Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Z takzvané blbé nálady se během let stala fráze. Kdyby se toho Václav Havel dožil, možná by svoje slova „panuje blbá nálada“ býval raději spolkl. Fráze – to jak si ji osvojujeme a ona zase nás – přece byla jeho velkým tématem. Přinejmenším od skvělé Zahradní slavnosti.
A teď se stalo, tedy ne že by za to Havel sám mohl, že je podepsaný pod jednou z nejomílanějších frází posledních doby. Obzvlášť takhle na přelomu volebního roku.
„Blbou náladou“ se, a ne poprvé, ohánějí Petr Fiala i Andrej Babiš. Každý si ji pochopitelně vykládá opačně: Fiala varuje před „prodavači strachu“, kteří blbou náladu „schválně šíří, aby v lidech vzbudili závist, nenávist a pochyby“. Babiš zase ve sváteční zdravici nabízí „malý výčet toho, proč je mezi lidmi blbá nálada. Pokud mají lidé oprávněný pocit, že jim vláda ničí životy, těžko budou skákat radostí“.
Existuje lepší důkaz, že „blbá nálada“ je už vyprázdněné nic, než když si ji proti sobě půjčují i dva arcirivalové?
Blbá nálada se na veřejnosti vzala na jaře 1997. Byl osmý rok po revoluční změně poměrů a skutečně se mohlo zdát, že na Česko dolehl splín. Václav Havel ten pocit nazval „blbou náladou“. (Podle knihy novináře Daniela Kaisera to bylo přesně 1. dubna v rozhovoru pro Českou televizi. Tedy ne ve známém rudolfinském projevu koncem toho roku, kde termín „blbá nálada“ vůbec nezazněl.)
Fráze se ale frází nestává rovnou z fleku, a s blbou náladou je to stejné. Naneštěstí „mít blbou náladu“ je stav, který zažil každý, a o to pevněji se jako opis údajných společenských poměrů ujal. A také zásluhou své výhody, že si pod blbou náladou každý může představit, co je mu libo – protože je to „nálada“. Dojem, že je z nějakých důvodů líp nebo hůř. Mně, vám, jiným, všem.
Fráze je gumová. „Blbost nálady“ je neměřitelná. Ano, i na náladu mezi obyvatelstvem existují průzkumy veřejného mínění a ekonomika seriózně zkoumá podnikatelskou náladu. Ale jestli se jakási všeobecná nálada stává z blbé chytřejší, o tom si nakonec rozhodne jenom ten, kdo tu frázi vytasil. Stejně jako začátek, i konec blbé nálady se prostě někým vyhlašuje.
Tak jako když na konci roku 2015 tehdejší prezident Miloš Zeman pod snůškou hospodářských dat pravil: „Celkově tedy můžeme říci, že skončila blbá nálada a že je důvod pro opatrný a kritický optimismus, pro pozitivní očekávání, které je důležitým psychologickým faktorem ekonomického růstu, a že je také důvod, abychom se na sebe také občas usmáli, jako já teď na vás, protože s úsměvem jde všechno líp.“
Blbá nálada tentokrát ve vánočním poselství odvolána, milí spoluobčané, řekněte sýr a už tak zůstaňte! Vivat optimismus!
Pokus o exaktní vyjádření blbé nebo radostnější nálady je jen špatná karikatura fráze, což je skoro horší než fráze samotná. Blbá nálada, tak jak ji nešťastně do oběhu vypustil Václav Havel, přece není jo-jo na provázku z makroekonomiky. A ani na provázku z demokraticky dosažených volebních výsledků. Jistě, i nad nimi se dá „jásat“ nebo „upadnout do deprese“. Ale přijmout je jako rozhodující faktor „nálady“, to by bylo skoro nedůstojné.
Správná nálada je přece proměnlivá a rozhodujeme si o ní my sami, kdo ji máme. Dokonce, a i to je naše svaté právo, můžeme být bez nálady!
Bohužel, vzhledem k situaci je potřeba spojit dvě fráze do jedné a smířit se s tím, že strašidlo blbé nálady bude zemí a projevy obcházet dál. Zakázat ho nejde. Blbou (ale tím pádem také dobrou) náladu, kdysi přísně soukromý stav mysli, vyvlastnil jazyk politiky. Údajně ve vyšším zájmu. Výsledkem zatím je, že čím víc se o blbé náladě a naléhavé potřebě jejího zlepšování (spoluobčané, řekněte sýr!) mluví, tím se meta-pocit blbé nálady upevňuje. Jako by na počátku bylo slovo, a to slovo bylo blbá nálada.
Ještě štěstí, že politici svůj vliv skoro na všechno, a rozhodně tedy na naši náladu a splín, ukrutně přeceňují.
