Článek
Ještě na konci roku se zdálo, že v Česku vznikne hned několik nových politických stran. Všichni mluvili o ohromné příležitosti. Na zemi prý leží hlasy zhruba 700 tisíc zklamaných vládních voličů, kteří tápou, stačí je tudíž jen zvednout.
Dokonce se nabízeli i bohatí sponzoři ochotní vložit potřebné miliony do rozjezdu nové partaje. Pyšně se mluvilo o game changeru, který zahýbe poměry v české politice.
Když máte silnou voličskou poptávku i peníze, chybí vám jediné – sehnat ty politiky. A právě na tom záměr zkrachoval. Jednoduše i v tomto oboru platí, co všude jinde: Nejsou lidi. Natož ti ochotní vstoupit do politiky.
Svůj sen proto teď odpískal miliardář a někdejší neúspěšný prezidentský kandidát Tomáš Březina. Ještě v prosinci přitom sbíral podpisy nutné pro založení nové partaje. Měla se jmenovat Konzervativní občanská strana. Aby nevypadal jako neúspěšný muž, dnes se tváří, jako kdyby ani nic nechystal. Jen oznámil, že přípravu a vznik KOS nijak „nemedializoval“.
Březina zřejmě počítal s tím, že mu s ní pomůže exministr financí Miroslav Kalousek, který opustil TOP 09 a stal se z něj prominentní kritik Fialovy vlády. Kalousek skutečně dlouhé měsíce znervózňoval politický éter vypouštěním indicií, které vytvářely iluzi, že ten starý lišák určitě něco chystá. Aby v lednu oznámil, že má „vážné osobní důvody, aby se do politiky nevracel“. Možná si spočítal, že za této konstelace to nemá šanci na úspěch.
Sebevědomím oplývající Březina tak už podruhé tvrdě narazil, když se snažil dostat do velké politiky. Poprvé v roce 2022, když chtěl kandidovat na prezidenta, ale ministerstvo vnitra jeho přihlášku vyřadilo kvůli nedostatku podpisů. A teď, když zjistil, že není schopen sehnat dostatek zajímavých lidí, kteří by s ním do nové strany šli.
Někdejší úspěšný podnikatel ve stavebnictví Tomáš Březina v tom ale rozhodně není sám. Vidíme všude, že personální nouze je aktuálně největší problém české politiky. Stran i hnutí, nových i tradičních. Jedna strana přece vznikla, říká si GEN, definuje se jako středopravá. Jenže chybějící inspirativní osobnosti nahrazuje odpadlíky z hnutí ANO, což žádný mega úspěch neslibuje.
S neochotou lidí vstupovat do politiky se potýkají opravdu všichni. Třeba ODS proto do čela svých kandidátek nasazuje vyhořelé politiky. STAN, lidovci nebo TOP 09 zas nedokážou udržet ani současné poslance. Kvůli chaosu ve Sněmovně, nekonečným obstrukcím a nočním schůzím řada z nich odmítá znovu kandidovat.
O moc líp na tom není ani favorit voleb, hnutí ANO. Sám Andrej Babiš, autor výroku „ministři nerostou na stromech“, musí nejlíp tušit, že jen málokdo ze stínové vlády ANO by to zvládl v té skutečné. Vždyť také právě proto teď telefonuje a lidi do budoucího kabinetu shání všude jinde.
Pokud už se přece jen nějaké výrazné figury objeví v regionech - jako třeba hejtmani Martin Kuba z ODS nebo Jan Grolich z KDU-ČSL -, nechce se jim jít dělat celostátní politiku do Prahy. Cítí, že dosahování pozitivních výsledků v parlamentu je pro cílově zaměřené osoby – manažery, podnikatele, lokální osobnosti – takřka nereálné. Raději se angažují ve svém kraji.
Když se dnes úspěšného člověka zeptáte, proč nechce vstoupit do politiky, odpověď je vždy obdobná: Já mám ve svém okolí respekt, ale jakmile se stanu poslancem, budu opovrženíhodným vyžírkou, který nic nedělá, jen si schvaluje vyšší plat, ačkoliv teď si peněz dokážu vydělat víc.
Před deseti, patnácti lety jsme byli svědky pravého opaku. Po zklamání z tradičních partají se zrodila spousta nových subjektů a do politiky hrnuly tváře zvenčí. Třeba v roce 2009 za Karlem Schwarzenbergem do TOP 09.
V roce 2013 to zas byl Andrej Babiš, kdo vyhmátl situaci a dokázal přivést do politiky zajímavé osobnosti - byznysmeny, lékaře, ředitele nemocnic, děkany z univerzit. Nechme teď stranou, že valná část z nich ANO postupně opustila, když zjistila, že jejich role spočívá v tom být poslušnými podřízenými. V roce 2017 pak českou politiku osvěžila nová generační vlna v podobě Pirátů.
Možná v tomto výčtu vidíme vysvětlení dnešní nechuti angažovat se v politice: Po fázi nadšení neomylně přijde v lepším případě vystřízlivění, v horším zklamání.
