Dva mocní muži, dvě koncepce. Na čem se zadrhlo moderní Česko

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Člověk by málem propadl dojmu, že všechno jsou už jen nuly a jedničky. Třeba peníze, nezbytná věc, kterou používáme několikrát každý den. Pomalu už ani nevíme, jak vypadají a jestli je Němcová pořád na pětistovce a Komenský na dvoustovce, nebo je to obráceně. Digitalizace bankovnictví postupuje raketovým tempem, místo hotovostí nebo kartou platíme mobilem a hodinkami.

A do toho každý den slyšíme, co přelomového zas dokázala umělá inteligence. Vystraší nás, jaké všechny profese už brzy nahradí tihle přechytralí roboti.

Pokud se chceme vrátit zpátky na zem, stačí zajít na kterýkoliv český úřad. Zatímco všude okolo vidíme explozi nejnovějších technologií, tady se budeme cítit bezpečně jako ve skanzenu. „Starý dobrý svět“ – tedy byrokracie, papíry, razítka a leckde jako bonus protivná paní za přepážkou, která se vám vysměje, protože potvrzení máte na špatném formuláři.

Ale vážně: Proč vázne digitalizace státu, když o ní všichni politici roky mluví a slibují? Proč od spuštění Czech Pointů, datových schránek a základních registrů, které před 15 lety prosadil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, se žádný srovnatelný skok v digitalizaci státu neuskutečnil? Přitom je známým faktem, že stát skoro všechna data už dnes má v digitální podobě. Chybí „maličkost“ – všechny je propojit a navzájem sdílet.

Nynější stav vede k mnoha absurditám, kdy stát chce po svých občanech doložit informace, kterými přitom sám disponuje. Jeden ze stovek příkladů, kde to vyloženě bolí: pokud zemře mladý rodič nezaopatřeného dítěte, mají pozůstalí nárok na pohřebné ve výši 5000 korun od státu. Ovšem nejprve musejí kopií úmrtního listu dokázat, že opravdu někdo zemřel. Pak kopií rodného listu dítěte potvrdit, že nebožtík opravdu měl potomka. A nakonec potvrzením ze školy prokázat, že dítě ještě studuje a je skutečně nezaopatřené.

Digitalizace veřejné správy by pomohla nejen lidem při řešení všedních situací, ale i politikům s vládnutím. Její co nejrychlejší prosazení by mělo být v jejich vrcholném zájmu. Nejde jen od odbourání byrokracie, snížení počtu úředníků a zautomatizování procesů. Je tu ještě podstatnější rozměr – politici sami opakovaně zjišťují, jak jim chybějící data komplikují vládnutí. Třeba bývalý premiér Andrej Babiš by asi za covidu nemusel dělat tak brutální opatření, jako bylo uzavření všech škol nebo zákaz pohybu mezi okresy, kdyby mu hygienické stanice byly schopné říct, kde a jak epidemie zrovna bují.

Nynější premiér Petr Fiala si pro změnu povzdechl, že největším překvapením po převzetí moci bylo zjištění, že stát nemá data. Drsně řečeno – vláda utratí přes dva biliony korun ročně, aniž úplně přesně ví, jestli každou korunu vynakládá efektivně. „Nízká analytická schopnost státu mě samozřejmě překvapila. A má to závažné důsledky. Jestliže tady existuje spousta dat někde v prostoru, ale stát s nimi není schopen pracovat ani je mezi jednotlivými složkami sdílet, tak něco není v pořádku,“ postěžoval si Fiala.

Je rozčarovaný, protože jeho kabinet se před nástupem k moci dušoval, jak bude veřejné peníze utrácet chytřeji než Babišova vláda, která peníze z pomyslné helikoptéry sypala bez rozmyslu všem. Jenže z plánu Fialu velmi rychle vyvedla právě zamrzlá státní správa, která prostě adresnou pomoc neumí zařídit. „Kdybychom třeba věděli, že paní Müllerová má nízkou penzi a prudce jí vzrostly náklady na energie, tak jsme schopni na ni zacílit nějaké opatření a pomoc. Ale my taková data prostě nemáme,“ krčí rameny premiér Fiala.

