Fiala chce učit Česko šetřit. Jeho předchůdci většinou selhali

Vláda Petra Fialy hlásí, že je za pět minut dvanáct, a odhaluje své představy o ozdravení českých veřejných financí. Trochu teatrálně svolává tiskovou konferenci 11. května pět minut před polednem, dramatickými řečmi o hrozbě krachu se veřejný prostor v posledních měsících jen hemžil.

Návrh změn penzijního systému a dalších opatření, která mají zmenšit děsivou strukturální díru v české státní kase, vytvoří dohromady další „balíček“. Možná bude „konsolidační“, možná zase jednou „úsporný“, možná „Fialův“, uvidíme, co se ujme.

Zkrátka – situace je nepochybně vážná, ale obecně se pod sluncem neděje nic nového.

„Jejich balíček opatření znamená, že současná vláda nám v podstatě zanechává pro dobu, kdy přejdeme z opozice do vlády, podmínky spálené země.“ To neřekl Karel Havlíček pět minut po vládní tiskové konferenci, ale Miloš Zeman na jaře roku 1997.

Druhá vláda Václava Klause tehdy řešila „měnovou krizi“, v níž se republika ocitla. Česká národní banka v půlce roku 1996 zvýšila základní úrokovou sazbu, aby zastavila odliv zahraničních investic. Společně s utažením měnové politiky se zpřísnila regulace bank.

Výsledkem bylo ochlazení ekonomiky a také zásadní propad státních příjmů zkraje roku 1997. Na to musela Klausova menšinová koaliční vláda reagovat a vznikl „první Klausův balíček“, oficiálně zvaný „Korekce hospodářské politiky a další transformační opatření“, rychle následovaný druhým „balíčkem“, oficiálně „Stabilizačním a ozdravným programem vládní koalice“.

Zvláště druhý z dokumentů dnes, v době přepjatého infantilního politického marketingu, překvapuje svou otevřeností. „Snížení veřejných výdajů, zpřísnění poměrů v bankovní a úvěrové oblasti (…) povedou k přechodnému hospodářskému útlumu. Místo růstu ekonomiky musíme očekávat spíše hospodářský pokles provázený zřetelným nárůstem nezaměstnanosti. Změněný kurs měny způsobí i dočasné zvýšení inflace. Všechny tyto jevy budou znamenat pokles reálných mezd i dalších příjmů,“ varuje Klausův kabinet a přidává náznak naděje: „Strany vládní koalice jsou však přesvědčeny, že to je sice nesnadná, ale nejrychlejší, a tím nejméně bolestivá cesta k opětovné politické a hospodářské stabilitě a růstu.“

Opatření, která měla podle Zemana udělat z Česka „spálenou zemi“, obnášela rozpočtovou úsporu ve výši 25,5 miliardy. Šlo o 4,6 procenta plánovaných rozpočtových výdajů. V parametrech letošního rozpočtu by takový podíl odpovídal úspoře zhruba 102 miliard korun.

Klausova vláda rozhodla o zpomalení tempa růstu platů státních zaměstnanců a zaměstnanců státních podniků a omezila také investice například do stavby bytů.

Ministr financí Ivan Kočárník plánoval v roce 1997 vybrat 549 miliard korun, utratit stejnou částku a vykázat vyrovnaný rozpočet. Skutečné příjmy státu byly o 40 miliard nižší. Skutečné výdaje byly nižší „jen“ o 25 miliard – a Česko zaznamenalo svůj první větší rozpočtový deficit ve výši 15,7 miliardy korun.

Na rok 1998 naplánoval ministr financí Ivan Pilip poprvé a na dlouhá léta naposledy meziročně nižší státní příjmy i výdaje a vyrovnaný rozpočet. Jenže přišel pád vlády a opoziční smlouva. A Zemanova vláda nad „spálenou zemí“ se projevila jen v roce 1998 nárůstem výdajů proti plánu o 30 miliard. Tím se Česko definitivně vydalo cestou schodků v desítkách miliard korun.

Klausovo a Kočárníkovo zděšení nad rozpočtovou situací roku 1997 nebylo v dějinách hospodaření českého státu zdaleka poslední. Jednou za čas se čísel lekali i další ministři financí. Důsledkem byly obvykle další „balíčky“.

