Fabrika na obráběcí stroje má majitelku z Moskvy. Hrozí jí sankce

Článek si také poslechněte v audioverzi.

Od léta 2020 má firma Kovosvit MAS ze Sezimova Ústí ruské majitele.

Tradičního českého výrobce obráběcích strojů, který dává na Táborsku práci zhruba pěti stovkám lidí, právě v roce 2020 koupil podle oficiálních zpráv za „stovky milionů korun“ ruský investiční fond Trust Union Fund.

Co se ve vlastnické struktuře odehrálo dále, není úplně jasné, každopádně brzy po ohlášené transakci byla do obchodního rejstříku jako jediný akcionář zapsána původně teplická a dnes v Praze sídlící firma Andži.

Tu dnes stoprocentně vlastní Tatiana Kuranova (41) s bydlištěm v Moskvě. A právě tato žena je v české evidenci skutečných majitelů nyní uvedena jako jediný vlastník tří firem, které patří do rodiny Kovosvitu.

Strojírenská společnost tak nyní může sloužit jako názorný příklad toho, kde jsou mantinely inventury ruského majetku, kterou Fialova vláda zahájila kvůli uplatnění protiruských sankcí.

České úřady sice jsou schopny relativně snadno dohledat jméno deklarovaného vlastníka, jenže daleko složitější je poté ověřit, zda takový člověk není jen nastrčenou figurkou, za kterou stojí daleko významnější osoby, jež mají blízko ke kremelskému režimu.

Třeba ruští oligarchové jako v kunovickém podniku na výrobu civilních letadel Aircraft Industries, kterou – jak už Seznam Zprávy napsaly – už několik let ovládá jeden z nejbohatších Rusů Iskander Machmudov.

Co se Tatiany Kuranové týče, zdroje blízké Kovosvitu mluví o tom, že pochází z bohaté ruské rodiny a hlavní postavou ve skutečnosti je její otec žijící v Dubaji.

Z veřejných zdrojů nelze rozklíčovat ani původ ruského kapitálu ovládajícího Kovosvit.

Oficiální zprávy z roku 2020 hovořily o tom, že mezi kupci jsou jistí významní ruští průmyslníci. Ovšem ani z ruských pramenů nevyplývá, že by Tatiana Kuranova byla v ruském průmyslu aktivní. Nikde o ní žádné zmínky nejsou, stejně tak o fondu Trust Union Fund.

Seznam Zprávy se na několika místech snažily zjistit, v jaké oblasti Kuranova v Rusku podniká, odkud plyne její kapitál. Zeptat se na to osobně Tatiany Kuranové nebylo možné, firma na ni neuvádí žádné kontakty.

Redakce oslovila současné vedení Kovosvitu, stejně tak bývalé manažery v čele s Danielem Kuruczem nebo například někdejšího majitele fabriky Michala Strnada, který je i vlastníkem zbrojařské skupiny Czechoslovak Group a jeho rodina Kovosvit držela od roku 2016, avšak nikdo z nich prý ruské podnikání majitelky Kovosvitu nezná.

„Bohužel toto nevím. Tyto informace nemám, obraťte se na představenstvo,“ uvedla do telefonu i Larisa Táborová, nynější členka dozorčí rady Kovosvitu, sama původem z Ruska.

Vedení Kovosvitu v čele s generálním ředitelem Pavlem Kovářem pak dalo najevo, že lustrovat vlastní majitelku ani nepovažuje za vhodné.

„Zvážili jsme možnost odpovědět na vaše dotazy a v tuto chvíli nevidíme žádný přínos pro naši společnost na ně odpovídat,“ reagoval po urgencích ředitel Kovář na dotazy, které se týkaly vazeb Kovosvitu na Rusko.

Když Rusové Kovosvit kupovali, v Česku ještě neplatil zákon o prověřování zahraničních investic umožňující vystavit stopku kupcům ze zemí mimo EU, pokud ohrožovali bezpečnostní zájmy státu.

U Kovosvitu představuje riziko i to, že produkuje zboží tzv. dvojího užití. Jde o obráběcí centra, jež mohou být využívána jak v civilní, tak ve zbrojní výrobě. Jakýkoliv export strojů tak podléhá podobnému licenčnímu řízení ze strany ministerstva průmyslu a obchodu jako vývoz vojenského materiálu.

Rusové podnik ze Sezimova Ústí získali i proto, že na rozdíl od dalších zájemců z Německa, Polska a Turecka přislíbili, že zajistí i nové zakázky, a to od ruských odběratelů. Mělo jít o šest desítek obráběcích center za 15 milionů eur (zhruba 400 milionů korun).

„Nabídka Trust Union Fund byla tehdy nejlepší nejen z hlediska ceny, ale i z hlediska budoucnosti Kovosvitu,“ hodnotí zpětně Andrej Čírtek, mluvčí předchozího majitele Kovosvitu Michala Strnada. Jak dodává, v době prodeje podniku nikdo nepředpokládal, že dojde k otevřené ruské agresi proti Ukrajině.

