Evropu povede český premiér. Svět zatím neví, co si o něm myslet

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V Bruselu roztaje leckterý politik. Spěchající kolony limuzín, adrenalin z „boxování“ v jednom ringu s velmocemi a těžké parfémy VIP doprovodu unijních špiček tvoří celkem opojný mocenský koktejl.

Na českém premiérovi Petru Fialovi je ale i na evropském jevišti znát, že si snaží držet svou typickou střídmost a disciplínu.

„Všichni se tu ke mně chovají velmi hezky. U mě to může být tím, jak se chovám já nebo že jsem přirozeně přátelský člověk,“ rozesmál premiér i své nejbližší spolupracovníky na tiskovce v Bruselu fialovsky „suchým“ momentem při dotazu na blížící se české předsednictví EU. Víc do vztahů za dveřmi summitu nahlédnout nenechal.

Profesora politologie, který měl původně za úkol hlavně provést padající ODS opozičními lety, čeká za pár týdnů – až se postaví po boku unijního „prezidenta“ Charlese Michela do čela Unie – přerod v jednoho ze skutečných lídrů Západu.

Na mezinárodní scéně se Fiala zatím „zahřívá“ spíš pomalu. Ze svého vůbec prvního summitu v Bruselu odjel předčasně. Jeho sociální sítě neplní selfíčka, která mají ukazovat, že má nadstandardní vztahy s politiky napříč Evropou. A například novináři z vlivných bruselských i evropských médií si začínají všímat, že český premiér se zrovna nehrne do veřejných vystoupení na unijní půdě, a nechává je tak hádat, co od Česka i během předsednictví čekat.

Dnes už na to statistik a expremiér Jan Fischer vzpomíná s lehkým úsměvem, který nejde „přehlédnout“ ani při telefonickém hovoru. Před třinácti lety vplul na unijní scénu, mezi politické špičky starého kontinentu takřka ze dne na den. Radit dnešnímu premiérovi, jak na předsednictví, si podle svých slov netroufá.

„Ale strašně záleží na vytvoření osobního vztahu s ostatními evropskými politiky, víc, než by člověk čekal – určitě víc, než jsem čekal já. Do toho jsem v té době investoval všechno, co ve mně bylo,“ popisuje zákulisí evropských summitů a vrcholných schůzek Fischer.

Možná už to překryl nános jeho pozdějších politických neúspěchů – debakl v prezidentské volbě v roce 2013 i účast v mimoústavní prezidentské vládě Jiřího Rusnoka – ale tehdy, na jaře roku 2009 rozkolísané Česko po pádu vlády Mirka Topolánka přijalo Fischerovo pečlivé angažmá v čele úřednické vlády i Evropy s povděkem.

Příprava podle něj může vypadat i tak, že si politik zjistí co nejvíc detailů o svých protějšcích, spojencích a protivnících v jedné osobě. „Když jsem jel za Nicolasem Sarkozym (tehdejší francouzský prezident – pozn. redakce), někdo mi poradil: Jděte do své dobré angličtiny, nesnažte se o francouzštinu, on si v angličtině není tak jistý. I takové detaily musíte vědět,“ vzpomíná dále Fischer.

Horké chvíle zažívá předsednický premiér či premiérka i kvůli zájmu zahraničních médií. „To opravdu nevíte, jaké dotazy můžou padnout, na to se nejde úplně připravit. Je to do jisté míry improvizace a k tomu je třeba ještě to udržet v nějaké pohodě, nebýt štajf, a to si člověk musí říct: Teď to zahraju a zahraju to dobře,“ popisuje svou zkušenost.

Předsednictví Unii, které Česku začne 1. července, je už teď cítit ve vzduchu. Jen tento týden objede Fiala Paříž, Řím – respektive Vatikán – i Berlín, v tom minulém strávil dva dny právě v unijní metropoli.

Fiala moc nenechává nahlédnout do zákulisí, jak se připravuje. „Bavíme se s kolegy, co předsednictví obnáší. Česká republika se připravuje na všech úrovních, v součinnosti s Evropskou radou, komisí a parlamentem budeme na předsednictví připraveni dobře,“ ujišťuje spoře Fiala.

