Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Rozmohl se nám tu takový nešvar. V naší parlamentní demokracii i s jejím poměrným volebním systémem. Čas od času někdo zakoupí plakátovací a jiné plochy a volá, že „za něj“, jako to byl Karel IV., bylo nebo bude líp. Zatím nás v tomto smyslu informovali Andrej Babiš a po něm Tomio Okamura, ale kde se to probůh zastaví? Kdo si dá na billboardy flek, ré, tutti, boty, kalhoty? Pojďme si rozebrat rizika a příležitosti nastalé situace.
Babiš – respektive hlas jeho voličského lidu – sděluje, že „za Babiše bylo líp“. A na zádi volebního karavanu že „zase bude líp“. Okamura – ten se na billboard dostavil osobně – kontruje, že „za Okamury bude ještě lépe“. Takže minulost a budoucnost máme pořešené, a to je dobrá zpráva: zásluhou české mluvnice, která nenabízí zase až takové orgie slovesných časů, by se duel populistů snad nemusel vymknout kontrole. Dokonce by mohlo zůstat u formátu jeden na jednoho, minulý prostý versus budoucí ještě prostší. Na podmiňovací způsob nedojde, žádné kdyby. Nějak bylo, nějak bude.
A pozor: z této metody chlubení politický marketing vylučuje přítomnost. Přítomný čas je nepoužitelný. Ne, snad ani Andrej Babiš by si – možná – nelajsnul oblepit republiku slovy „za Babiše je líp“. Jasně, on se o to svého času před volbami víc než pokoušel, ale všelijak opisem, ne natvrdo čtyřmi slovy.
Shrnout přítomnost, a to i méně tíživou než tu dnešní, do hesla „za mě je líp“, to by byla až příliš smělá pozvánka na srážku s realitou. Působilo by to jako provokace. Přihlásit se takhle naplacato k totální odpovědnosti za „tady a teď“ není odvážný marketingový kousek, ale politická sebevražda. (To se týká demokratických poměrů. Putin by v klidu zahlásil, že bylo, je a bude líp, a tak to bylo, je a bude.)
Funguje práce s nostalgií: na dobré vzpomínáme a zlé zapomínáme, bejvávalo dobře. A také s útěchou v příštím: jednou budem dál, na shledanou v lepších časech. To jsou prověřené reklamní postupy. Skoro u jakéhokoli zboží.
Takže jsme jako konzumenti reklamy vlastně zvyklí, nic překvapivého. Trochu těžší je srovnat se s přivlastňováním nebo rovnou krádeží času do toho „za Babiše“ a „za Okamury“. Taková ta rádoby absolutistická neomalenost, pokus o verbální šéfování kalendáři a všem. Zatímco lidé (voliči) žijí svoje životy bez ohledu na to, „za koho“ se zrovna píše letopočet. Jestli hláška „za někoho…“ bez větších námitek prosákne jako politický koncept, nemůže to dobře dopadnout. V naší parlamentní demokracii.
Celé to „líp a lépěji“ naštěstí nemusí souviset – a ve skutečnosti spíš nesouvisí – s politiky. Tím, „za koho“ zažíváme takové nebo makové časy, může být pro každého z nás kdokoli, ne zrovna hrozně důležitý pán z plakátu. Jen se o tom neví.
