Článek
Pozoruje-li člověk v Česku náladu svých spoluobčanů, může jen těžko ignorovat, že je hrozná. Spousta lidí je znechucená a otrávená. Část zuří. Nenávidí. Tu Ukrajince, tu policii, tady premiéra, jindy zase bývalého prezidenta. Uzel zášti dusí hlavně politiku a věci či události s ní spojené.
Negativní emoce jsou relativně umírněně ventilované v hostincích, kde přece jen riskujete, že dostanete facku. Jako utržení ze řetězu se chováme na internetu. Schovaní pod nicky na sociálních sítích, v debatách pod články médií.
Věci už dávno přesáhly hranice důstojného chování. Navštívíte-li dnes facebook nebo twitter, většinou uvidíte snahu o ponížení. Zostuzení, potupu druhého. Naplivat na oponenta, zlynčovat ho. Čím hnusnější slovník, tím nadšenější odezva publika.
Přestává to být snesitelné. A za vším, troufám si tvrdit, stojí vztek. V psychologii se pro stav neukotvené úzkosti používá pojem generalizovaná úzkostná porucha. Míním, že Česko prochází etapou generalizovaného vzteku. Plovoucího. Na čas ustupujícího, aby zanedlouho vybuchl s o to vyšší intenzitou. V čase se mění jeho cíle, často zástupné.
Společnost jako agresivní pacient
Nikoho nelze vyvinit z toho, že se chová jako agresivní hulvát. Stejně tak ovšem zřejmě není pochyb, že díl viny nesou i elity. Politici se, opět až na výjimky, společenskou náladou příliš nezabývají. V horším případě naopak vztek živí, doufajíce, že jim přinese přízeň voličů, a tím i moc, která je u populistů většinou pouze schodištěm k penězům a majetku.
Pojďme si říci, zda a co se s tím dá dělat. Psychiatři a psychologové se agresivitou zabývají dlouho a detailně. Některá jejich východiska by mohla, doufám, pomoci pochopit nám vzteklounům, ale především elitám, které stojí v čele společnosti, jak s ní zacházet.
Ve starším článku odborného časopisu Česká a slovenská psychiatrie nabízí kolektiv autorů několik kroků k eliminaci vzteku a agresivity. Zkusíme-li si představit pacienta jako celou společnost, zjistíme, že závěry lékařů sedí na dnešní Česko až překvapivě přesně.
Prvním krokem takzvané deeskalace je vyhodnocení situace. Tím se dlouhodobě zabývá například tým sociologa Daniela Prokopa. Výsledky jeho bádání jsou mimořádně zajímavé a vždy nabízí i řešení. Nezdá se ovšem, že by jim politici – a to nejen ti vládní, ale i opoziční, kteří ještě nedávno u moci byli – naslouchali.
Druhým krokem, píše kolektiv autorů, je správná komunikace, která obnáší informovanost, co se s pacientem (v našem případě se společností) děje a bude dít, což podporuje důvěru.
Třetím krokem je vyjednávání, jehož základním cílem je změnit konfrontaci na diskuzi. „Potřebujeme dosáhnout shody. Pro ulehčení komunikace je vhodné (společnosti) zajistit alespoň jistou míru kontroly nad situací.“
Podívejme se na trojici kroků trochu detailněji. A připomínám, že symbolicky na místo pacienta dosazujeme celek. A že jde o svého druhu rukověť pro politiky, jak postupovat, nechtějí-li, aby se naše země změnila v ring vzteklých jedinců a bojůvek. Byl-li někdy nejvyšší čas pokusit se o změnu nálady ve společnosti, je to právě teď.
„Vyhodnocení situace znamená schopnost posoudit, co se děje, proč se to děje a co se asi bude dít dále, a navrhnout odpovídající intervence,“ stojí v textu časopisu, který vydává Psychiatrická společnost ČLS JEP a Psychiatrická spoločnosť SLS. „Při zvládání agrese je nutné získat čas, zachovat klid (nebo alespoň klidně vypadat) a hledat příčiny pacientovy (v našem případě společenské, pozn. aut.) agresivity a poskytnout prostor k přehodnocení. Kromě vnitřních faktorů (bolest, úzkost, frustrace, pocity selhání, ponížení, prohra) hrají ve vyhodnocení a následném přehodnocení roli stimuly vycházející z prostředí, ve kterém se osoba (společnost ) aktuálně nachází nebo nedávno nacházela.“
Co a proč se děje a co se dít bude
Při použití správných komunikačních technik lze dle expertů často agresi předcházet. Pokud je společnost (pacient) vhodně zpravena o tom, co se s ní děje a bude dít, pomáhá to k vytvoření důvěry a často eliminuje vznik agresivního chování.