Podobné vystřízlivění z neexistence tolik vzývaného eGovernmentu si prožil každý člen vlády. Třeba bývalý ministr školství Petr Gazdík chtěl vyřešit problém s nedostatkem fyzikářů na základních školách. Zadal proto svému úřadu, aby mu zjistil, kolik vlastně máme učitelů fyziky a kolik z nich je starších 50 let. Podle toho chtěl pak apelovat na pedagogické fakulty, aby program s aprobací rozšířili. Jenže ministerští úředníci mu po pár dnech zkoumání oznámili, že takové číslo nelze zjistit.

„To byl naprostý šok. Najednou jsem si uvědomil, že řídím ohromný resort s rozpočtem 250 miliard korun ročně, ale přesně nevíme, co se tam děje. To by v jakékoliv firmě asi bylo nemyslitelné, že utrácíte velké peníze, aniž pořádně znáte vstupy a výstupy. Přitom můj požadavek mi přišel jako prkotina, ale ministerstvo s 800 úředníky prostě ani tohle neumí,“ vzpomíná Petr Gazdík. „A přitom ředitele škol strašně štve, jak furt musí vyplňovat nějaké dotazníky, průzkumy či šetření.“

Možná i díky těmto zkušenostem má současná vláda přece jen ambici a také odhodlání s digitalizací konečně pohnout. Zkušenost ukazuje, že pro prosazení jakéhokoliv záměru je důležité, aby ji tlačil přímo člen vlády, nestačí jen nějaký „zmocněnec“. Silný mandát věci měnit má dnes Ivan Bartoš jako vicepremiér pro digitalizaci a předseda koaliční strany.

Klíčový záměr, aby mezi úřady obíhala data, nikoliv lidé, ale poněkud komplikují nečekané spory. Ivan Bartoš se neshodne s premiérovým poradcem pro digitální transformaci Zdeňkem Zajíčkem ani na základní filosofii, jak to vlastně celé má vypadat. Jde o to, jestli je kvůli kýžené digitalizaci nutné všechno centralizovat, řídit shora a stavět kvůli tomu nový mocný úřad Digitální a informační agenturu (DIA). Nebo zda stačí jen všechny úřady donutit a motivovat, aby se propojily a svá data navzájem sdílely.

Ivan Bartoš si prosadil cestu centralizace, jak už naznačuje hrneček s nápisem „porazíme rezortizmus“ v jeho kanceláři. „Všechny evropské země, které hodnotíme jako digitálně úspěšné, pochopily, že to nelze dělat jako vedlejšák na libovolném rezortu. V digitální agentuře budou experti, kteří rozumí informačním technologiím, mají kompetence a know-how,“ argumentuje Bartoš.

Naráží na mnohé kauzy okolo IT zakázek na různých ministerstvech, jež ukázaly, že běžní úředníci složitým technologiím ani nemohou rozumět. Podle Bartoše se v předchozích deseti letech ukázalo, že tento přístup nevede ke kýženému cíli. „Ačkoliv stát utrácí 32 miliard korun ročně za provoz a rozvoj digitálních systémů, tak to nejsou efektivně vynaložené peníze. Na důležitých věcech se škrtilo, zato se platí za drahé licence,“ říká Ivan Bartoš.

Jeho oponent Zdeněk Zajíček je skeptický, že tahle cesta povede k úspěšnému výsledku. V oboru má autoritu, protože to on byl „otcem“ startu české digitalizace. Coby náměstek ministra vnitra před 15 lety měl na starost rozjezd Czech Pointů a datových schránek, naposledy tlačil bankovní identitu jako možnost k přihlášení do státních informačních systémů.