Podle svého oficiálního životopisu hovoří anglicky a německy. A jako politolog napsal řadu teoretických spisů o evropské politice. Praxe, do níž vstupují třeba právě i mezilidské vztahy, proměnlivé koalice zemí a nepsaná pravidla mírové koexistence velmi rozdílných zemí sedmadvacítky, ale může skýtat řadu nástrah. Diplomacie stejně jako unijní politika, v nichž se málokdy říkají věci „na plnou pusu“, je mistrovství světa v drobných náznacích, signálech – a nenechte se mýlit – i menších či větších naschválů.

Fiala připouští diskuzi s bývalými českými premiéry o jejich zkušenostech z Bruselu. „Mluvil jsem se svými předchůdci o jejich evropských zkušenostech, s Mirkem Topolánkem či Bohuslavem Sobotkou. Ale zkušenosti minulého předsednictví za Mirka Topolánka a Jana Fischera – i s tím jsem mluvil – nejsou shodné, změnila se práce Evropské rady, jít moc do minulosti nemá smysl,“ říká předseda vlády.

Už teď je jasné, že na kontaktnější techniky v zahraniční politice má premiér svého „bodyguarda“, zkušeného diplomata Tomáše Pojara, který byl jedním ze strůjců prvního českého předsednictví. O tom, jak roste Pojarův vliv ve Strakově akademii, svědčí i to, že ve Fialově okolí se mluví o bývalém velvyslanci v Izraeli i exšéfovi humanitární organizace Člověk v tísni v jedné osobě jako o možném prezidentském kandidátovi, jak upozornily nedávno Seznam Zprávy.

Fialův styl samozřejmě má nepochybně i pozitivní rovinu. „Petr Fiala je vnímán jako solidní důvěryhodný a předvídatelný konzervativní politik. V posledních měsících při řešení uprchlické krize a války na Ukrajině prokázal, že dokáže spojit hodnotovou politiku s pragmatickými racionálními řešeními prostými škodlivých extrémů. To je před předsednictvím slibný základ,“ říká třeba Radek Špicar, místopředseda Svazu průmyslu a obchodu a viceprezident největšího evropského zaměstnavatelského svazu BusinessEurope.

Předsednictví Unii je ale i tak trochu politické divadlo. Předsednický lídr hostí na summitu ostatní politické špičky, nevyhne se velkým tiskovým konferencím po boku unijních lídrů na summitech, kde může jít opravdu o hodně, a budou ho „nahánět“ novináři ze všech koutů Evropy s žádostmi o rozhovor.

Press centrum Evropské rady v Bruselu, kde působí několik stovek novinářů, je unijní babylon. Někteří tu cvakají písmenka do svých laptopů, jiní s dramatickým výrazem ve tváři vysílají ve své mateřštině živé televizní vstupy nebo se jen tak proplétají mezi národními „ostrůvky“ a sondují pozice ostatních zemí.

O tu českou tu byl na posledním summitu v minulém týdnu zájem.

„Proč chce Česko výjimku z ropného embarga? Chtěli jsme se zeptat českého premiéra, ale nepřišel na doorstep. Výjimku chtějí Češi, Slováci a Maďaři. Orbán (maďarský premiér – pozn. autorky) i Heger (slovenský premiér – pozn. autorky) s novináři na příjezdu mluvili, jen Fiala ne,“ ptá se reportér německého veřejnoprávního rozhlasu Deutsche Welle. Seznam Zprávy jeho identitu znají, jako představitel veřejnoprávní instituce ale nechce být jmenován. Podobné výtky se ozývají například i od stolů, kde sedí slovenští novináři.

