Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Andrej Babiš pobývá až do 8. února na politickém detoxu. Prezidentské volby se v ANO tím pádem dohrávají bez něj. Přinejmenším navenek. Není divu, když v „bezčasí“ vyvolala vzrušení zpráva, že dlouholeté jádro jeho imagologického týmu končí: marketér a „guru sociálních sítí“ Marek Prchal, pravá ruka Tünde Bartha i mluvčí Vladimír Vořechovský.
Zvláštní. Nebýt to Andrej Babiš a ANO, taková informace by vzbudila pozornost maximálně u vážných zájemců: novinářů, píáristů, lidí kolem marketingu a politiky. Jména lidí, kteří pracují i pro vysoce postavené činitele, obvykle širší veřejnosti nic neříkají. Někdy ani té užší. Tohle je ale jiný případ: událost vyvolává dojem, že se nemění jen jakési figurky na šachovnici, ale že se hýbou ledy.
Což je a zároveň vůbec není pravda.
O „marketingové mašině“ Andreje Babiše a hnutí ANO toho bylo napsáno tolik, až oči přecházejí. Připomínala se jak její drsná účelnost a účinnost, tak třeskuté posouvání hranic. Které – ovšem bez „žádoucího“ účinku – vrcholilo prezidentskou kampaní. Na jejím okraji dokonce klub kreativců efektně vyloučil ze svých řad Marka Prchala.
Že je Andrej Babiš prvotřídní marketingový produkt, nebylo snad nikdy pochyb. Ta slitina velmi specifického charismatu, imagologických receptů a velké spousty peněz se svým způsobem stala předmětem respektu. I u těch, kdo Babiše nemohli vystát, respektive si o něm a jeho politice nedělali ani nejmenší iluze. Uvnitř bylo pusto a prázdno, ale výkřiky typu „čau, lidi“ nebo „sorry jako“ v různém kontextu prostoupily společností. Jako by to byly notoricky známé hlášky z nějakého céčkového filmu.
Politický marketing kolem Andreje Babiše (hnutí ANO je i zde na vedlejší koleji) dobře vystihuje už zmíněný pojem Milana Kundery „imagologie“. „Imagologové vytvářejí systémy ideálů a antiideálů, systémy, které mají krátké trvání a z nichž každý je rychle vystřídán jiným systémem, ale které ovlivňují naše chování, naše politické názory a estetický vkus, barvu koberců i výběr knih stejně mocně, jako nás kdysi dokázaly ovládat systémy ideologů,“ napsal ve své Nesmrtelnosti (česky 1993). Přičemž „sondáže veřejného mínění“ jsou podle Kundery „rozhodujícím nástrojem imagologické moci“.
Přečtěte si analýzu Petra Holuba
Jistě, podle průzkumů se řídí tisíce politiků, institucí, firem i jednotlivců. Ale „kouzlo“ v Babišově případě spočívalo nebo spočívá v tom, jak jsou průzkumy intenzivní, a také v tom, jak tvrdě se promítají do politického poselství.
Tünde Bartha o billboardech „Nezavleču Česko do války“ řekla, že to „nevyvolává strach, ale odpovídá hlasu lidu“. „Nevymysleli jsme si to, vycházeli jsme z toho, co nám řekli lidé. Máme zhruba tři a půl tisíce dotazníků, pečlivě jsme seděli nad tím, co nám lidé vlastně píšou, máme k tomu analýzy. Naše společnost je z války vystrašená.“
Přebrousit tohle východisko na prezidentský slogan v nejžhavější fázi volební kampaně – to je lekce z imagologie par excellence.
Takže ano, když autoři téhle strategie dávají jeden po druhém sbohem, je to významná zpráva. Ale neříká nic o tom, co bude dál. Nevíme, jestli na jejich místo přijdou „důstojní nástupci“ z první imagologické ligy. Proč by nemohli? Proč by neměli? Pokud bude Andrej Babiš v politice i se svými ambicemi, bude taková podpora přece životní nutností.
Loučení vlivných Babišových lidí samo o sobě nic neznamená. Nemusí to být známka, že se bude loučit i Babiš. Mění se skutečně jen „figurky na šachovnici“, totiž členové aparátu, kteří se nezodpovídali občanům, ale tomu, pro koho pracovali a kdo je platil. Skutečná změna hnutí ANO přichází v úvahu teprve tehdy, kdyby se dali do pohybu demokraticky zvolení politici. Andrej Babiš na prvním místě, samozřejmě.
