Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
K výjimečně pozitivnímu pocitu z dnešního dvouletého výročí pobytu prezidenta Petra Pavla na Pražském hradě stačí možná jediná věta.
Už dva roky není prezidentem této země Miloš Zeman.
A to je všechno, konec textu, pěkný víkend všem.
Nebo přece jenom ještě pár vět.
Suverénní vítězství Petra Pavla v prezidentské volbě v lednu 2023, způsob, jakým se vyrovnal s křečovitě agresivní kampaní svého soupeře Andreje Babiše, která přecházela od zneužívání Jezulátka k popření smyslu NATO, a asi i jeho uměřené vystupování provázené jistými sympatickými gesty vede dodnes mnoho příznivců prezidenta k dojmu, že jsme si před dvěma lety dokázali na Hrad zvolit reinkarnaci Václava Havla.
Petr Pavel přijel před dvěma lety na motorce z Černoučku na Hrad jako triumfální dovršení velkého obratu české politiky. Po celé jedné dekádě, kdy se jistá nemalá část voličů a „jejich“ politiků potácela od jedné potupné porážky v prezidentských či sněmovních volbách k druhé a bezmocně sledovala, jak do nejvyšších ústavních funkcí usedají politici, kterými upřímně pohrdá (a oni zase na oplátku jimi), přišlo rychlé období od podzimu 2021 do jara 2023. Nejprve se povedlo dostat ze Strakovy akademie Babiše, a pak mu nedovolit, aby jen vystřídal na Hradě Zemana.
Problém je, že tahle euforická doba je pryč. Po letošním říjnu se z Pavla může stát pro stejné voliče poslední naděje, že se věci přece jen nemohou tak jednoduše zlomit do maďarsko-slovenského scénáře.
Podobnou roli sehrál ve svém posledním období v letech 1998-2003 Václav Havel, který celkem umně a úspěšně torpédoval snahy stran opoziční smlouvy přiškrtit místní demokracii, třeba zcela účelovou a protiústavní novelou volebního zákona.
(Tady se hodí rovnou všem pesimistům připomenout, že díky Senátu nedokáže Andrej Babiš po volbách změnit na volebním zákonu ani čárku, i kdyby měl sám nebo se svými spojenci ve Sněmovně ústavní většinu.)
Takže: Co můžeme od Petra Pavla vlastně v následujících měsících a letech čekat?
Jenže - abyste se už třeba v říjnu nedivili: Prezident sice rozhodně není bezmocnou figurou, ovšem v některých chvílích jeho neformální autorita převyšuje ústavní pravomoci. A třeba povolební skládání vlády sem přesně patří.
Prezident sice má k dispozici hned dva pokusy na jmenování premiéra, ale pokud domluvená sněmovní většina drží basu, neexistuje na této planetě síla, která by jí zabránila, aby prosadila svou a vládla dle svých představ. Rozšířený dojem, že snad záleží na prezidentovi, který se tady svým kreativním zacházením s Ústavou i pravdou snažil vzbudit Miloš Zeman, je mylný a v důsledku nebezpečný.
Prezident Pavel už několikrát zopakoval, že bude respektovat výsledky voleb, dá možnost složit vládu prvnímu na pásce, pokud bude mít šanci složit většinu - a je to tak dobře. Tahle země v téhle situaci rozhodně nebude na podzim potřebovat žádné divočiny a ústavní krize.
Prezident má samozřejmě teoreticky možnost mluvit do personálního složení vlády, jenže to je taky spíš otázka vyjednávacích schopností než hrubé síly. Poznali to už jeho předchůdci: Václav Havel nakonec jmenoval ministry Jana Kavana či Václava Grulicha, Václav Klaus Davida Ratha či Karla Schwarzenberga a Miloš Zeman třeba Jiřího Dienstbiera nebo Jana Lipavského. A jak se jim nechtělo.
Bude-li tedy Andrej Babiš trvat na tom, že se ministrem vnitra stane Tomio Okamura (což spíš Babiš opravdu chtít nebude), prezident s tím mnoho nenadělá - pokud nedokáže nabídnout nějaké jiné řešení.
A tady narazíme na problém, o kterém upřímně řečeno nemáme moc představu: Jaké jsou reálné politické a vyjednávací schopnosti Petra Pavla a lidí kolem něj? Těžko říct, protože je za dva roky ve funkci ani příliš použít nemusel. Jeho soužití s vládou Petra Fialy, s níž sdílí i většinu voličů, nebylo za všech okolností idylické, ale většinou skoro ano. S Babišem to bude úplně jiný příběh.
Už proto, že přes jeho vyslovenou snahu se prezidentovi nepovede zůstat mimo volební kampaň. Na to je příliš viditelný a lákavý terč. Lídr ANO s ním má nejen nevyřízené účty z ledna 2023. Prezident se stal pro Babiše - a tím i pro jeho voliče - součástí vládní koalice, proti níž logicky povede tuhle kampaň. A to intenzivně taky v tématech, v němž se vládní strany s prezidentem shodnou: Tedy v jednoznačné podpoře Ukrajiny nebo ve výdajích na zbrojení a nutnosti jejich zvýšení. Pokud má prezident chuť tuhle debatu moderovat, hodně štěstí, ale dopadne to pravděpodobně zhruba stejně jako jeho loňský pokus pohovořit se stranami koalice a opozice dohromady o důchodové reformě.
Což neznamená, že by Petr Pavel měl v téhle věci nějak významně tišit hlas, naopak. Někdo, kdo bude připomínat, k čemu jsme se zavázali a co je pro naši bezpečnost podstatné, se bude hodit i po volbách - i když se dá předpokládat, že si na to pod tlakem funkce i okolností třeba vzpomene i Andrej Babiš.
Představa, že sám Petr Pavel dokáže po volbách „zachránit polistopadový vývoj a směřování země“, je naivní. Některé důležité kroky nicméně už v tomhle směru udělal. Třeba doplnil Ústavní soud „svými“ lidmi, které mu schválila koaliční většina v Senátu. A tahle sestava ve funkcích vydrží i po celé příští volební období.
Je tu ale ještě jedna drobnost, kterou bude muset Petr Pavel vyřešit. Jmenuje se „kandidatura pro druhé volební období“. Prezident letos v říjnu, v době pravděpodobného skládání vlády, vstoupí do druhé půlky svého prvního mandátu. Prezidentské volby máme v kalendáři zaneseny na leden 2028, tedy zhruba zase v půlce příštího sněmovního turnusu. Pokud se prezident rozhodne kandidovat znova, je zvykem ohlásit tenhle záměr přibližně rok před koncem mandátu.
A to bude taky příležitost po celých dalších 12 měsíců dokola opakovat věci, které považuje prezident za důležité a které budou chtít slyšet i jeho voliči. Vládní politiku tím úplně nezmění, ale na atmosféru v zemi to bude mít zcela jistě vliv.
Jisté je dnes snad jen jedno. Petra Pavla čeká mnohem zajímavější a taky nesrovnatelně náročnější období jeho docela čerstvé politické kariéry. A pokud vás tohle konstatování tak úplně neuklidní, vždycky je tu ještě jedna skutečnost, která vám dá určitě důvod ke štěstí.
Dnes slavíme den, kdy už dva roky není českým prezidentem Miloš Zeman.
