„Echt Ústečák“ Krsek: Protisudetský postoj je dnes víc ve vnitrozemí

Sám sebe charakterizuje jako historika, popularizátora a místního patriota. Novopečený senátor Martin Krsek (za SEN 21) se ale vymyká stereotypu politika z Ústeckého kraje.

Profesní kariéru zasvětil vysvětlování, že sudetští Němci nejsou jen zlo, které chce zpět své domy, z nichž byli po 2. světové válce odsunuti.

Přesto – a podle něj dokonce právě proto – byl k údivu zbytku republiky zvolen ve volebním obvodu Ústí nad Labem senátorem, když v druhém kole porazil ústeckého primátora za ANO Petra Nedvědického.

Ústecký kraj se podle Krska mění, jen z Prahy to není tolik vidět. V Senátu chce zlepšovat pověst Sudet, odbourávat stereotypy o místních lidech a hledat pomoc, aby se chudý region dále nepropadal do svých problémů, které jsou důsledkem obsazení Sudet nacistickým Německem a poválečným vyhnáním tamního německého obyvatelstva.

Že jste se stal senátorem v Ústí nad Labem značí změnu, nebo to je výjimka?

Evidentně jsem „exot“ celorepublikově. Je vidět, že můj úspěch překvapil, ale ani tak ne Ústečáky. Ti, co mi věřili, to považují za obrat k lepšímu, za změnu.

Ale z republikového pohledu chápu, že to může vypadat jako výjimka. Změna tady ale je dlouhodobá. Vezměte si, kdo by řekl, že v Ústí nad Labem bude druhá v komunálních volbách Koalice nezávislých, Pirátů a Zelených.

Jak je možné, že člověk, který v Sudetech léta otevírá rány česko-německého soužití, je v Sudetech zvolen senátorem?

Spíš otevírám to, co spojuje region se současnými obyvateli. Soužití Čechů a Němců skončilo ranami a jizvami, které jsou pořád znatelné. Já se snažím upozorňovat, že je to jen jedna epizoda z dlouhého období soužití a že je nutné připomínat i to, co bylo předtím.

Žijeme v regionu, který byl z převážné většiny formován německojazyčným obyvatelstvem. Žijeme v domech, které v mnoha případech byly postaveny před rokem 1945. Největší rozvoj tohoto regionu se odehrál v době průmyslové revoluce. Kdybychom tuhle skupinu ignorovali, budeme problematicky hledat vztah k místnímu prostoru. Abychom mohli tohle místo považovat za své, musíme ho přijmout se vším, co k němu patří.

Téma Sudety a Sudeťáci, často zploštělé na „Němci prahnoucí po svých domech“, je téma vysoce politické a permanentně se vrací. V roce 2013 vyhrálo Miloši Zemanovi prezidentské volby, využívají ho populisté. Jak se vám podařilo přesvědčit lidi v Ústí, že to populistům hodit nemají?

Jsme už někde jinde než v době volby Zemana prezidentem. Ta situace se samozřejmě neustále vyvíjí. Odchází generace, která byla zatížená společenským územ, že Němci jsou špatní, nebo zatížená osobní špatnou zkušeností z 2. světové války. A řada obyvatel tohoto regionu si začíná uvědomovat, že je vlastně fajn být něčím specifický, být něčím mimořádný. Moraváci či Plzeňáci mají své nářečí, naším specifikem je poválečný vývoj, určitá tajemnost, dobrodružství regionu.

Začínáme chápat, že se na tom dá stavět a v mladší generaci nebo generaci, jako je moje, začíná být cool být sudetským Čechem.

Před šesti lety tady vyhrál Jaroslav Doubrava z uskupení Severočeši – váš úplný opak. To se za tu dobu region tak moc změnil?

Spíš tu nebyl kandidát, který by dokázal udělat volbu do Senátu pro místní obyvatele zajímavou. Řada lidí mi říkala, že to jsou první volby, kdy můžou ve druhém kole volit pro někoho, a ne proti někomu.

Šel jsem do té kandidatury s heslem „Echt“, které je samozřejmě trošku nadsázkou. Malinko jsem tu sudetskou notu rozbrnkával, ale zároveň to znamená opravdovost. Jen občas se ozvala nějaká ta připomínka: „Krska bych možná volil, ale on propaguje ty Němce.“

Jak jste to překonal? Píšete knihy o tom, že mezi sudetskými Němci byli dokonce hrdinové. Čekala bych, že vaše kandidatura vyvolá opačnou reakci, než že budete zvolen.

