Článek
Dnes poprvé zasedá nový podvýbor pro problematiku domácího a sexuálního násilí. Jeho úkolem by mělo být sjednocení legislativy, která tyto druhy násilí řeší. Je po něm poptávka nejen v souvislosti s v poslední době medializovanými případy lékaře Jana Cimického či exposlance Dominika Feriho, ale také kvůli často směšně nízkým trestům, na které upozorňují odborníci, kteří se takovými případy zabývají.
„Jako politici musíme taková témata zvedat a měli bychom moderovat celospolečenskou debatu. Dostat to od hysterie k něčemu konstruktivnímu. Protože problém tady existuje, to nemůže nikdo popřít,“ říká členka podvýboru, poslankyně Barbora Urbanová (STAN).
Podvýbor pro problematiku domácího a sexuálního násilí je nově zřízený. Nezvládl by jeho agendu jiný již existující výbor či podvýbor?
Problém spočívá mimo jiné i v tom, že tato problematika je rozložená do 14 až 15 zákonů, takže koncepční řešení neexistuje. A když to máte rozhozené do takového množství zákonů, existuje i stejné množství přístupů. Jinak to řeší policie, jinak to řeší státní zastupitelství. A myslím si, že panuje všeobecná shoda, že by se k tomu mělo konečně začít přistupovat komplexně.
Tedy že výstupem z vašeho podvýboru bude jeden všeobjímající zákon?
Ano, jeden zvláštní zákon, který řeší domácí násilí. Ale musíme o tom jednat, protože jsou mezi námi i kolegové, kteří jsou spíše příznivci právního minimalismu, tedy nechtějí vytvářet tolik zákonů.
Česká legislativa už nějaké páky na agresory má. Pachatele domácího násilí je možné třeba vykázat na určitý čas z domu. To je tedy nedostatečné?
Jde o definici, co všechno je domácí násilí. Může tam být psychický nátlak, různé formy šikany. To zatím nikde řešené není. Oběti o tom mluví, předávají nám své zkušenosti, popisují, co se jim přesně dělo a jak k tomu kdo přistupoval. A je tam ještě druhá věc, tedy celospolečenský náhled na to, co to domácí násilí je a jak k jeho obětem přistupujeme. Je to pořád věc, o které se v Čechách moc nemluví. A když už se o tom mluví, začne hysterie typu ‚přece mi nezakážete fackovat děti‘.
Myslím, že takový zákaz by nemusel být od věci…
Nechceme takové chování normalizovat. Všichni asi cítíme, že když dáme facku svému dítěti, jde o naše selhání. Ne selhání dítěte, které tomu nerozumí. Rodiči ruply nervy. Zároveň ale jsou rodiny, kde někdo bije děti na denním pořádku a okolí to přehlíží, tváří se, že se ho to netýká. A i kdyby se nad tím zamysleli, nevědí co udělat. To jsou přesně věci, které jako politici musíme zvedat a moderovat celospolečenskou debatu. Dostat ji od hysterie k něčemu konstruktivnímu. Protože problém tady existuje, to nemůže popřít nikdo.
A vy sama si umíte představit, jak by vypadal takový zákon, který bude všeobjímající, neprůstřelný a bude myslet na všechny aspekty?
Myslím, že nám se s předsedkyní podvýboru Taťánou Malou (ANO) předběžně podařilo domluvit, že zkusíme do debaty zahrnout co nejvíce dotčených hráčů. Budeme navrhovat jakýsi kulatý stůl, který jsem si já nazvala spíš ‚hackaton‘. Nad legislativou si sedneme s lidmi z neziskového sektoru a dotčených ministerstev, politiky, legislativci. Myslím, že bychom tam měli pozvat reprezentanty soudnictví, protože mně se sami od sebe začali ozývat lidi, kteří u soudů sedí jako přísedící, kteří chtějí spolupracovat, protože vidí, s jakými problémy se soudy v tomto směru potýkají. Když dáme dohromady všechny, kterých se to týká, a debatu spustíme, tak se nám podaří vytvořit kvalitní legislativu, se kterou budou všichni dotčení spokojeni.
Máte zahraniční inspiraci, kde toto téma řeší opravdu dobře?
Skotsko. A hodně se o to zajímá Velká Británie. Oni celkově, byť jsou tam konzervativní vlády, tak se vůbec nebáli těchto liberálních témat a začali je řešit mnohem dřív než my. Ve čtvrtek máme sezení na britském velvyslanectví, mimo jiné i k tomuto tématu. Oni sami si touto debatou už prošli a definice domácího násilí je tam velmi zajímavá. A můžu být trochu provokativní?
Samozřejmě.
Krásnou větičku zabývající se domácím násilím má i Istanbulská úmluva. Ale víme, že ta zas má takovou pověst, jakou má.
Jak ta věta zní?
‚Veškeré akty fyzického, sexuálního, psychického či ekonomického násilí, k nimž dochází v rodině nebo domácnosti nebo mezi bývalými či stávajícími manželi či partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí nebo sdílel společnou domácnost s obětí.‘ To pojme třeba i stalking, sledování bývalých partnerů nebo třeba chování ke starým rodičům, kterým děti zabavují důchod.
