Doma padouch, venku hrdina: Dvě tváře Petra Fialy

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když sledujeme Petra Fialu v Bílém domě nebo v americkém Kongresu, vidíme kompetentního politika. Když ho pozorujeme, jak v Bruselu přesvědčuje evropské lídry, aby přispěli na muniční iniciativu na pomoc Ukrajině, vidíme českého premiéra, který má u ostatních respekt.

Nebo když jsme sledovali, jak v neprůstřelné vestě a helmou na hlavě – tři týdny po zahájení ruského útoku – jede vlakem do Kyjeva, viděli jsme odvahu a možná cítili i hrdost. Mezinárodní politika je evidentně něco, co českého premiéra baví, čemu rozumí a kde prokazuje výbornou intuici.

A teď střih. Když sledujeme téhož Petra Fialu při vzácně debatě s rozčílenými lidmi kdesi v Česku na ulici, najednou vidíme politika, jemuž se nedaří jednoduše vysvětlovat vysoké ceny v obchodech nebo přesvědčivě hájit vládní kroky.

V Česku jemu osobně i jeho vládě důvěřuje sotva 20 procent lidí, což jsou nejnižší čísla na světě. Naopak v cizině imponuje jeho klidná síla a také příběh profesora–intelektuála, který dokázal porazit populistu–miliardáře, natolik, že mu dokonce nabízejí vysoké posty v čele EU.

Čím to je, že Petr Fiala – řečeno filmovou nadsázkou – je doma padouch, zatímco venku hrdina? Proč tutéž vlastnost, kterou v cizině vychvalují jako rozvahu, doma vidíme jako nerozhodnost?

„Problém domácí nedůvěry je v tom, že Petr Fiala takříkajíc létá vysoko,“ míní expert na veřejné mínění Jan Herzmann. „Neumí se dobře vcítit do myšlení a problémů lidí s nižším sociálním statusem a nižším vzděláním. Neumí promluvit tak, aby ho tito lidé chápali, neumí je získat na svoji stranu. Prostě neumí jít po masarykovsku s lidmi na žejdlík.“

A je to vlastně očekávatelné. Petr Fiala je intelektuál, který do politiky přišel z akademické půdy, před tím byl rektorem Masarykovy univerzity v Brně. Ostatně spolustraníci v jeho ODS mu přezdívají „profesor“, což se mu určitě líbí.

„On s domácí politikou bojuje už proto, že ta se neobejde bez bezprostředního kontaktu s voličem, bez porozumění jeho potřebám a náladám. Tento druh empatie Fialovi chybí. Na univerzitě ji nepotřeboval a po padesátce se jí člověk učí už jen těžko,“ říká politický analytik Lukáš Jelínek. „Má svůj styl práce, vystupování, oblékání – a nic z toho jej běžnému voliči nepřibližuje.“

Domácí publikum sice v sociologických průzkumech kompetentnost Fialy v zahraniční politice oceňuje, ale pro většinu lidí je to v pořadí důležitosti méně podstatné téma. Důležitější jsou ceny v obchodech nebo složenky za energie. Opozice i proto premiéra vykresluje jak arogantního, elitářského nebo neschopného.

Pokud jeho kritici mají najít alespoň něco pozitivního v domácí politice, pak mluví o jeho schopnosti držet pohromadě vládu složenou z pěti stran. Prostě to, jak Fiala urovnává spory, tlumí nespokojenost a hledá kompromisy uvnitř hodně pestré vládní koalice.

„Tato stránka věci je ale relativně málo vidět navenek a těžko se dá veřejnosti dobře prodat,“ říká politolog Lubomír Kopeček a zároveň dodává: „On už v rámci univerzity jako rektor také působil spíš jako moderující hráč mezi různými zájmy. Je dobré to nepodceňovat, protože při skládání účtů na konci volebního období bude mít bonus premiéra, který dokázal řídit něco těžko řiditelného“.