Z tehdejší doby si odnesl zkušenost, že rezortizmus nejde porazit, a tak je lepší každého nechat, ať si informační systému dělá po svém. „Není potřeba za každou cenu vymýšlet něco nového, když můžu propojovat existující systémy. K tomu musíme úřady a instituce motivovat, něco nabídnout. A hecovat, povzbuzovat je, pomáhat jim, hledat na to finance. My jsme to takhle dělali před lety a vyšlo to,“ argumentuje Zajíček, který je dnes místopředsedou ODS, šéfem ICT Unie (informační a komunikační technologie) a viceprezidentem Hospodářské komory.

Paradoxem je, že to byli právě dnešní rivalové, Zdeněk Zajíček a Ivan Bartoš, kteří ještě v opozici v roce 2020 společně prosadili zákon o právu na digitální služby, přezdívaný digitální ústava. Zajíček ho ve své ICT Unii napsal, Bartoš pak jako poslanec protlačil Sněmovnou. V roce 2020 byl v anketě vyhlášen nejlepším zákonem roku. Norma říká, že všechny služby, které stát poskytuje občanům, musejí být do pěti let dostupné digitálně.

Povede se to? Co říká premiér Petr Fiala sporu mezi svým poradcem Zajíčkem a vicepremiérem Bartošem? Je po něho důležitější vznik centrální agentury, nebo si digitalizaci mohou jednotliví ministři řešit po svém?

„Musí se dělat obě věci naráz. To znamená, na jedné straně budovat nějaký ten celek, což je digitální agentura. To je cesta, které pan vicepremiér věří, že povede k výsledku. Já bych nepoužil větu, že se musí budovat digitální agentura, ale obsah je důležitý. Současně se musí pracovat na jednotlivých rezortech, bez toho to ani nejde. V roce 2025, kdy tyto věci měly být propojeny a měly by fungovat, se ukáže, jestli ta cesta, kterou jsme šli, byla správná a byla dostatečně rychlá,“ odpověděl premiér Fiala.

Nejhorlivěji se do digitalizace po vlastní ose pustil ministr práce a sociální věcí Marian Jurečka, který na nic nečeká. Ostatně v jeho oblasti rozpočtu, přes níž plyne nejvíce peněz ze státních výdajů, je chybějící automatizace nejbolestivější. Šéf lidovců kvůli tomu nalákal hvězdy v IT oboru. Chce po nich, zjednodušeně řečeno, aby mu „postavily“ ke klientům vstřícný digitální systém, podobně jako to mají dneska banky.

Tou hlavní hvězdou je Karel Trpkoš, ministrův náměstek pro informační technologie, kterého Jurečka navíc pověřil řízením úřadů práce. Právě přes ně jsou vypláceny všechny sociální dávky. Trpkoš před tím dělal informační systémy pro energetiky nebo banky. Z pohledu programátorů jsou úřady práce stejné jako pobočky bank. Lidé by tam už nemuseli chodit. Celý proces poskytnutí jakékoliv dávky se vlastně neliší od poskytnutí nezajištěného úvěru v bance. Potřebujete jen data o klientovi, uděláte nějaké jeho skóre a vyplatíte peníze.

Karel Trpkoš si přivedl na ministerstvo jako kolegy experty ze soukromého byznysu. Třeba Aleše Vejvodu, který budoval klientský systém v Komerční bance. Nebo Pavla Vybírala, programátorského šéfarchitekta České spořitelny. A taky Františka Nového, jenž pečoval o data v ČEZ. Co je všechny tolik láká na práci pro stát, který jim nikdy nedá tučné peníze, na něž jsou ve svém oboru zvyklí?

„Je to takový dort, na který můžeme lákat skvělé lidi. Oni tady mohu postavit něco opravdu nového a velkého, taková příležitost už na trhu není. Protože v těch bankách je to už vybudované, tam se řeší možná nějaký rozvoj,“ vysvětluje Trpkoš. Dodává, že po splnění mise a odchodu od státu bude o lidi, kteří digitalizovali státní sociální systém, mezi IT firmami určitě velký zájem.