Můj vztah k regionu stojí na patriotismu, který mi připadá jako vhodná a prospěšnější náhrada nacionalismu. Nejsem nacionalista ani německý, ani český. Víc se mi líbí forma vlastenectví v takovém tom zemském podání. To znamená hrdost na zemi, kde žiji, lásku k jejím tradicím, bez ohledu na to, jakým mluvím jazykem, k jakému etniku se přikláním.

Je to trochu archaismus a otázka první poloviny 19. století. Dnes kdysi přirozené zemské vlastenectví či patrionismus nahrazujeme moderním nacionalismem, který má velký podíl na obou světových válkách.

A na tohle v Ústí slyšeli?

Ano. Kampaní se mi podařilo aktivizovat společnost ještě víc, než je na Ústecku v senátních volbách běžné. A jsou i jiné zdroje, jak poznat názor širší skupiny - například různé diskuze na sociálních sítích. Ani tam jsem ale neobjevil, že by se někdo oháněl výrazně protiněmeckou notou.

Měl jsem jednoho oponenta, který mi říkal, že by mě volil, že můj program je fajn, ale že propaguji ty Němce – proč se výstava v muzeu jmenuje „Naši Němci“, že ho to uráží.

A tak jsem s ním diskutoval – například, že to je oslovení, které používal prezident Masaryk v době, kdy byly vztahy výrazně vyhrocené. Je to takový vstřícný pojem, poukázání právě na společnou zemi a společné dějiny. Nakonec mi psal, že mě volil s celou rodinou a je rád, že jsem ty volby vyhrál. Je důležité lidem vysvětlovat tu nejednoznačnost dějin.

Ve většině jsou lidé rádi, že jim ty dějiny někdo konečně vypráví celistvě a nevyhýbá se tématům, která by mohla vzbudit negativní emoce. Třeba vznik Československa. Pokud se na něj podíváme regionálním pohledem, jsou to úplně jiné dějiny, než jsme se učili ve škole. Jenom pro ilustraci: tady můžeme mluvit o vzniku Československa nikoliv 28. října 1918, ale třeba Ústecký kraj byl v uvozovkách dobyt československou armádou až v polovině ledna 1919.

Takže myslíte, že neustálou konfrontací jsme se dostali k tomu, že v Sudetech téma Sudet už není tak palčivé?

Palčivě to už cítí jen výrazná menšina. A opravdu panuje velký rozdíl mezi vnitrozemím a pohraničím. V historicky českých jazykových územích viděli Němce „z rychlíku“ nebo nacistické uniformy za 2. světové války. Nežili s Němci v sousedském vztahu, a to se snadněji zaujme negativní stanovisko.

Myslím, že dneska je víc lidí s protisudetským postojem ve vnitrozemí a vlastně se jich to až tolik netýká. Nežijí v těch domech po Němcích, aby se báli že jim je seberou.

Starousedlí Češi, kteří prožili celou válku v pohraničí a byli považovaní za nedůvěryhodné, nepatřili až na výjimky k těm, kteří by si po válce vybíjeli frustraci z válečných zločinů na svých sousedech. Většinou se tyhle násilné akty odehrávaly mezi lidmi, kteří přišli z oblastí, kde vlastně nebyli v přirozeném kontaktu se starousedlými Němci.

To by s vámi asi moje babička nesouhlasila. Když o té době vypráví, mluví i o agresi českých sousedů.

Já jsem také ze starousedlické rodiny a u nás se spíš vyprávělo, jak můj praděda Čech zašíval svým sousedům peníze do bot, aby v odsunu mohli něco propašovat. Ale vždy to bude o osobní zkušenosti, to je jasné.

Já jsem dokonalý sudetský mix. Jsem z jedné strany potomek ústecké česko-německé rodiny. Můj pradědeček – první rozený Krsek v Ústí nad Labem – si vzal místní Němku Hildegardu a oni dva ukazovali v praxi, jak lze spolu mírově žít. Měli to hrozně těžký, ať už v kritických letech před obsazením a po obsazení pohraničí, tak potom po osvobození. Z matčiny strany jsem potomek Rusínů, kteří přišli osidlovat pohraničí po vystěhovaných Němcích. Ta pestrost v Sudetech je obecně velká.

A třeba u sudetských Němců za války bylo velké zklamání, když se dělala rasová inventura a zjistilo se, jsou méně rasově čistí než Češi z vnitrozemí. Že ti vlastně mají k nordické rase blíže. A u těch sudetských to prostě neklaplo.

Kdo víc žehrá na sudetské Němce? Starousedlíci, nebo nově příchozí?

