Glosa: Chtěl jsem být bodyguard. Ale dali mě k Zemanovi

Že to s Milošem Zemanem ochranka nebude mít snadné, se ukázalo okamžitě v den jeho zvolení v lednu 2013. Pak už to jen pokračovalo.

Bodyguardi z elitního policejního Útvaru pro ochranu prezidenta chtějí doplatit peníze za služby, které trávili na zámku v Lánech, kde museli plnit „nestandardní úkoly“. Požadují dohromady zhruba půl milionu korun. Při čtení tohoto zjištění, s nímž přišly Seznam Zprávy, vás asi napadne, co má vlastně takový osobní strážce „standardně“ dělat. Možná o tom všichni máme trochu zkreslenou představu.

Jsme ovlivněni řadou filmů, o této atraktivní profesi se jich natočilo bezpočet. Většinou se v nich muž-hlídač a hlídaná žena do sebe zamilují. Někdo se dojímal na romantickým klišé v americkém 30 let starém filmu s Kevinem Costnerem a Whitney Houston a dnes už nesmrtelnou písní. Někdo má raději politický thriller The Bodyguard, šestidílnou sérii na Netflixu, v níž se tvrďák v podání Richarda Maddena zaplete do komplikovaného spiknutí.

Na všech těch svalnatých mužích v padnoucích oblecích, kteří se nikdy neusmějí a nosí černé brýle a drátek v uchu, nás asi nejvíc fascinuje, že o vrcholných politicích vědí úplně všechno. Víc než třeba jejich manželky nebo tajemníci. Jsou s nimi pořád. Všechno vidí, slyší všechna jednání i telefonáty. Znají nejintimnější detaily ze života chráněné osoby.

Jinými slovy – nejcennější výbavou osobního strážce není schopnost pohotově složit k zemi každého potenciálního útočníka, ale především naprostá diskrétnost. No a teď si představte, že celou kariéru u policie poctivě dřete, trénujte, učíte se jazyky, doděláváte si vysokou školu, absolvujete nespočet školení, abyste mohl dělat vysněnou práci u ochranné služby.

A pak se dostanete k Miloši Zemanovi. Že to s ním ochranka nebude mít snadné, se ukázalo okamžitě v den jeho zvolení v lednu 2013. Tehdy Zeman mířil na svůj první rozhovor do České televize, kde zakopl a téměř upadl. Jak spěchal na cigaretu, vůbec si nevšiml schodů. Za viníka ovšem označil právě ochranku s tím, že „to není zrovna nejslavnější začátek její práce“.

Už to nás mělo varovat, jak Zeman vnímá bodyguardy: nikoli jako muže, kteří dbají o maximální bezpečnost hlavy státu, nýbrž jako poskoky, kteří ho jednou přenesou přes překážku zvanou schody, jindy skočí pro cigára, podají popelníček, otevřou dveře, nalijí skleničku. Nebo třeba nafouknou gumový člun a vyvezou prezidenta po rybníku. Prostě žádná pořádná akce.

A to nemohli tušit, že v závěru prezidentského mandátu se z jejich elitního útvaru stane sociální služba, z bodyguardů pečovatelky a z chráněné osoby číslo jedna klient, jemuž budou pomáhat se základními denními aktivitami a potřebami. To vše postupně vedlo k rozplynutí snu. Ochráncům došlo, že nebudou dělat to, co jejich filmoví hrdinové. A začali z útvaru postupně odcházet.

Zbylo jich málo a vše ještě komplikuje známý fakt, že Miloš Zeman a Ivana Zemanová se sice tváří jako pár, ale ve skutečnosti žijí a bydlí zcela odděleně. Podle zákona ochranka musí hlídat oba dva včetně budov, kde bydlí. On na zámku v Lánech, ona v Lumbeho vile na Pražském hradě. To máte najednou dvojnásobnou „spotřebu“ strážců. Zvlášť, když musíte u obou střežit nepřetržitě.

Jistě, mohli by si stěžovat, že dělají přesčasy a „nadstandardní“ úkoly, jak eufemisticky říkají vrtochům a požadavkům prezidenta. Jenže u koho, když jejich nadřízený, šéf Útvaru pro ochranu prezidenta Martin Baláž, je kamarádem kancléře Vratislava Mynáře?

Celé by to byla jen úsměvná historka, kdyby neskrývala vážné bezpečnostní riziko. Vůbec nechci zpochybňovat profesionalitu policistů z ochranné služby. Ale tím, že je necháte dělat práci, která jim vůbec nepřísluší, a ještě jim nezaplatíte přesčasy, jen riskujete, že zapomenou na svou diskrétnost a začnou vyprávět, co vše za uplynulých deset let na Hradě a v Lánech zažili.

Pak z toho může být v horším případě skandál, v tom lepším jen námět na další film s názvem Bodyguard. Už jsme měli romantiku i thriller, na komedii z tohoto prostředí stále čekáme.