Stalking se naše legislativa už také pokouší řešit…
Pokouší. Stalking je také věc, která nás čeká. Mám kontakt s jednou obětí a ta mi přesně popisovala, co a jak se jí dělo a jak jí vlastně nikdo nebyl schopen pomoct. A když se nechcete vydat tou cestou, že úplně zmizíte ze svého okolí a rodiny, což v Česku úplně nejde, tak co vám zbývá? Nic, musíte to přetrpět.
Oběti se dost často svěřují, že narazily už u policie. Když třeba znásilněná žena našla odvahu jít to ohlásit na policii, setkala se i s bagatelizací problému nebo rozmlouváním oznámení. Neměla by změna začít už tady? Ministerstvo vnitra teď řídí váš předseda Vít Rakušan…
Přesně o tomhle jsem mluvila s advokátkou Lucií Hrdou (advokátka zabývající se násilnými trestnými činy převážně v sexuální oblasti – pozn. redakce) už v prosinci. Přesně na tohle jsem se jí ptala, protože jsem si říkala: fajn, teď svého zástupce na resortu máme, můžeme s tím něco udělat. Ona mi hned odpověděla, že tam je potřeba udělat školení a že je ochotná je i udělat, ale policie na to nemá kapacity a peníze. Což bohužel teď bude složité s těmi rozpočty, které máme. Ale mluvily jsme o tom, že jedna z těch fází, co nás čekají, bude i práce s policií. A já si tedy myslím, že velká práce nás čeká i se státním zastupitelstvím, zda oběti jsou chráněny i ze strany spravedlnosti.
No, když občas čtu tweety paní Hrdé, tak o tom nejsem úplně přesvědčena…
Já ten pocit mám samozřejmě taky. Říkala jsem, že za znásilnění přeci není normální dávat podmínku. A ona mi na to odpověděla: „Ale tohle je absolutně neprůchodná věc ve všech soudcovských uniích a organizacích. Narazíte na obrovský odpor odevšad, když to budete chtít změnit.“ Ale jakmile dochází k opakovaným případům, nedej bože v rámci rodiny, tak podmínka neexistuje. A ona mi hned odvyprávěla příklady, kdy se běžně stalo, že se kvůli tomu zneužívání i opakovalo. To je děsivé. S tím musíme něco udělat. Velký úkol proto bude tyhle skupiny porazit a ukázat jim, že nám to nepřijde normální. Celospolečensky na tomhle musí panovat shoda. Za znásilnění nemůže být přeci podmínka.
Asi vás čeká i boj proti mentálnímu nastavení některých lidí. Často slyšíme bagatelizace typu: ona přeci byla vyzývavě oblečená a kdoví, jak to bylo, a podobně…
Určitě. Ale to je přeci můj úkol. Můj úkol není předstírat, že jsem napsala zákon, to mají dělat právníci. Můj úkol je tu debatu moderovat a vysvětlovat lidem, že je tohle potřeba a proč je to potřeba. A nespojovat to s žádnou hysterií a emocemi. Navíc tím trpí i naše ekonomika.
Jak?
Odhadované náklady vynaložené za zdravotní péči v souvislosti s domácím násilím v roce 2014 činily přibližně 3 miliardy korun, z toho 1,8 miliardy byly náklady veřejného zdravotního pojištění na ošetření a léčbu. To je šíleně peněz. I z tohoto důvodu je to poměrně pragmatický důvod, proč bychom to měli řešit. (Barbora Urbanová vychází z průzkumu organizace ProFem z roku 2016, který náklady spočítal na základě dotazníkového šetření. Podle jiných studií, které pracují s jinou metodikou, však mohou být náklady až pětinásobně vyšší. K takovému výsledku dospěla třeba tato analýza zveřejněná na webových stránkách Vlády ČR. – pozn. redakce)
Vybočuje Česko nějak ve srovnání s ostatními zeměmi?
Tohle se děje všude. Ale to, že to stát jakoby přehlíží nebo mu to uniká, samozřejmě vede k tomu, že mají lidé pocit, že to nevadí. Máme tady spoustu skupin lidí, na které stát zapomíná, a oběti domácího nebo sexuálního násilí jsou jednou z nich. Další skupinou jsou třeba samoživitelky. Systémovou pomoc nedostane nikdo. Rozdíl mezi námi a zeměmi, které jsou na tom lépe, ale nespočívá v tom, kolik má kdo peněz, ale že se těmto skupinám lidí snaží pomoci. Dostat se do pozice moderního státu, který já si představuji, že by tu měl v roce 2022 fungovat, nás bude stát hodně peněz, bude nás to hodně bolet, ale myslím, že nám to moc pomůže nejen společensky, ale i ekonomicky. Protože když třeba vyřešíte půl milionu lidí v exekucích, tak tady najednou máte půl milionu lidí, kteří platí daně. A to je velký rozdíl.
Nemělo by se se směřováním k tomu nebagatelizovat násilí začít už odmala? Děti často opakují vzorce chování svých rodičů.
Teď tím nechci nikoho urazit, ale cítím u těchto témat malinko generační propast. Cítím, že ti starší mají pocit, že se něco takového neděje. Že to není problém, protože jim se to nestalo. Nemyslím, že je to generační boj, ale spíš velká výzva pro mladší generaci vysvětlovat svým rodičům a prarodičům, že to problém je. Tím, že se přestaneme bát o tom mluvit a budeme mít odvahu to řešit i s konzervativci, otevřeme dveře tomu, že to lidé uvidí, pochopí, něco se změní.