Dneska už je to špatně rozlišitelné a nechtěl jsem, aby vyzněním mého „echtování“ bylo, že opravdový Ústečák je jenom ten, kdo se tady narodil nebo kdo tu má rodinu s předválečnými kořeny. Mně se naopak líbí, že ten kraj je pro řadu lidí sexy. Ať už jsou tady x-tou generaci, nebo teprve 5 let, tak je to uchvátilo. Stane se jim to vášní, domovem. To je hrozně fajn. Buduje se tu úplně nová vrstva usedlíků.

Ve svém okolí sleduji řadu „echt Ústečáků“, kteří zde zakořenili a umí odhalovat kouzla, která už ti, co tady dlouho žijí, nevnímají a nevidí. I pro ně pak odhalí: „Tohle jsme tady našli. Pro tohle tady stojí žít.“

Čím myslíte, že to je?

Příležitost objevování. Tento region je neobjevená záležitost a kdo má dobrodružnější povahu a chuť se do toho ponořit, tak zde má možnost objevit si něco svého, něco, do čeho vloží svůj kus energie. A to si myslím, že je hrozně lákavé, a je fajn, že to generuje poměrně aktivní lidi.

Ale jak to, že teď? Téma Sudet a odhalování toho, kdo zde žil před námi, zažilo veliký boom v 90. letech. Pamatuji si autobusy lidí, kteří se po roce 1989 přijeli podívat na své domy, nebo jak se na univerzitách psala jedna diplomka o Sudetech za druhou. A taky mi přišlo, že to bylo – když použiji vaše slovo – cool.

Ale to dlouho zůstávalo jen v akademické rovině, to potřebovalo čas, aby to prostoupilo do společnosti.

Jak to, že to prostoupilo nyní. Je to 30 let.

Jednak se udělala obrovská práce v 90. letech. Ta byla hrozně důležitá: demytizovat sudetskou otázku, ukázat její pestrost.

Samozřejmě nejde pominout nacistické zločiny, máme tu obrovský podíl spoluviny místních Němců, ale celý pohled na komunitu se zúžil na 2. světovou válku, na její podíl na ní a na válečných zločinech. V 90. letech přišlo rozvolnění a možnost to téma probírat z různých pohledů.

A v 90. letech také byl ještě jako velký odpor ve společnosti. Když jsem si ještě jako novinář dovolil občas napsat něco pozitivního o Němcích, dostával jsem výhrůžné pohlednice se vzkazy jako: „Jsi-li Čech, chovej se jako Čech a mluv o Češích a nepřipomínej nějaké Němce.“

Dal jsem si za úkol představit místní rodáky či osobnosti mluvící německy a ukázat, jak obrovský přínos to byl pro město či jakým způsobem se proslavili ve světě. A najednou se to špatně rozporovalo. Budu nenávidět Heinze Edelmanna, protože je v obecném uvažování Němec, přestože to byl umělecký šéf filmu Žlutá ponorka? Jediný Čech takhle úzce navázaný na nejslavnější kapelu všech dob?

Jak se na ty snahy dívají z druhé strany hranice?

Ta práce se musela udělat na obou stranách hranic. Mluvíme spolu o česné společnosti, ale nenávist byla pěstována i v té sudetoněmecké.

Jako zástupce našeho muzea jsem byl opakovaně na Sudetoněmeckých dnech a zažil různé přístupy. Jednou jsme například měli v návštěvní knize napsáno „Smrt všem Čechům“. Česky.

Zároveň ale přicházeli lidé a cítili sounáležitost. Přišli si popovídat o své domovině, protože v Německu nikoho nezajímalo, že se narodili někde v Čechách. Anebo když jsme s výstavou o německých antifašistech cestovali po Německu, abychom ukázali, že Češi jsou schopný reflexe, přicházeli lidé, kteří měli antifašistický původ a byl tam vděk, že se dožili toho, že Češi uznali, že trpěli v principu za stejné hodnoty.

Samozřejmě tam chodili i hnědí sudeťáci, pro které je antifašiststa skoro stejná nadávka jako Čech. Extrémní skupiny jsou na obou stranách hranice.

Teprve když se o tom budeme bavit se vším všudy, i s těmi špatnými věcmi na vlastní straně a samozřejmě na straně českých Němců, dojde k nějakému opravdovému vyrovnání se s minulostí, přestože už to nebude s žijícími aktéry.

Dá se zkušenost práce s vyrovnáním se s historickými traumaty použít celostátně? Opět bují nacionalismus, jsou lidé, kteří nenávidí Ukrajince, muslimy..

Strach z cizího je pochopitelná emoce. Otázkou je, k čemu se pak přikloním, co budu považovat za ochranu před tím strachem. Považuju za problematické, když znovu začneme budovat nebezpečný nacionalismus.

