Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vládní lídři se zlobí, že Andrej Babiš porušil svůj slib, neboť se chce pokusit shodit Fialův kabinet. Přitom dřív opakovaně ujišťoval, že hlasování o vyslovení nedůvěry vládě během evropského předsednictví nevyvolá, aby neudělal zemi ostudu jako Jiří Paroubek na jaře 2009.
Rozčilovat se nad tím je ale úplně zbytečné. Pokusit se svrhnout vládu je v podstatě povinným žánrem opozice. Její voliči očekávají, že to alespoň jednou během volebního období zkusí. Ostatně dnešní vládní strany to ještě jako opozice v předchozím období zkoušely na Babišův kabinet hned třikrát. A pokaždé samozřejmě neúspěšně.
I Andrej Babiš pochopitelně dobře ví, že dnes nemá sílu svrhnout pětikoaliční kabinet. Ke svržení vlády je třeba 101 hlasů, přičemž opoziční ANO a SPD jich mají dohromady jen 92. Platí zároveň, že shození kabinetu ve skutečnost ani není smyslem takového hlasování.
Vždyť samostatné Česko už má za sebou šestnáct podobných pokusů a podařilo se to pouze jednou - zmíněnému Jiřímu Paroubkovi v březnu 2009. Stejně jako dnes, bylo to uprostřed českého předsednictví EU, kdy odstavil vládu Mirka Topolánka.
Sám Paroubek byl tenkrát nejvíc zaskočený, že to dokázal. A to jen díky tomu, že se k němu nakonec překvapivě přidali čtyři frustrovaní vládní poslanci - dva z ODS a dvě ze Strany zelených. Mezi dnešními 108 poslanci a poslankyněmi pětice vládních stran bychom asi také našli pár zklamaných. Ale zatím určitě ne tolik, aby se kvůli tomu spojili s úhlavním nepřítelem a potopili vlastní kabinet.
Skutečný smysl hlasování o vyslovení nedůvěry je jiný. Opozice se prostě chce ozvat a dát o sobě vědět, když je k tomu srozumitelný důvod. Většinou v momentě, kdy je vláda oslabená, ztrácí důvěry veřejnosti a ještě jí zmítá nějaký skandál. Divoká sněmovní debata voličům obou táborů ukáže, kde kdo stojí a jak argumentuje.
Andrej Babiš chce zaútočit v případě, že premiér Petr Fiala neodvolá Víta Rakušana z postu ministra vnitra. Vadí mu, že Rakušan vybral za šéfa civilní rozvědky Petra Mlejnka, který byl v minulosti opakovaně v kontaktu s Michalem Redlem, ústřední postavou policejní operace Dozimetr.
Takže pokud na hlasování o nedůvěře vládě dojde, uslyšíme od opozice spoustu projevů nejen na téma „Redlova mafie“, ale kabinet to přirozeně schytá za všechno. Že nezarazil inflaci, jak se chvástal. Že nevyřešil energetickou krizi. Že nezastavil zadlužování, jak sliboval. Že kašle na lidi, kterým málo a pomalu pomáhá.
Má to tentýž smysl, jako když dnešní vládní strany zkoušely vyslovit nedůvěru Babišově vládě poprvé kvůli zatažení jeho syna na Krym, podruhé kvůli střetu zájmů a potřetí kvůli nezvládnuté epidemii a ve chvíli, kdy Babiš přišel o toleranci komunistů. Tehdy i dnes to bylo zcela legitimní a srozumitelné.
Samozřejmě, můžeme si stokrát říkat, že v době krátkého půlročního předsednictví EU by mělo platit nepsané pravidlo hájení vlády. Nebo si můžeme si říkat, že Andrej Babiš chce tímto krokem ve skutečnosti jen překrýt své kauzy.
V září šéfa ANO čeká soud kvůli Čapímu hnízdu a do toho mu přišla obálka s modrým pruhem z francouzské prokuratury šetřící údajné daňové podvody při koupi nemovitostí na Riviéře. To vše se do zvažované prezidentské kampaně úplně nehodí.
Ale jak teď Babiš při své tour s obytňákem po celé zemi zjišťuje, jeho skalní příznivce tyhle kauzy vůbec nezajímají. Buď je jim to jedno, nebo to Babišovi oplátkou za vyšší penze odpustí, anebo prostě aférám svého oblíbence nevěří a považují je za spiknutí.
Jediné, co jim vadí, je drahota, z které viní „fialovou vládu“, jak kabinetu někdy posměšně říkají. Babiš se proto logicky uprostřed volební kampaně snaží této atmosféry využít a ještě přitopit pod kotlem hlasováním o nedůvěře.
Má na to plné právo, evropské předsednictví nepředsednictví. A sebevědomá vláda musí zvládnout ten jeden nepříjemný den ve Sněmovně přežít.
