Článek
Ten typ vtipů určitě znáte: „Zdá se vám vaše práce zbytečná a bezútěšná? Tak si zkuste představit, že existují lidé, kteří…“ A následuje nějaký příklad práce, která na první pohled nedává žádný smysl. Třeba montování blinkrů na vozy BMW.
V posledních dnech se zdá, že by se tahle kategorie zaměstnání mohla rozšířit o další a druhá půlka vtipu by mohla znít třeba: „Tak si zkuste představit, že existuje Národní ekonomická rada vlády, v níž sedí ekonomové, kteří tráví čas sepisováním rozpočtových doporučení pro vládu Petra Fialy.“
Z impozantního 28položkového seznamu konkrétních opatření vedoucích alespoň k částečnému snížení strukturálního schodku českých veřejných financí toho do politické praxe skutečně pronikne úplné minimum, na to můžeme vzít jed. A když už, budou to pravděpodobně jen ty nejméně bolestivé, nejméně účinné a nejméně vhodné kroky. Modelovým příkladem budiž absurdní debata o snížení podpory v nezaměstnanosti.
Trefně to v rozhovoru pro Seznam Zprávy vystihl člen NERV a také předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Podle něj vládní politici ihned po seznámení s materiálem ekonomických expertů uviděli několik nepřekročitelných červených linií, které shodou okolností znepřístupňují zrovna ta opatření, která by zdraví veřejných financí prospěla nejvíce – vyšší daň z příjmu, změna důchodových parametrů, rušení drahých, ale oblíbených daňových výjimek.
Ačkoli se práce zkušených ekonomů může (nikoli neprávem) stát terčem zmíněných vtipů, je třeba ji přesto (nebo možná právě proto) velmi ocenit. Jako lze doufat, že montéři v BMW budou dávat blinkry na automobily tak dlouho, až si jich řidiči BMW nakonec jednou všimnou a začnou je používat, tak je důležité, že ekonomové vnášejí do veřejného prostoru téma rostoucího dluhu a neudržitelných financí včetně konkrétních nápadů. Byť i v těžkých dobách.
Zrovna důchody jsou dobrý příklad. Hampl v citovaném rozhovoru hezky říká, že i důchody by měly „dýchat s ekonomikou“, a chudne-li celé Česko, nemá být tabu ani zchudnutí důchodců. V dobách, kdy ekonomika dýchá dost sípavě a přerývaně, je to tvrzení, které od žádného politika opravdu nezaslechnete.
To ale nemění nic na tom, že má pravdivou podstatu. Současný systém valorizace penzí byl nastaven v dobách, kdy si prakticky nikdo neuměl představit 17procentní inflaci. Když přišla, tlačí valorizační mechanismus stát do astronomických výdajů na penze, které nejsou kryté žádnými příjmy.
Za tři letošní čtvrtletí se důchodový systém propadl do deficitu 18,5 miliardy korun (loni touto dobou to bylo necelých osm miliard). A to přesto, že příjmy systému u odvodů díky růstu mezd meziročně vzrostly o 26 miliard. Jestli takhle nevypadá neudržitelnost, tak už nijak.
Valorizace důchodů
Valorizace důchodů v Česku podléhá zákonu o důchodovém pojištění, podle kterého je pravidelně k 1. lednu důchod zvyšován. Důchod se zvyšuje o inflaci, tedy o procentuální růst cen zboží a služeb v daném období, a k tomu se navyšuje o polovinu růstu reálných mezd. Při vyšší inflaci během roku může dojít i k další, mimořádné valorizaci mimo lednový termín.
Co je horší, zmínka o zchudnutí důchodců je stejně pravdivá jako necitlivá. Mnoho českých penzistů žije blízko hranice chudoby. Jednak proto, že inflace dělá v jejich spotřebním koši mnohem větší paseku než v hospodářství jako celku (a podle celku se valorizuje), a jednak proto, že „štědré“ inflační valorizace se dotýkají zásluhové části penzí.
Kvůli tomu rostou vysoké důchody výrazně rychleji než ty nízké. Podobně jako v mnoha jiných oblastech tu stát v rámci dané skupiny pomáhá více těm, kteří pomoc potřebují méně.
Nikdo snad nemůže po politicích chtít, aby mluvili o nutnosti zchudnutí penzistů. Je skvělé, že na to máme dostatečně „drzé“ ekonomy, kteří nikam nekandidují, a tak to udělají za ně. Ale ke spravedlivějšímu, solidárnějšímu a udržitelnějšímu nastavení důchodů a jejich valorizací by se Fialův kabinet rozhoupat měl. Jinak budou ti, kteří dnes skutečně „dýchají s ekonomikou“ a také její chod financují, ještě dlouho lapat po dechu, a přesto se nedoplatí.
