Článek
Zastavět zemědělskou půdu, protože budovy jsou výnosnější než pole. Když budeme mít „dostatek budov“, budou u nás mít sídlo nadnárodní korporace. Musí se najít politická odvaha a stavět přes odpor aktivistů a památkářů, i když „budou řvát a říkat, že tady se to nesmí zastavět a tady to nesmí být takto vysoké“. Když se najde při rekonstrukci náměstí nějaká kůstka, která tam leží stovky nebo tisíce let, tak ji můžeme zalít betonem, ona tam ještě chvíli vydrží. Abychom se stali ekonomickým tygrem, to je důležitější než nějaký ráz krajiny. Úniky z ministerstev do médií jsou katastrofa.
To překvapivě nejsou excerpta z téměř libovolného projevu Miloše Zemana, nýbrž stručný výtah klíčových myšlenek prezentovaných v rozhovoru pro Seznam Zprávy ekonomickým poradcem premiéra Štěpánem Křečkem. Vlastně už chyběl jenom kanál D–O–L.
Křeček se ve svém vystoupení zaklínal tím, že je mladý člověk bez politické funkce, což mu umožňuje být radikálnější. Jestli ale jeho radikalismus jakkoli souvisí s mládím, je velká otázka. Jeho myšlenkový svět včetně náhledu na roli občanské společnosti („aktivistů“ v jednom pytli) a vybraných institucí samosprávy se v mnohém protíná se světem takových mladíků, jako jsou pozdní Miloš Zeman nebo Václav Klaus.
Když dojde řeč na bateriovou továrnu, takzvanou „gigafactory“, Křeček nekompromisně hlásí: „Nemůžeme připustit, že se budou někde kolem Plzně hádat, jestli to tam vůbec chtějí. Musíme říct, že je to národní zájem a prostě to tam bude. Doba neustálých diskuzí musí jednou skončit.“
Největším problémem republiky je podle něj nedostatečná výstavba a největší brzdou výstavby jsou „aktivisté“, památkáři a „úplně nejhorší jsou archeologové“. K nim se vztahuje i onen myšlenkový klenot z úvodu o kůstce, která zdržuje rekonstrukci náměstí. Kolik skutečně důležitých staveb bylo zdrženo zrovna kvůli – ze zákona vyplývajícímu – archeologickému průzkumu, o kolik se stavby zdržely a jaký to představuje podíl na celkové stavební aktivitě, pan Křeček, ač profesí hlavní analytik, neuvádí.
Definice politiky jako vyvažování různých protichůdných zájmů je překvapivě zcela mimo mladistvý myšlenkový záběr Štěpána Křečka. Pro něj je zásadní „národní zájem“ a národním zájmem je to, co striktně ekonomické oko páně Křečkovo jako takový zájem vyhodnotí – v tomto případě všeobecný dostatek budov a betonu na náměstích. Pak není úkolem státu tento „národní zájem“ před občany obhájit a prosadit, ale vnutit jim ho silou navzdory platným pravidlům a „aktivistům“. A archeologům, samozřejmě.
Je dobře, že názorová skladba poradních orgánů vlády i premiéra je pestrá. Určitě nevadí, když do nich zavane i myšlenkový odér, který se nyní po uplynulé dekádě daří jakž takž větrat z oken Pražského hradu.
Současně je ale dobré mít na paměti, že existují i jiné, neméně ekonomické pohledy na to, co Česko opravdu akutně potřebuje, pokud se má, jak se s oblibou říká, posunout vpřed. Třeba reformu vzdělávání a školství nebo nové nastavení fungování státní správy, důchodů a zdravotnického systému tak, aby stát dokázal dlouhodobě a důvěryhodně plnit své základní funkce. S funkčním státem pak přijde i to ostatní – včetně péče o infrastrukturu, bytové výstavby a prostředí atraktivní pro velké zahraniční investice.
Je dobře, že mladý ekonom nechce, aby se z Česka stal (v rozhovoru několikrát zmíněný) „skanzen“. Otázkou však je, zda je možné se takovému vývoji vyhnout a zároveň setrvávat v myšlenkovém skanzenu pozdního zemanismu.
