Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na podstatě problému to nic měnit nebude. Přesto pro pořádek uveďme, že mluvčí Institutu Václava Klause a předseda Motoristů jim Petr Macinka nemá úplně pravdu, když říká, že renta pro exprezidenty je „jediná věc, která se dvacet let nevalorizovala“.
Od roku 2005 se nevalorizoval, a proto výrazně pozbyl původní hodnotu, také rozhlasový poplatek. A totéž platí pro zálohu na vratné lahve, kterou na tři koruny stanovila vláda Miloše Zemana už v roce 2002.
Takže bývalé hlavy státu v tom nejsou úplně samy.
Zvýšit by se měly všechny tři zmíněné položky, protože každá má svůj význam pro fungování svobodné společnosti. Všechny „valorizace“ jsou naštěstí už v jednání. Naposledy ministr práce Marian Jurečka přišel s návrhem, aby exprezidentská renta a exprezidentské provozní náhrady stouply cca na dvojnásobek. Renta konkrétně na 109 500 korun měsíčně.
Stoprocentní nárůst sice může vypadat dramaticky, ale to je bohužel osud těch státem regulovaných tax, na které se zapomnělo a na které si někdo vzpomene a chce je sladit s ekonomickou realitou. Aby „cena za něco“ byla zhruba adekvátní.
Kdyby totéž co exprezidentskou rentu potkalo například půllitr Prazdroje, bavili bychom se o tom, jestli má být pořád za nějakých 25 korun jako před dvaceti lety, anebo už nastal čas zdražit (v realitě na několikanásobek). Ne, vypočítávat prezidentskou apanáž indexem odvozeným od piva by nebyl dobrý nápad. Příklad má jen ilustrovat, jak moc jinde je život.
Více k tématu:
Když si za velkých očekávání přímo volíme prezidenta, tak tím pádem i exprezidenta, který se z něj jednoho krásného dne stane.
Máme právo očekávat a snad i očekáváme, že exprezident nebo exprezidentka bude dál veřejně působit, pokud možno ku prospěchu nezanedbatelné části občanů. Jestli se místo toho zašije na druhém konci světa anebo začne vystupovat pod skrytou identitou v cirkuse, je sice exstátníkova soukromá věc, ale to se i v mezinárodním měřítku stává jen výjimečně. Obvykle exprezidenti aspoň trochu „prezidentují“ dál a dělí se o svůj skutečný nebo domnělý vliv a zkušenosti. A zůstávají „institucí“, například při předávání státních vyznamenání sedí v první řadě.
Má je kvůli tomu všemu platit stát? Rozhodně ano. Obvykle si sice seženou i nějaké sponzory, ale státní příspěvek je v zájmu státu i v zájmu slušnosti. Koneckonců, i exprezidenty-soukromníky v jejich aktivitách trochu zavazuje. Přinejmenším k důstojnosti.
Exprezidentská renta má být podstatná, ne symbolická. Není to státní příspěvek na stavební spoření. Sto tisíc měsíčně by byla přiměřená částka. Tedy pokud si na ni potom vzpomeneme dřív než za dvacet let.
Aktuální zvýšení vyvolává vášně a někteří politici ho odmítají. V zásadě argumentují osobami rentiérů (Václav Klaus, Miloš Zeman a jejich starobní důchody) a hospodářskými poměry (stát si má utahovat opasek, občané musí obracet každou korunu). Potíž je v tom, že to nejsou argumenty proti valorizaci, ale proti rentě samotné. Protože na to, aby dostával slušnou výsluhu, bude v jejich logice jakýkoli exprezident málo chudý nebo moc politicky cinklý. A vždycky se najdou potřebnější lidé, i kdyby ekonomika a průměrná mzda rostly o dvacet procent za rok.
Odpor podvědomě budí už samo slovo „renta“, natož „doživotní renta“. Asociuje polehávání v houpací síti pod palmami a ne náhodou se měsíční renta – zhruba ve stejné výši, jako navrhuje ministr Jurečka – nedávno stala hlavní výhrou v jedné loterii. Renta jenom za zásluhy, to zní nějak podezřele, ne?
