Článek
Tušili jsme, že ještě dlouho po odchodu Miloše Zemana budou postupně vyplouvat menší i větší hrůzy, které se na Pražském hradě a lánském zámku odehrávaly během nekonečných deseti let jeho prezidentského mandátu.
Nepřekvapí, když se například budeme dozvídat o tom, jak moc energie a aktivity věnoval Zeman na záchranu svých lidí před vězením nebo stíháním. Překvapí už ale, že o tom jednala Fialova vláda. Přesněji řečeno, že o tom jednala tajně – v režimu důvěrné.
Až teď, dva týdny po Zemanově odchodu, o tom veřejně promluvil ministr spravedlnosti Pavel Blažek. V rozhovoru pro Seznam Zprávy prozradil, že vláda jako celek dvakrát hlasovala o prezidentově žádosti zastavit stíhání kancléře Vratislava Mynáře v kauze dotačního podvodu. Poprvé loni v září, podruhé teď v březnu.
Pokaždé Fialův kabinet skandální abolici samozřejmě správně odmítl. Záhadou zůstává, proč o tom ani jednou transparentně neinformoval. A proč teď najednou, když už Zeman není prezidentem a žádná pomsta od něj nehrozí, o tom veřejně mluví.
Celé je to v duchu známého postoje a strategie premiéra Petra Fialy. Lídr koalice Spolu si hned po vítězných sněmovních volbách v říjnu 2012 řekl, že půldruhého roku, co zbývá do konce Zemanova mandátu, nemá cenu s prezidentem válčit. Někteří voliči vládních stran, kteří chtěli krev a pomstu za roky ústrků, to brali za kapitulaci a byli opakovaně nekonfliktním přístupem zklamaní.
Přišlo jim, že vláda mlčky snáší od prezidenta nejrůznější škodolibosti, místo toho, aby si pořádně bouchla do stolu a ukázala mu, kde je jeho místo. Taková hra na efekt ovšem vůbec není Fialovým stylem. Profesor v čele kabinetu je spíše opravdu onou klidnou sílou, která si nakonec stejně prosadí svou, potichu a bez „tyjátru“.
Viděli jsme to poprvé už při vzniku pětikoaličního kabinetu. Fiala musel strpět dvoutýdenní ponižující zkoušení svým ministrů před Zemanovým „teráriem“, ale stejně neustoupil žádosti nejmenovat ministrem zahraničí Jana Lipavského. Podobné je to i teď s abolicí pro Mynáře.
Premiér Fiala i ministr spravedlnosti Blažek si vyslechli Zemanovu žádost, ale neudělali hned to, co by žádali jejich voliči: okamžitě se odmítavě zvednout od stolu, zařvat, že je to skandál, a při odchodu prásknout dveřmi. I když si to možná mysleli a možná by i nejraději s chutí udělali. Raději postupovali čistě úřednicky – „pane prezidente, o vaší žádosti rozhodne vláda jako celek“.
Případ mimo jiné ukazuje, že v Česku není zavedená praxe, co to přesně vyžaduje kontrasignace. V Ústavě se píše, že k abolici a amnestii je nutný spolupodpis premiéra, ale následně za něj odpovídá celá vláda. Petr Fiala si to vyložil tak, že o žádosti musí formálně informovat všechny ministry a nechat je hlasováním rozhodnout.
Zeman u večeře na rozloučenou s premiérem jistě naléhal: „Ale to je zbytečné, Petře, tady ten papír podškrábněte a je to hotové, jako to udělal váš předchůdce.“ Někdejší premiér Petr Nečas ani nejbližším kolegům ve své vládě neoznámil, že se právě spolupodepsal pod kritizovanou amnestií, kterou v lednu 2013 před odchodem z funkce vyhlásil prezident Václav Klaus. Nečas za to tehdy schytal kritiku od lídrů koaličních partnerů s tím, že oni za nic takového odpovědnost nést nechtějí.
Každopádně vládu Petra Fialy chválíme, že nestoudný požadavek Miloše Zemana odmítla. Proč ale tajila, že ho dostala na stůl a projednávala? Jako kdyby se snažila nemocného odcházejícího prezidenta ochránit před dalším důvodem k opovržení.