Na porovnání meziročních změn plánovaných výdajů je ovšem vidět, že přes všechny řeči o zeštíhlení státu a nutnosti méně utrácet veřejné peníze si jen málokterý ministr financí troufl naplánovat státní rozpočet s výdaji nižšími než v předcházejícím roce. Kromě Ivana Pilipa byli dalšími dvěma smělci Eduard Janota a Miroslav Kalousek.

Premiér Vladimír Špidla a jeho ministr financí Bohuslav Sobotka přišli v roce 2004 s „reformou veřejných financí“. Což bylo trochu nadnesené označení úspor, které měly zkrotit české rozpočty rozdováděné v dobách opoziční smlouvy a hlavně v prvních letech po ní. Sobotka na rok 2003 naplánoval historicky první rozpočet se schodkem přes 100 miliard korun, a tak se rozhodl, že v dalších letech se má schodek snižovat.

Z jedné třetiny se měly úspory odehrát na straně výdajů. Kromě úsporných plánů pro ministerstva Špidlova vláda zpřísnila vyplácení nemocenské, která se v prvních třech dnech nemoci snížila z 50 na 25 procent mzdy. Zbytek vylepšení bilance byl v plánu na straně příjmů. Zvýšily se odvody živnostníkům, klesla podpora stavebního spoření. Základní sazba DPH sice klesla z 22 na 19 procent, ale velké množství položek se stěhovalo ze snížené pětiprocentní sazby právě do základní.

V celkovém pohledu ale k žádné revoluci ve veřejných financích nedošlo. Ve volebním roce 2006, po čtyřech letech vlády ČSSD, Unie svobody a lidovců, dosáhl schodek rozpočtu 97 miliard korun, respektive 2,8 procenta HDP. Tedy zhruba stejně jako v roce 2004.

Jak je vidět na meziročním vývoji skutečných výdajů státního rozpočtu v jednotlivých letech, jsou opravdické úspory spíš vzácnost. Český stát má – vyjádřeno jeho výdaji – tendenci setrvale bobtnat, a to tempem, které nelze svést jen na přirozený růst nominálních výdajů například kvůli inflaci nebo demografii. Krátkou éru skutečného „hubnutí“ zažilo Česko prakticky jen v prvních letech po finanční krizi v roce 2009. Významný pokles výdajů v roce 2016 byl dán především ekonomickým vývojem, státní rozpočet s ním vůbec nepočítal, naopak plánoval výdaje meziročně o 30 miliard zvýšit.

Jistě nelze konsolidaci měřit jen vývojem výdajů, stejně tak určitě není žádoucí „vyhladovět“ stát kamsi k nulovým výdajům. Přesto tempo růstu státních útrat zjevně neodpovídá četnosti řečí o potřebě úspor.

Další velké konsolidační úsilí je spojeno s obdobím vlády premiéra Mirka Topolánka a ministra financí Miroslava Kalouska. Mezi lety 2007 a 2008 se rozpočtový deficit snížil ze 66 na 19 miliard. Zásluhu na tom měl i „Topolánkův batoh“, soubor úsporných a reformních opatření, která měla ambici vrátit Česko k vyrovnanějšímu hospodaření.

Kromě regulačních poplatků ve zdravotnictví bylo v batohu zabalené i slavné danění superhrubé mzdy, které fakticky znamenalo srovnání dosavadních čtyř daňových pásem na jednotné sazbě. Marketingově šlo o 15 procent právě ze superhrubé mzdy, reálně o 19 procent ze mzdy hrubé. Snížilo se zdanění firem a zavedly se stropy na odvody zdravotního a sociálního pojištění.

Zvyšovalo se naopak zdanění spotřeby a „neřestí“, snížená sazba DPH vzrostla z pěti na devět procent. Šetřilo se na sociálních dávkách, platech i výdajích ministerstev. Všeobecně lze o Topolánkově batohu říci, že na rozdíl od Špidlových spíše parametrických změn šlo skutečně o reformní kroky, které měnily systém v základech, nikoli jen jeho dílčí parametry. Postupně ale některé změny odpadaly jednak vlivem politického cyklu, jednak zásahy Ústavního soudu.

