dodává Kolář. Ten nově koordinuje pro prezidenta Pavla externí tým zahraničněpolitických poradců. Zároveň ale působí v americké globální konzultantské společnosti Squire Patton Boggs.

Útlum, o kterém mluví Kolář, měl v posledních letech ale místy i podobu poměrně drsných střetů. V nich vlastně zdaleka nešlo jen o jednu osobnost, byť malého velkého muže Havla, ale vlastně o celou identitu země, jak se začala formovat v roce 1989. To dnes vidíme poměrně jednoznačně.

Havlův odkaz ostřeloval hned jeho nástupce Václav Klaus – snad i z osobní žárlivosti, že se mu nikdy nedostalo stejné pozornosti světa jako disidentu Havlovi. Už v té době se ale i pravicová ODS začala otáčet od hodnotové zahraniční politiky – stačí si vzpomenout na výsměch „dalajlamismu“ z úst premiéra Petra Nečase v roce 2012.

V zemanovských časech pak docházelo na pokusy o jednoznačnou demontáž české zahraniční politiky s havlovským rukopisem a zároveň o zpochybňování českého ukotvení na Západě. Společnost měly v klausovsko-zemanovských časech jako jisté zárodky dezinformací rozechvívat ale třeba i seznamy „pravdoláskařů“ – veřejných nepřátel.

Zajímavý osud má i propagátor zavrhnutí havlovské politiky z doby vlády ČSSD a ANO, někdejší první náměstek ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka Petr Drulák. Letos skončil v Ústavu mezinárodních vztahů, který spadá pod diplomacii. Kvůli úsporám. Vedení ústavu mu ale předtím opakovaně vytýkalo, že ve svých pracích šíří konspirační teorie.

O Havlův odkaz naopak dlouhodobě pečuje Knihovna Václava Havla, jejíž práce spočívá zejména v zaopatřování exprezidentova životního díla, v jeho propagaci a zároveň v podpoře lidí ve světě, kteří svádí podobné zápasy jako Havel ve svých disidentských časech. Hlásí se k němu i politici současné vládní koalice – někdo méně, někdo více. A nerozporoval jej výrazněji ani bývalý premiér Andrej Babiš (ANO), přestože zejména v časech komunismu byli oba muži na opačné straně barikády.

Pokud by ale někdo čekal, že se stávající vládnoucí elita, která má stejně jako Havel cíl upevnit pozici Česka v bezpečí demokratického Západu a přimknutí k sobě i další státy postsovětského prostoru, začne bezhlavě zaštiťovat Havlem, bude překvapený. I Kolář upozorňuje, že se z jeho odkazu nesmí v nové éře stát elitářský kýč. A je potřeba najít „model Havel“ srozumitelný pro širokou společnost.

„Odkaz Václava Havla je mimo jiné v tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. V dnešní postfaktické době, kdy fakta, pravda a věcná argumentace často prohrávají s emocemi, které jsme zdědili po dinosaurech, tedy se strachem a vztekem, to působí sice naivně, ale je třeba na tom trvat. Tvrdošíjně, vytrvale, statečně,“ říká Kolář. Dodává, že Havel nebyl žádný „měkouš“, jak se podle něj dnes leckdo domnívá.

„Ale nesmí to být teatrální. Pozor na přehnaný patos, ať z toho není kýč. Musí to být autentické, srozumitelné a přesvědčivé i pro obyčejné lidi. Jinak prohrajeme s populistickými manipulátory a uřvanými, agresivními extremisty,“ dodává. Do budoucna si podle něj může Česko vzít i to, že není malých zemí a malých politiků a že i český politik se může stát světovým státníkem.

Málokdo z dnešních decision-makerů (lidí, jejichž rozhodnutí a postoje nastavují směr země, pozn. red.) by si mohl nárokovat havlovskou image tak jako poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar. Začínal v Havlovi blízké humanitární organizaci Člověk v tísni, kterou později vedl jako výkonný ředitel po boku Šimona Pánka. Později se přesunul na Ministerstvo zahraničních věcí, kde se věnoval vztahům s USA a mimo jiné prosazoval proizraelskou politiku, která v Česku má havlovské a disidentské kořeny. Zároveň dnes vytváří zahraniční politiku Strakovy akademie společně s europoslancem ODS Alexandrem Vondrou, který je posledním exdisidentem a skutečným Havlovým spolupracovníkem ve vysoké české politice.

Pojar dnes nicméně volí spíš racionální tón, když přijde řeč na odkaz Havla. „Každá solidní země, každý národ si připomíná své první prezidenty, zejména pokud byli státníky a pokud svým dopadem výrazně přesahovali naše hranice. Máme si proto připomínat Masaryka a Havla třeba i za sto let,“ říká. Havla podle svých slov vnímá jako vhodný symbol zejména pro česko-americké vztahy.

„Je to srozumitelný symbol, ale nemyslím si, že se zas až tak výrazně vracíme ke směřování v porevolučním období. Doba je prostě jiná. Je to ale možná určité zdůraznění kontinuity směřování svobodné České republiky,“ dodává.

Když se Pojara zeptáte, jaké má být Česko do budoucna a jaký má být jeho příští „příběh“, který by vnímal svět, ani tehdy se nedočkáte z jeho strany rozmáchnutí, které by mělo ambici navázat na havlovské hvězdné hodiny země. „Mně stačí, že nás ostatní budou brát jako solidní a seriózní zemi. Ať již to budou spojenci, přátelé, soupeři, nebo protivníci,“ říká vlivný úředník, který má pověst tak trochu „zlého muže“ české diplomacie.

Jisté je, že třicetileté Česko má hledat svůj vztah k otci zakladateli – už s nějakým odstupem a v přelomové době, která mimo jiné zdůrazňuje cenu Havlova politického odkazu. Má se o něm diskutovat. Je to dokonce nemalá zodpovědnost. Každá země potřebuje své mýty nebo minimálně příběhy, které utvářejí její identitu, a Václav Havel bude vždy jejich součástí. Vymazat nejde.

Jaký bude historický narativ, se „načisto“ začíná utvářet až teď. Třeba už kvůli tomu, že z politiky odcházejí lidé, kteří si nesli příliš osobní pohled na českého moderního velikána – ať už negativní, nebo případně i příliš zidealizovaný.