Fiala se koncem května zúčastnil už svého čtvrtého evropského summitu v Bruselu od převzetí premiérské funkce na konci loňského roku. Ani jednou nepředstoupil před zahraniční novináře na zmíněný „doorstep“. To není nic jiného, než že se na příjezdu zastaví ve vyhrazeném prostoru u hloučku novinářů a odpoví na jejich dotazy. Běžně se tam na kus řečí staví většina přijíždějících premiérů a premiérek a popíší pozici své země, s níž na jednání přijíždějí. Přístup tam mají samozřejmě nejen čeští žurnalisté, ale i ti zahraniční, kteří se ptají anglicky.

Podle mluvčího vlády Václava Smolky je priorita pro premiéra vysvětlovat české postoje v EU českým novinářům a tím i české veřejnosti.

„Na posledním summitu jsme z důvodu pracovního vytížení pana premiéra přiletěli do Bruselu se zpožděním, takže doorstep se nestíhal. Naopak například na neformálním summitu ve Versailles na doorstepu byl. Vždycky záleží na časových možnostech,“ říká Fialův mluvčí Václav Smolka.

Zmíněná absence na summitových doorstepech se může zdálky zdát jako jen detail pro fajnšmekry. Jistě, účast tam není povinná. Ale politik riskuje, že pozice jeho země bude nepochopená, což může zase ovlivnit to, jak se o Česku jinde v Evropě píše. To vše zvýrazňuje právě předsednictví. Teď na posledním summitu se zahraniční novináři ptali: Táhne Praha s Viktorem Orbánem, který od začátku ruské agrese vystupuje, jakoby byl trojským koněm Moskvy?

Podle zdrojů Seznam Zpráv z blízkosti premiéra má být Fialova nenápadnost v zahraničí částečně úmyslná. Vzhledem k nelehké ekonomické situaci doma má premiér a jeho „spin doktoři“ zřejmě obavy, že by přílišné zdůrazňování aktivit v zahraničí mohlo lidi spíše popouzet. Už nyní vláda čelí výpadům opozice, že více řeší Ukrajinu než problémy Čechů. Dokládá to i jeho rozhodnutí hned na prvním evropském summitu, kde Česko reprezentoval, odjet domů předčasně – kvůli hlasování o rozpočtu ve Sněmovně.

Okolí Fialy, které má historickou zkušenost prvního českého předsednictví EU z roku 2009, se zjevně také poučilo, že nechat se příliš unést vlastní „světovostí“ a podcenit situaci doma může velmi snadno vést k havárii.

Fialovo opatrné našlapování ve složitém unijním terénu nepochybně souvisí i s tím, že Česko přišlo o některé jistoty svého evropského počínání: Řeč je zejména o osobní vazbě na Česko bývalé vlivné německé kancléřky Angely Merkelové, která loni skončila. Pro vládu v čele s ODS je nová situace i postbrexitová EU bez Velké Británie, právě na britské konzervativce „modré“ vlády v Bruselu v minulosti spoléhaly. V nejistotě je i projekt V4, který rozklížily odlišné postoje některých politiků z Polska a Maďarska na válku v Ukrajině. Zatím nejviditelnější je spojenectví Fialy s polskou konzervativní vládou. Ostatně svůj největší diplomatický počin – cestu do ostřelovaného Kyjeva jako jeden z prvních politiků – podnikl právě s polským premiérem Mateuszem Morawieckim a na jeho pozvání.

Každopádně bychom se Fialovým vnějším chladem vůči diplomatickým finesám neměli nechat zmást. Jeho vláda má před sebou obrovský restart české zahraniční politiky, možná největší od roku 1989. A tentokrát už na to bude muset jít „dospěle“, bez postsametové shovívavosti Západu.

Nejde jen o předsednictví EU a hledání nových spojenců v Evropě. Strategický a diplomatický rozměr mají i další chystané projekty – zejména tendr na stavbu nových jaderných bloků v Dukovanech, případně i v Temelíně, obranná dohoda s USA či pořízení nové stíhací letky, která – pokud bude na rozdíl od pronajatých gripenů bojeschopná – může výrazně změnit českou pozici v obranné struktuře Západu. Hlavní odkaz Fialovy vlády jednou nakonec může být paradoxně v tom, kam umístí Česko na mapě Evropy a světa.

Analýzy Seznam Zpráv: