Článek
„Jedeme tam, kde to schytáme nejvíc.“ „Přijmu jakoukoli kritiku.“ „Přijďte mi vynadat.“ Těmito slovy lákal Vít Rakušan odpůrce STAN i celé vlády na své debaty v regionech. Jako první vyjel do karvinské hospody, kde by se atmosféra dala krájet.
Pochvaly dostával jak za samotné debaty, tak za chytře udělané PR. Schytal ale i kritiku za to, že jen zneužívá vládní odpůrce pro vlastní kampaň. Pozdvižených obočí se dočkal i u vládních koaličních partnerů.
Jsou to však právě oni, kteří teď podobný princip – nebojím se kritiky a jsem ochotný diskutovat – zkoušejí taky.
Třeba poslankyně ODS Eva Decroix začala před létem objíždět Vysočinu se svojí tour, kterou prezentuje výrokem, „že si jede nechat vynadat“. A popisuje, jak se jí daří poradit si s kritikou.
Lidovečtí ministři zase před krajskými volbami začali objíždět města s kampaní „Pojďme si to vyříkat“. Voliči prý mají přijít třem politikům KDU-ČSL říct, co se jim nepovedlo.
Stejné mediální pozornosti jako Rakušanovi se jim ovšem nedostává. Zaprvé: Ono „pojďte mi vynadat“ dávno ztratilo moment překvapení.
Rakušanova setkání zpočátku vypadala jako svěží novinka, na níž se nebudou opakovat otřepané fráze přesvědčující přesvědčené. Odehrával se na nich opravdový konflikt, který my média milujeme. A občas i katarze – to když Rakušan svoje kritiky sice nepřesvědčil, ale alespoň si vysloužil body za ochotu debatovat.
Celý koncept vlastně stihl vyčerpat už sám Rakušan, jehož akce po vyhrocené hádce v karvinské hospodě byly postupně klidnější a klidnější a čím dál víc připomínaly tradiční politický výstup. A nakonec skončily jako klasicky nudná předvolební tour, když štafetu „bezcenzurních debat“ převzali eurokandidáti STAN Danuše Nerudová a Jan Farský.
A zadruhé: Politici ve skutečnosti přesvědčovat kritiky nechtějí. Rakušan se o to alespoň zpočátku pokoušel, jinak ale z podobných akcí čím dál víc trčí jejich skutečný záměr – hlavně se předvést před svými podporovateli.
Což nekritizuji, chraň bůh, jak by řekli lidovci. Naopak, pečovat o svého voliče je základní úkol každého politika. A jestli je v tom trochu pokrytectví, na to se kampaň neptá.
Paradoxní na tom všem je jiná věc: Často jsou to právě vlastní voliči vládních stran, kteří si to s nimi „chtějí vyříkat“. Nespokojenost s fungováním vlády dávají najevo už nějakou dobu – minimálně zmíněným lidovcům prostřednictvím klesajících preferencí.
Kdyby chtěli politici kritice opravdu naslouchat, mohli to udělat už dávno. A ne až těsně před volbami v kulturáku v Přerově.