Navíc osvědčení těchto konsolidačních snah v delší praxi zhatila světová finanční krize a následný pád vlády uprostřed českého předsednictví EU. V roce 2009 skončil rozpočet v tehdy ještě děsivém schodku 192 miliard. Z této díry se jej snažil dostat nejprve úřednický ministr Eduard Janota a následně opět Miroslav Kalousek jako šéf státní kasy pod premiérem Petrem Nečasem.

„Janotův balíček“ obsahoval nulovou valorizaci důchodů, snížení platů ve státní správě o čtyři procenta, zvýšení spotřebních daní na tabák a alkohol a zvýšení obou sazeb DPH o procentní bod (na 20 a 10 procent). Janota je dosud jediným ministrem financí v české historii, jemuž se v rozpočtu na rok 2010 podařilo nejen naplánovat meziročně nižší státní výdaje, ale také tento plán dodržet. Schodek se mezi lety 2009 a 2010 snížil o 36 miliard na 156 miliard korun.

Po nástupu Nečasovy koaliční vlády ODS, TOP 09 a Věcí veřejných se ke spravování státních financí vrátil Miroslav Kalousek. A opět přišel se spoustou nepopulárních nápadů. Už ve volebním roce 2010 vyvolal stávku státních zaměstnanců kvůli změnám v jejich odměňování. Omezilo se vyplácení porodného, zpřísnilo se vyplácení nemocenské, snížil se příspěvek na péči pro zdravotně postižené v prvním stupni. V dalších letech se zvýšila nižší sazba DPH z 10 na 14 procent, následně od roku 2013 došlo k dalšímu zvýšení obou sazeb na 21 a 15 procent. Kalousek omezil výdajové paušály u daně z příjmů fyzických osob, zvýšil daň z převodu nemovitosti. Zrušil také daňové zvýhodnění pro pracující důchodce.

Každé z těch opatření bylo diskutabilní, navíc konsolidační úsilí hatila vládě druhá vlna recese, jejíž příčinu dodnes mnozí Kalouskovi kritici vidí právě v tvrdých úsporách po roce 2009. Takže nižší než 100miliardový deficit zaznamenal český státní rozpočet až v roce 2013.

Když už se ministři financí nezaštiťují v úsporných snahách poklesem státních výdajů, používají obvykle jako měřítko svého úspěchu snížení deficitu. V plánech státních financí se meziroční snížení schodku vyskytuje poměrně často, jak ukazuje graf, a tento jev sám o sobě není výjimečný ani ve skutečných číslech. Nicméně růstové skoky jsou, zejména v krizových letech, mnohem výraznější než snahy o snižování schodku v dalších letech.

Rozpočet v roce 2009 nebyl novelizován, proto se do grafu promítá plánovaná výše jeho schodku 38,1 miliardy a skokový růst je patrný až u „Janotova“ rozpočtu na rok 2010. Nulová hodnota u roku 2021 neznačí dobré hospodaření, ale rezignaci na rozpočtování, stejně jako v roce 2020 si Babišova vláda vyrobila polštář plánovaného deficitu 500 miliard korun.

Když se ekonomika vyhrabala z recese a státních financí se po pádu Nečasovy vlády a epizodě s prezidentskou vládou Jiřího Rusnoka ujal Andrej Babiš, začalo to vypadat, že se českým rozpočtům začne dařit.

V letech 2016, 2017 a 2018 skončily díky ekonomické konjunktuře příjmy státního rozpočtu vysoko nad plánem, takže bilance se dvakrát podívala i do kladných čísel. Příznivý vývoj nicméně zhatila covidová krize a způsob, jímž se s ní vláda Andreje Babiše vypořádala. Nastal rychlý růst mandatorních výdajů (především na důchody a zdravotnictví), přišly různé dárečky voličům a od roku 2021 takzvané zrušení superhrubé mzdy, které znamenalo strukturální zářez na příjmové straně hodně přes 100 miliard.

Výsledkem jsou více než dvoubilionové státní výdaje a s nimi deficity přes 300 miliard korun a velmi rychlý nárůst zadlužení.

A právě tuto situaci chce Fialova vláda řešit svým vlastním balíčkem. Zda bude Zbyněk Stanjura úspěšnější než jeho předchůdci, zda dostane veřejné finance na udržitelnější kolej a zda snahy opět nezhatí nějaká ekonomická, zdravotní, politická nebo jiná krize, může ukázat jen čas.