Obráběcí stroje, které slíbili Rusové odebrat, měly podle tehdejších deklarací směřovat do ruského automobilového průmyslu. Zda se vývoz v plánovaném objemu pod novými majiteli skutečně uskutečnil, není dosud jasné. Každopádně do zdlouhavého licenčního řízení zasáhla i loňská česko-ruská roztržka kvůli výbuchům v muničních skladech ve Vrběticích.

Kvůli příchodu ruských vlastníků se Kovosvit dostal i do hledáčku českých tajných služeb. Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své výroční zprávě za rok 2020 píše o tom, že prodej významného českého výrobce strojírenských zařízení ruským investorům je „typický příklad“, kdy stát neměl k dispozici účinný nástroj, jak zamezit rizikovým investicím.

BIS nikoho v textu nejmenuje, ale z kontextu jednoznačně plyne, že jde o Kovosvit. Údajně hrozí, že bude celá technologie přestěhována do Ruska.

„Přes trvající sankce EU proti Rusku management české společnosti vzápětí po prodeji veřejně oznámil akceptaci ruských zakázek, přičemž nový vlastník pohrozil, že v případě jejich odmítnutí přenese výrobu do Ruska,“ napsala služba ve výroční zprávě. Vedení Kovosvitu v čele s ruskou majitelkou ale loni vyloučilo, že by o stěhování někdo v podniku uvažoval.

Částečná výroba přímo v Rusku se nicméně už jednou připravovala. Kovosvit už zhruba před deseti lety, kdy byl jeho vlastníkem podnikatel František Komárek, plánoval vybudování společného podniku s ruskou MTE Finance ve městě Azov v Rostovské oblasti.

Avšak tento ambiciózní záměr se nakonec dotáhnout nepodařilo. Projekt skončil v hluboké ztrátě – podle lidí z Kovosvitu kvůli nespolehlivosti ruského partnera.

Jak už bylo naznačeno, v případě Kovosvitu panují v bezpečnostních složkách státu obavy, zda jejich obráběcí stroje, pracující s milimetrovou přesností, nemohou skončit i v ruském zbrojním průmyslu.

Sama strojírenská firma důrazně odmítá, že by zbrojovkám dodávala, nicméně i někteří bývalí manažeři Kovosvitu připouštějí, že stoprocentní jistotu mít asi nikdy nelze, jelikož v ruských podnicích se civilní a zbrojní výroba často prolíná.

Seznam Zprávám se v minulých dnech přihlásil muž z okruhu někdejších blízkých spolupracovníků Kovosvitu. Tvrdí, že při exkurzi v roce 2015, kdy už byly po anexi Krymu na Rusko uvaleny sankce, viděl na vlastní oči ve výrobní hale, jak tam dělníci na speciálních obráběcích strojích určených pro export „soustruží dlouhé hlavně“.

Alespoň tak v jeho očích tyto výrobky vypadaly, expertem na zbrojní výrobu není. „Předal jsem to na příslušná místa, ale nestalo se nic,“ uvedl rozzlobeně zmíněný člověk, jehož identitu redakce zná.

Současné vedení takové spekulace důrazně odmítá (i to byl důvod, proč nechtělo odpovědět na dotazy redakce).

Dnes už bývalý výrobní ředitel Aleš Jedlička vysvětlil, že obráběcí centra z Kovosvitu jsou využitelná i pro hluboké vrtání, testují se v provozu, to ale neznamená, že slouží k výrobě hlavní. Ani on si nepamatuje, že by se v Sezimově Ústí nějaké dílce pro ruský zbrojní průmysl někdy vyráběly.

Jisté je, že Kovosvit, dosud úspěšná česká firma se zhruba miliardovým obratem, s velkou mírou pravděpodobnosti protiruské sankce postihnou.

Nejen tím, že se patrně zcela zastaví už tak okleštěný export do Ruska. Podnik může tvrdě zasáhnout i předběžný záměr Fialovy vlády odříznout od veřejných peněz všechny domácí firmy s ruskými majiteli. Od dotací, veřejných zakázek i investičních pobídek.

V minulých letech přitom Kovosvit čerpal desítky milionů od státu na vývoj a inovace. Jak ukazuje aplikace Hlídač státu, v rámci veřejných zakázek také dodával své obráběcí stroje třeba do některých českých technických škol.

Vláda uvažuje tak, že zákaz poskytnutí veřejných peněz by se netýkal jen těch podniků, jejichž ruští majitelé (v tomto případě tedy Tatiana Kuranova) veřejně odsoudí ruskou agresi na Ukrajině. Konečná podoba těchto sankčních opatření ale stále není známa.

„Pokud dojde k dalšímu rozšíření sankcí, firma je bude respektovat,“ citoval Český rozhlas v minulých dnech generálního ředitele Kovosvitu Pavla Kováře.

Kovosvit prý letos plánoval, že do Ruska dodá jen asi 10 procent své produkce. Pokud by ani toto možné nebylo, neměl by podle Kováře být větší problém najít zákazníky jinde. Jak v Česku, tak v zahraničí. Poptávka po tradičních českých obráběcích strojích je podle šéfa strojírenského podniku stále vysoká.