O nepodceňovaní profesora na domácím poli hovoří i jeho partner a konkurent zároveň, lídr hnutí STAN Vít Rakušan. Ten Fialu přirovnává k maratonskému běžci, který si umí rozložit síly a nehroutí se jako ostatní z krize na dvacátém kilometru. „Myslím, že vnímání Petra Fialy není jednoznačně špatné ani u nás doma,“ říká Rakušan.

Realita je, že Fialova pětikoaliční vláda ani nemůže nic udělat dobře. Opoziční voliči budou logicky vždycky nespokojeni. A leckdy krvavým kompromisům, jako se to stalo třeba u konsolidačního balíčku, pak nerozumí příznivci ani jedné z pětice vládních stran.

Do dnešní politiky, kde mnozí sázejí na zkratkovitá sdělení na sociálních sítích a po celém světě je na vzestupu populismus, jako by se intelektuál vůbec nehodil. „Fiala není ani rváč, ani táborový řečník, takže jej strčí do kapsy kdejaký křikloun slinící prst. To je ostatně další jeho poznávací znamení – je bytostným odpůrcem populismu. To dokládá svým působením, a to i ve chvílích, kdy by se naslouchat voličům hodilo,“ míní Lukáš Jelínek.

Celá situace, kdy je Fiala hvězdně vnímaný v zahraničí a doma téměř nepochopený, trochu připomíná příběh Václava Havla – byť to jako každé přirovnání zcela nesedí. Kvůli své historické roli ohledně pomoci Ukrajině si dnešní premiér dokonce vysloužil pochvalu šéfredaktora časopisu Respekt Erika Taberyho.

„Petr Fiala překročil svůj stín. Přihlásil se k masarykovské a havlovské tradici, která by se dala ve zkratce pojmenovat – nezáleží, jak velký náš stát je, ale neseme svůj díl odpovědnosti za Evropu a svět, pokud můžeme pomoci, aby byl lepší, máme to udělat. Protože se nám to vrátí,“ napsal Tabery v komentáři.

Jistěže Fiala nikdy nebude tak známý jako Havel. Má ale stejně jako on přesvědčení, že to podstatné pro Česko se odehrává v Bruselu, Berlíně nebo Washingtonu – a tam směřuje svoje úsilí přednostně. Což pak samozřejmě část lidí buď vůbec nechápe, nebo v tom dokonce vidí pohrdání všedními starostmi obyčejných lidí.

K tomu jedna ilustrující historka. Když se Václav Havel v červenci 1997 vrátil ze summitu NATO v Madridu, kde Aliance díky němu nabídla členství Česku, Maďarsku a Polsku, jeho spolupracovníci na něj ještě na letišti naléhali, že teď musí rychle na Moravu, kde jsou velké povodně. Prezident Havel se slovy „teď jsem zařídil zemi bezpečnost na desítky let“ jejich požadavek moc nechápal.

„Zatímco Havel jednal vesměs na základě instinktu a hodnotového kompasu, Fiala je pečlivý, trochu i cynický systematik, který kormidlem zahraniční politiky točí promyšleně a chladnokrevně, zejména na základě historických zkušeností,“ říká analytik Lukáš Jelínek, který je mimochodem Fialovým studentem z brněnské politologie. „Dnes si uvědomuju, že do praxe převádí, co nám přednášel už v teoretické rovině“.

Petr Fiala kromě instinktu spoléhá v zahraniční politice a diplomacii na své znalosti. Má akademickou průpravu v oblasti historie, filozofie i mezinárodních vztahů. Zná velmi dobře evropské národy, jejich silné i slabé stránky – tím na kolegy v EU umí minimálně zapůsobit. Hodně čte německé, britské i francouzské autory, vyzná se v dějinách konzervativismu, po celé Evropě má výborné kontakty.

„Když se tohle všechno spojí s praktiky, kteří dnes českou zahraniční politiku formují, jako jsou premiérův poradce Tomáš Pojar nebo prezidentův rádce Petr Kolář, vychází z toho Fialova velmi vysoká kompetence a úspěchy celé vlády na mezinárodním poli,“ vysvětluje Jelínek kouzlo sukcesu devětapadesátiletého profesora v cizině.