Článek
Martin Půta byl tento týden nepravomocně odsouzen za to, že formou protislužby přijal úplatek 30 tisíc korun a jednal ve prospěch svého známého. Stalo se to před víc než deseti lety. A při komentování politických důsledků téhle story se opakovaně objevuje připomínka, že Půta od té doby několikrát vyhrál krajské volby. Což je velká pravda. Ale s tím, jestli měl nebo neměl odstoupit, už dřív nebo teď, to naprosto nesouvisí.
Uvažovat o Půtově případu, jako by volby byly nějakým testem viny nebo neviny, to je nedorozumění. A tendence Půtu omlouvat s poukazem na volební výsledky je nepatřičná. Trestní řízení jsou hrušky a procenta odevzdaných hlasů jablka – nemíchat.
Bohužel, úhel pohledu, podle kterého se politik úspěchem ve volbách jakoby „očišťuje“, není vůbec ojedinělý. A někteří politici s ním dovedně pracují: Babiš, Trump, Berlusconi a jiní. Půta nikoli. O jeho případu se ale někdy uvažuje, jako by jeho volební vítězství byla nějakou polehčující okolností. Nejsou, stejně jako by přitěžující okolností nebyly porážky. Nebo to, že by se Půta stáhl z veřejného života. Ale mluvilo by se o samotném trestním případu stejně?
„Argument“, že voliči o trestním stíhání dobře věděli a dali najevo, že jim to nevadí, o faktické bezúhonnosti či úhonnosti politiků neříká nic. Tu, pokud padla obžaloba, musí zhodnotit jedině justice, žádný hlas lidu. Kdo vyhrává volby, není tím pádem nedotknutelný.
Vlasta Parkanová – kdysi podle průzkumů dokonce nejpopulárnější politička – po obvinění odešla z politiky, nikam nekandidovala a ničím zvolená nebyla. Prošla si – podobně jako Půta – předlouhým soudním martyriem, než byla definitivně shledána nevinnou, tak jak tvrdila – podobně jako Půta – od začátku. Od státu dostala odškodné. Jako příspěvek k politické kultuře to ale bylo k nezaplacení.
