Glosa: Dobrá zpráva! Slovenská ministryně kultury umí napsat dopis

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nová slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová je svým způsobem dokonalým ztělesněním čtvrté vlády Roberta Fica.

Ne proto, že byla vyhozena z Markízy kvůli svým rasistickým výrokům – i když i to se stalo – ani proto, že naposledy pracovala v dezinformační internetové televizi Slovan – i když to je také pravda.

Dokonalým ztělesněním je proto, že jestliže doteď pracovala pouze jako moderátorka, nemá pro vedení svého rezortu žádnou kvalifikaci. Ani o kultuře moc neví. Vlastně kulturu nemá příliš ani osvojenou. A co víc, nestydí se to dát najevo.

Nová slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová totiž v rámci navazování kontaktů a u příležitosti vzniku Československa napsala dopis svému českému protějšku.

Objektivně je třeba říci, že je to dílo hodné ministryně kultury.

Martina Šimkovičová svůj dopis českému ministrovi kultury zveřejnila také na facebooku. A zřejmě očekávala pochvalu. Jenže jakou pochvalu, když to zní, jako když E. T. volal domů?

Celý dopis je plný prazvláštních formulací, které připomínají umělou inteligenci, ovšem po dvou lahvích poměrně silného vína. Anebo nepříliš vzdělaného člověka, který moc neví, o čem píše, a navíc ani dvakrát neumí slovensky. O myšlenkových konstrukcích nemluvě.

Martina Šimkovičová například vzdává hold „hlavnímu aktérovi této události se jménem Tomáš Garrigue Masaryk“, který se „jistě ne náhodou narodil uprostřed těchto dvou národů“.

Inu, nevím, co přesně znamená „uprostřed těchto dvou národů“, ale tipl bych si, že „pan Tomáš G. Masaryk“ musí v hrobě připomínat ventilátor.

Navíc paní ministryně kultury ve svém dopise vytrvale označuje náš společný státní útvar jako „První česko-slovenskou republiku“ a její vznik označuje za „kulturní“ událost. „Pro svůj vliv na Ministerstvu kultury Slovenské republiky mám jasnou vizi, která významným způsobem navazuje na charakter pana Tomáše G. Masaryka,“ píše dále.

Martina Šimkovičová navíc celý svůj nepodařený výtvor začíná slovním spojením „při vší úctě k České republice“.

Asi víte, co obvykle následuje po takových slovech – ano, urážky. Asi víte, že takto se dopisy nezačínají, tedy pokud nechcete adresáta urazit. No, tak to víte víc než naše ministryně kultury.

Samozřejmě, na Martinu Šimkovičovou se za tento „dopis“ snesla tvrdá kritika. Ministryně za ni poděkovala a reagovala obhajobou. Její obhajoba však měla tu vzácnou vlastnost, že vše ještě jen zhoršila.

V příspěvku, k němuž na facebooku připojila obrázek srdíčka, napsala, že její text, samozřejmě, prošel odbornou korekturou a že jej i dodatečně konzultovala s korektorkou. Právě proto ví, že způsob psaní názvu společného státu „je přesně tou věcí, na které se jazykovědci či korektoři úplně neshodnou“.

No, to je poměrně nová informace, protože na způsobu psaní se už více než sto let shodují všichni, tedy kromě lidí ze Slovenské národní strany. Za kterou shodou okolností paní ministryně kandidovala.

Dále argumentovala tím, že vznik společného státu skutečně byl kulturní událostí proto, že „se vznikem republiky jdou ruku v ruce mohutné oslavy. Obyvatelstvo se ze vzniku státu raduje a oslavuje ho, umělci zpívají a tančí“.

Martina Šimkovičová nás vyzvala, abychom „odhodili předsudek“, že její dopis udělá Slovensku ostudu, a laskavě nám připomněla, že je „přední reprezentantkou kultury na Slovensku“. Když kritizujeme ji, kritizujeme všechny lidi v kulturní sféře. A to jsou „její lidé“ a ona je bude chránit.

Ano, někdy je lepší mlčet.

Přejděme k dobrým zprávám.

Dobrou zprávou je, že ministryně kultury vůbec umí napsat dopis. Někdy na to ani nevypadá. Dobré zprávy se tím ovšem také vyčerpaly, a to i v případě, že odhodíme všechny možné předsudky.

Není to totiž ani tak dopis, jako spíše zpráva o tom, jak ministryně kultury ovládá slovenský jazyk. Anebo vlastně svoje myšlenkové pochody. A není to dobrá zpráva.

Je to ukázka toho, že ve čtvrté vládě Roberta Fica jsou lidé, kteří svou vlastní nevzdělanost nepovažují za hendikep, ale jsou na ni hrdí a budou ji hájit. Martina Šimkovičová je vzácným příkladem člověka, u něhož se hloupost snoubí s neuvědomováním si vlastní hlouposti a s pocitem důležitosti.

Nevím, jak vy v Praze, ale my tady na Slovensku se nové ministryni kultury smějeme, protože nám nic jiného nezbývá. Vím ale, že i vy teď máte jistou patálii s vlastní ministryní obrany, která vyzvala Českou republiku k vystoupení z Organizace spojených národů.

Tak tedy dobře, protentokrát jste bitvu o největší hloupost vyhráli, předvedli jste opravdu silný vstup do zápasu, ale z dlouhodobého hlediska jsem si jistý, že vítězství je stejně naše.

Po prohlášení Jany Černochové totiž nebude následovat vůbec nic. Martina Šimkovičová se však, na rozdíl od ní, nepochybně bude snažit prosadit svou „jasnou vizi, která významným způsobem navazuje na charakter pana Tomáše G. Masaryka“.

No a uznejte, že to nemůže dopadnout špatně.