Článek
Ministrem zemědělství se nedávno stal lidovec Marek Výborný a agentura ČTK při této příležitosti nabídla zajímavý text: přehled případů, kdy ve vládě nebo vůbec ve vrcholné politice zasedli postupně jak otec, tak jeho syn. Otec Marka Výborného Miloslav byl totiž v 90. letech ministrem obrany a ministrem bez portfeje.
Tím pádem, jak v profilu píše ČTK, se stal „potřetí v polistopadové historii členem vlády potomek někdejšího ministra“ (předtím to byli Jaroslav a Jiří Šediví a Jiří Dienstbier starší a mladší). A text článku pokračuje „výběrem případů blízkých rodinných příslušníků ve vysokých politických funkcích v České republice či Československu“.
Co je z tohoto výběru z rodinných pout na první pohled nápadné: naprosto scházejí ženy. „Rodinní příslušníci“ a „potomci“ jsou tu jedině muži. A to není normální ani správné.
Na druhou stranu, co čekáme? Vždyť se trochu archaicky, ale stále říká, že „řemeslo se dědí z otce na syna“ a že se „kluk potatil“ (dobrá, tu a tam se „potatí“ i holka). Genderově obráceně nic takového čeština nezná, neříká se ani „řemeslo se dědí z matky na dceru“, ani že se dcera nebo syn „pomatčili“. Po matkách se v tomto ohledu „dědí“ méně než po otcích; což zjevně souvisí s historicky nižší pravděpodobností, že matka vynikne v nějaké profesionální specializaci a takzvaně udělá kariéru.
V politice, která se speciálně u nás jen pomalu mění z patriarchální smrkové monokultury na zdravý smíšený les, platí tahle pořekadla tím spíš. Narazit na dvojici matka politička –dcera politička je obtížné všude na světě. Ale u nás by se to rovnalo setkání s jednorožcem za úplňku.
Protože jde o nesplnitelnou podmínku: aby z jedné rodiny byla jak dcera (za současného slabého zastoupení žen ve vysoké politice), tak její matka (za dřívějšího ještě slabšího, až takřka nulového zastoupení žen ve vysoké politice).
Dobře, dvojici Tomáše Garrigua a Jana Masaryka omlouvá to, že ještě byla „jiná doba“. (První ženou zvolenou do českého sněmu se stala v roce 1912 Božena Viková-Kunětická. Všechny ženy mohly volit až od roku 1920.)
Další členové zmíněného exkluzivního klubu, ministři zemědělství (a výživy) Miroslav Toman starší (Štrougalovy vlády v 80. letech) a Miroslav Toman mladší (vlády Jiřího Rusnoka a Andreje Babiše) už ilustrují to, že i za komunistů, kdy emancipace údajně vítězně kráčela světem, bývaly naše vlády čistě pánským klubem. Což se logicky přenáší i do „politických dynastií“ o generaci nebo dvě dál.
Ministryně Květoslava Kořínková, Vlasta Štěpová a krátce i Dagmar Burešová působily po roce 1989 jako „unikát“ – tím spíš by byla velká náhoda, pokud by měly dcery, které by se později staly politickými personami.
A tak se mohli, jak připomíná ČTK, potatit jen například Marek Benda, Václav Klaus mladší nebo Vít Rakušan, jehož otec byl senátorem za ČSSD.
Neziskovka Fórum 50 % spočítala, že v českých vládách je od roku 1992 poměr mužů a žen 343:43, což znamená 12,5procentní ženský podíl. To je hrozně málo (že by vyšší zastoupení žen ve významných funkcích zemi prospělo, je mimo diskuzi). Za posledních 30 až 35 let se věci hnuly k lepšímu, ale nepatrně.
Setrvačnost statu quo, kdy stát dlouhodobě organizují a snaží se řídit dominantně muži, je obrovská, ale vlastně přirozená: smíšený les také nevyroste za jedno volební období. Přehled rodinných dvojic v politice připomíná, z čeho dnešní nerovnováha vyplývá, a jak dlouho bude trvat, než se nastolí nová, rozumnější. Poznáme to podle toho, že se v přehledu politických dynastií objeví i matky s dcerami.