Ano, opřeme se do tradic, to je hrozně fajn. Opřeme se do vlasti, do hodnot zemských. To jsou věci, které tu oporu poskytují a adekvátně se k nim spousta lidí odvolává. Ale nacionalismus je něco, kde se člověk pasuje na lepšího, než je ten druhý, a to je nebezpečí, kterému bychom se měli vyvarovat.

Jak chcete svou zkušenost „echt Ústečáka“ využít v práci v Senátu?

Současná doba je těžká, senátory čeká hromada jiných úkolů, primárně energetická krize. Ale já si dávám za velký cíl propagovat náš region. Upozorňovat na problémy, které samozřejmě máme, ale také na potenciál, který tu máme. Často ho místní nemají sílu zvednout a možná čeká na to, až si ho všimne někdo v centrálních Čechách nebo na Moravě a bude mít zájem s ním pracovat.

Jaký potenciál? Potenciál v lidech? Potenciál v surovinách? Máte tu lithium.

Lithium mi připadá jako ten nejprimitivnější způsob, jak vytěžit potenciál Ústeckého kraje. Chci sdělovat, v čem jsou hodnoty tohoto regionu. V čem potřebujeme pomoct, v čem naopak můžeme pomoct my.

Chtěl bych kolegy senátory zvát sem. Předsudky, které panují vůči našemu regionu, jsou hluboce zakořeněné a člověk je nevyvrátí jen tím, že bude něco vyprávět. Tenhle region nejsou jen Předlice a jiné sociálně vyloučené lokality.

V Praze není pomalu kde stavět nové administrativní budovy, tak pojďme decentralizovat státní správu. Máme tu luxusní správní budovy kdysi nejvýznamnějších evropských továren, které dneska zejí prázdnotou a rozpadají se. Schichtovy závody, poloprázdný je první mrakodrap v Československu, tedy správní budova chemičky.

Stát by se měl snažit do periferie dostat nějakou ekonomickou sílu, třeba i tím, že sem dá část nějakého ministerstva. Dojezdové vzdálenosti jsou malé a budou v případě postavení vysokorychlostní dráhy ještě menší, než když se přepravujete z jednoho konce Prahy na druhý.

Co je podle vás to, o čem si za šest let, až vám bude končit mandát, řeknete, že vaše pražská anabáze měla smysl?

Ve své kampani jsem mluvil o speciálním zákonu na pomoc chudším regionům. My jsme chudší region se všemi negativy, která to nese, a pokud všechno bude probíhat tak jak dosud, tak se z toho nikdy nevymotáme. Buď se ten problém bude jen neustále udržovat, ale spíš se bude prohlubovat, protože ty problémy generují další problémy.

Když se dnes podíváte na mapu, kde vedou Sudety a kde jsou sociální problémy, tak je to skoro shodná lokalita. A je tu vzor z Německa, kde bohatý západ systematicky dotuje východ. Zásluhou těchto subvencí se daří přinejmenším ty problémy nezvětšovat a to je ta cesta.

Většina lidí by na nás nejraději zapomněla. V Senátu jsme měli dosud Jaroslava Doubravu, který nám dělal akorát ostudu. Rád bych byl reprezentant, na kterého můžou být místní hrdí. Chci propagovat Ústecko ale ne tak, že bych vystoupil a řekl: „Já jsem z Ústí, Ústí je super, dejte nám peníze!“

Senátorská funkce má ještě jiné rozměry. Je to prestižní funkce, která otvírá dveře, umožňuje jednat s vysoko postavenými politiky a úředníky. Už jen záštita senátora může pomoci místním aktivitám a toho chci využívat na podporu svého regionu co nejvíc.

A co vaše práce v muzeu?

S kandidaturou jsem kvůli tomu velmi váhal. Přesvědčilo mě ubezpečení, že to lze propojit. Nechci odejít ze své profese muzejníka, je to můj život, ale nechci šidit ani profesi senátora, takže si zkrátím úvazek. Ale myslím, že by nebylo prospěšné, kdybych se rozhodl věnovat na plný úvazek jen senátorství.

Jsem člověk, který je v každodenním kontaktu s regionem – jezdím autobusem, na kole po ulici, chodím do hospod, na různé kulturní akce, učím své studenty třetího věku. To jsou všechno strašně důležité prostředky pro kontakt s mými voliči a obyvateli mého volebního obvodu.

Kdybych se o tohle připravil, budu poloviční senátor. Nemůžu reprezentovat místní potřeby a místní pohled, když ho nebudu znát. Jsou to věci, které se vzájemně prolínají a podporují.

Samozřejmě chápu, že to bude třeba na úkor mého volného času.