Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Horké hlavy“, letní verze oblíbeného politického podcastu Vlevo dole, se zlehka přely o to, jestli se má horní hranicí omezit věk, do kterého smí politici kandidovat na důležité funkce.
Ještě jednou: ne věk, od kterého smí (například od jednadvaceti let), ale do kterého smí (například do osmdesáti a pak už ne). Zajímavá otázka přišla na přetřes hlavně v souvislosti s kandidátským odstoupením Joea Bidena. Ale nejen v Americe jde o dlouhodobý úkaz, chcete-li problém, někdy nálepkovaný jako „gerontokracie“.
Tak zlé to věru není. Ale vedle lidského života se prodlužuje i ten politický. Stejně jako se sleduje střední délka života ve zdraví, je dobré brát v potaz i střední délku politického života v politickém zdraví.
Čili to, jestli na to politik, kandidát nebo kandidátka, zjednodušeně řečeno „má“, anebo jestli jej osobnostní předpoklady související s věkem neúnosně limitují. A nemusí jít jen o „opotřebovanost“, ale také naopak o „nezralost“.
Aby nezralost neposuzovali čistě jen svobodní voliči, od toho jsou v zákonech spodní věkové hranice: u nás můžete na obecního nebo krajského zastupitele kandidovat od 18 let, na poslance od 21 let, na senátora a prezidenta od 40 let. Kdežto z opačného směru, kvůli riziku opotřebovanosti, se rodné listy kandidátů nekontrolují. Zavést to by zřejmě představovalo světový unikát.
A také problematický zásah do občanských práv: omezit je maximálním dosaženým věkem by bylo sotva obhajitelné. I vysoký věk je jenom číslo – a snad nikdo nehodlá politické veterány posílat před lékařské posudkové komise (jakési vojenské odvody naruby, s razítkem schopen/neschopen). Ne.
Horní věková hranice (viz případ Joea Bidena a srovnatelné příklady) zavedena nebude. Ale co s tou dolní, která už dlouho spokojeně existuje bez hlasitějších protestů proti diskriminaci „mladých“? Neměli by se ti, kdo kritizují hegemonii „starých“, zaměřit spíš sem?
Samozřejmě, že rozhoduje volič. (Tedy v demokracii. Když se král Václav II. ujímal vlády ve dvanácti letech, námitky poddaných vůči jeho nezralosti, byly-li nějaké, byly irelevantní). Ale všude po světě ústavní pořádky dělají voličům předvýběr. Například tím, že „politicky neplnoleté“ kandidáty ze soutěže vylučují.
Pokud má někdo obavy z toho, že politici stárnou a je to na škodu, a pokud vyloučíme variantu horní věkové hranice, nabízí se tím pádem jiná možnost: zkusit protáhnout střední délku politického života směrem dolů. Snížit věk politické plnoletosti. Přehodnotit pravidla, že politika je kandidátům přístupná až od…
Ne že by to byla záruka čehokoli v jakémkoli směru. Ale minimálně to může zvýšit „věkovou konkurenci“, potažmo naředit věkový průměr politických garnitur.
Snižovat minimální věk zastupitelů pod 18 let je asi nesmysl. Hranice 21 let pro poslance je snad adekvátní. Ale podmínka 40 let pro senátory stojí za úvahu. K čemu je vlastně dobrá, čemu prospívá a čemu ne?
Opravdu jsme si od roku 1996, kdy Senát začal fungovat, ověřili, že horní komora je sborem uvážlivých postarších mužů a žen, kteří moudře vyvažují horkokrevné mládí poslanců? Není tahle představa, zjevně propojená s věkem 40+, spíš falešná než odpovídající realitě? Máme se společně tvářit, že člověk po čtyřicítce už jen s nadhledem moudří, že něco jako pošetilost stáří neexistuje?
Česko zdaleka není jedinou zemí, která si v rámci demokracie pěstuje svou „radu starších“. Vyšší věkový limit mají i jinde. Je to tradice. Za první republiky muselo být senátorům dokonce alespoň pětačtyřicet. Po sto letech ale snad chápeme, že horní komoru neplní samí důstojní postarší mužové v tmavých oblecích s vestou, zdravící se smeknutím cylindrů.
A prezident republiky? Čtyřicet let se zdá jako přiměřená podmínka volitelnosti. Ale je nutná? Američané si mohou zvolit i 35letého prezidenta (tedy o víc než polovinu mladšího než Biden i Trump). A ve Francii se dá na prezidenta kandidovat už od osmnácti let. Emmanuel Macron by u nás v roce 2017 vyhrát nemohl, protože mu tehdy ještě nebylo čtyřicet.
Politiky, kteří jsou podle názoru některých příliš staří, žádný zákon z politiky nevypudí – a to je dobře. Otázka spíš zní, jestli nejsou zákony zbytečně nedůvěřivé vůči těm mladým.
