Článek
„Já jsem pana prezidenta Zemana požádal, aby nejmenoval nového předsedu Ústavního soudu. A pan prezident Zeman mé žádosti vyhověl. Pan prezident je nadále přesvědčen, že by po právní stránce měl možnost jmenovat nového předsedu Ústavního soudu, nicméně se rozhodl vyhovět mé žádosti a tento krok neučinit.“ Tak zdvořile pravil premiér Petr Fiala v neděli večer po schůzce dvou nejvyšších představitelů výkonné moci v Lánech. Byla to hlavní zpráva, kterou jsme se z ní dozvěděli.
Po dvou měsících napětí celá záležitost končí happy endem. „Bylo to takové, řekněme, vstřícné gesto na rozloučenou,“ prohlásil v pondělí Miloš Zeman v rozhovoru pro CNN Prima News. „Vstřícné gesto“ vzhledem k tomu, že dál trvá na tom, že by takové rozhodnutí bylo legální.
Tak snad už naposledy připomeňme, oč šlo: Miloš Zeman ohlásil, že chce jmenovat předsedu Ústavního soudu, ačkoli ten současný, Pavel Rychetský, bude ve funkci až do srpna 2023. Takže Zeman by tuhle pravomoc „vyfoukl“ svému nástupci Petru Pavlovi. Ačkoli naprostá většina právníků (i politiků a komentátorů) tvrdila, že prezident tohle buď udělat nemůže, nebo by přinejmenším dělat neměl, Zeman se vytrvale zaštiťoval názory nejmenovaných kapacit, které říkaly, že to udělat může.
Vysloveně kuriózní byl ohlášený motiv celé operace: Miloš Zeman prý vybere nového šéfa Ústavního soudu lépe, protože na Hradě končí a jako „řadový občan, penzista“ nemůže být „podezírán, že chce z předsedy Ústavního soudu udělat nějakého svého agenta, který bude vyhovovat jeho přáním.“
Domyšleno do důsledků, mohli bychom prezidenta zrušit a přenechat jeho úřad z řad řadových penzistů vylosovanému občanovi. Pozoruhodné také je, že Zeman s tímhle argumentem přišel až na samém sklonku prezidentství a nevztáhl ho sám na sebe při možná stovkách svých dřívějších personálních rozhodnutí. Nebo snad žádné „agenty, kteří mu budou vyhovovat“, nejmenoval?
Ale hlavní poučení z celé věci je jinde: připomněla totiž, že dvojí prezidentství Miloše Zemana fungovalo jako velkovýroba zbytečných problémů. Které sice tížily stále menší okruh veřejnosti – ale protože šlo o hlavu státu, nebylo dost dobře možné je ignorovat. Zemanovy výroky, nápady, kaprice tak po právu zaměstnávaly média až do konce jeho mandátu. Nebylo zbytí.
Typickým příkladem velkovýroby mediálních zbytečností jsou kauzy prezidentových omluv, respektive neomluv – za Ferdinanda Peroutku, za Zdeňka Šarapatku. Oba případy strávily neskutečné množství pozornosti a energie (a také palmáre prezidentovým advokátům), které by bývalo šlo věnovat na nějaké podstatnější otázky života v naší zemi. Stačilo, kdyby Miloš Zeman býval uznal chybu a vzal to, co prohlásil, zpátky.
Plané konflikty a kontroverze jako žrout veřejné pozornosti a energie. Jestli má na Hradě nastat změna k lepšímu, patří odmítnutí téhle politiky mezi nutné podmínky. Nebude to tak těžké – mělo by stačit už jen to, že Petr Pavel je jiná nátura než Miloš Zeman. Potom snad ani nebude třeba „vyhovovat žádosti“ premiéra, aby si prezident svůj skvělý nápad, kterým nás dva měsíce strašil, na poslední chvíli rozmyslel.
Komentář jsme aktualizovali o vysvětlení Miloše Zemana ve 2. odstavci.