Bohužel, co se děje, myšleno v politice, se dnes začasté dozvídáme ze sociálních sítí, což je samo o sobě absurdní – naštvaná část populace twitter obvykle nepoužívá.
A o tom, co se dít bude, nevíme vlastně nic. Informační chaos je značný, stanoviska jsou měněna ze dne na den, dlouhodobý plán jako kdyby zcela absentoval. Společnost je zmatená a nervózní, nemá-li alespoň trochu jasné vyhlídky. A někdy si maluje spíše temnější než optimistické scénáře.
Co je ještě důležité – a dodám, že jsme nyní skoro týden co týden svědky pravého opaku: „Komunikace mezi zdravotníkem (politiky) a pacientem (společností) by měla být především neprovokativní.“
Zkuste to někdo, prosím, před příští demonstrací říci panu Rajchlovi.
„Co se týče verbální deeskalace, je třeba si pamatovat, že slušné chování je na prvním místě (…) Při komunikaci s pacientem (společností) je důležité identifikovat jeho potřeby a pocity a naslouchat, co říká. Užívat by se mělo aktivní naslouchání. Ošetřující personál (politik) by měl svými slovy, konverzací a jazykem těla dávat najevo, že věnuje pozornost tomu, co pacient (společnost) říká a cítí. Jako posluchač by měl být zdravotník (politik) schopen zopakovat, co mu bylo řečeno jinými slovy a objasňujícím způsobem. Většinou se využívají slovní formulace jako ‚řekněte mi, zda tomu rozumím správně.“
Nepamatuji si, kdy bych takto empatické chování od politiků, a to i při velkých veřejných vystoupeních, jako jsou sváteční televizní projevy, zažil.
Žádná ultimáta
Přejděme k dalšímu bodu, k vyjednávání.
„Základním cílem vyjednávání je změnit konfrontaci na diskuzi, proto je důležité vyhýbat se výhrůžkám a ultimátům.“
Opět srovnejme s rétorikou řečníků z Václavského náměstí.
„Agresivní chování je často reakcí na subjektivně pociťovanou prohru vyvolanou pocity úzkosti, bezmoci nebo ponížení,“ píší psychiatři. „Pacient (společnost nebo její část) se může cítit dosavadní komunikací s lékařem (politiky) zahnaný do kouta (výsledek situace výhra–prohra). Při vyjednávání se vždy zdravotnický tým (politici) snaží dosáhnout výsledku výhra–výhra. Toho je možné docílit tak, že se nemocnému (společnosti) nabídne jistá míra kontroly nad situací, čímž se snižují jeho pocity bezmoci. Pacient (společnost) získá možnost volby – nabízí se mu více řešení situace.“
Což je myslím klíčová věc. V české společnosti – alespoň jak ji laicky pozoruji – žije mnoho lidí s pocitem, že se na ně zapomnělo, že je nikdo neposlouchá, že nikoho nezajímají. Mnozí mají pocit křivdy, neúspěchu, prohry. A to především v materiální rovině, protože o ničem jiném než o penězích se – nejen na nejvyšších místech – vlastně nemluví. Životní úspěch je posuzován hodnotou majetku. Vše je poměřováno penězi.
Pokud se dnes někdo z politiků pokusí navázat na – ano, nikdo vlivnější a výraznější mě nenapadá – dejme tomu Václava Havla s jeho důrazem na vyšší, řekněme až duchovní hodnoty, bývá potupen a zesměšněn. Vystaven do role naivního, nepraktického snílka, potrhlého intelektuála, který o skutečném zemitém životě neví nic.
„K provedení deeskalace je vždy nutné vyhradit si dostatek času a prostoru. Potřebné je mít na mysli, že klid je stejně tak ‚nakažlivý‘ jako strach nebo panika,“ míní autoři článku.
Ano, vztaženo na společnost dodám, že je v první řadě nutné, aby se o deeskalaci napětí někdo začal systematicky alespoň snažit.
