Hlavní obsah

Diagnóza: Státní dluh je jako doping. Se všemi důsledky

Josef Veselka
Profesor medicíny, kardiolog
Foto: Renata Matějková, Seznam Zprávy

Vláda dopuje jako divá. Navzdory slibům.

Vláda nedělá dluhy, aby mohla chytře investovat. Vypůjčené peníze částečně rozdá ve víře, že tím zakryje nedostatek schopností při snaze vyvést zemi z letité hospodářské stagnace.

Článek

Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Způsob přemýšlení spojený s anabolickými steroidy známe ze sportovního prostředí už celá desetiletí. Kdo chce vyniknout, ale nemá na to dostatek talentu, schopností nebo píle, si čímsi pomůže. Nazýváme to dopingem a víme, že pro samotný výkon má velice blahodárné účinky. Dokáže stimulovat, zostřit smysly, nebo naopak potlačit nervozitu, odbourat únavu či umožnit svalům rychleji růst. Vše záleží na tom, co konkrétní sportovec potřebuje a preferuje.

Jakmile si na doping jednou zvyknete, je těžké se ho vzdát. A to i s plným vědomím, že vás při něm nejspíš jednoho dne chytnou nebo že se vaše tělo dříve či později postupně vzbouří a doping bude mít fatální následky. Jenže co znamená nějaký toxický účinek někdy v budoucnu, když výkon, úspěch, sláva a peníze přicházejí hned teď.

Úplně stejně jednají současné politické špičky a zdaleka ne jen ty české, když si půjčují peníze na provoz státu. Aby bylo jasno, nemám na mysli investice do budoucnosti, vytváření produktivních dluhů, které výhledově přinesou větší efektivitu, pohodlí a ekonomický růst. Ne, jde mi o peníze na pouhý provoz státu, který se i přes masivní výdaje potácí v hospodářské stagnaci.

Co by se stalo, kdyby čtenář například coby předseda vlády nezvládal státní finance a současně mu země pod rukama stagnovala, či dokonce upadala do recese? Možná by také sáhl po dopingu a chybějící finance si prostě vypůjčil. A později znovu. A ještě později zase.

Už jen samotná tato myšlenka vede k „nesnesitelné lehkosti politického bytí“. Navíc následky si zpravidla neodnáší ten, kdo s ní začal nebo v ní jen plynně pokračoval. Je to stejné jako rakovina jater v důsledku steroidů. Jednou se to možná stane, ale koho by to mělo zajímat právě dnes?

Politici vesměs reagují na objednávku veřejnosti. Dokonce si kvůli tomu nechávají průběžně dělat průzkumy veřejného mínění a podle nich pružně modifikují své nástroje, názory i cíle.

Pokud by byli donuceni zastavit popsaný dluhový doping při správě veřejných financí, museli by průběžně reformovat a neustále kultivovat svou zemi tak, aby fungovala efektivně. Pokud by jim to nešlo, bylo by to velmi rychle vidět. Takhle to ale nefunguje, a tak i za nynější relativně stabilní situace vytváří středopravicová vláda bezprecedentní státní dluh, a přitom hodlá zvyšovat platy svým zaměstnancům.

Vláda tedy nedělá dluhy, aby mohla peníze chytře (a slovo chytře by mělo být třikrát podtrženo) investovat do vědy, vzdělání či infrastruktury, ale vypůjčené peníze částečně rozdá ve víře, že tím zakryje nedostatek schopností při snaze vyvést zemi z letité hospodářské stagnace.

A to přitom školství coby domnělá priorita má obrovský vnitřní deficit a nijak nenaplňuje parametry premiérem proklamované „znalostní ekonomiky“ na „křižovatce Evropy“. Věda ještě méně. Nikdo zatím nenašel odvahu zrušit nekvalitní vysoké školy nebo vědecké ústavy dlouhodobě nepřinášející jakékoli významné výsledky a ušetřené peníze dát těm schopným a úspěšným.

Desetiletí o tom mluvíme, a stejně se dlouho nic neděje. Vnitřní rezervy máme obrovské, ale politický establishment je nechce vidět, protože následně by byl přinejmenším nucen zaujmout nějaké stanovisko. To by také velmi brzy znamenalo vydávat energii, dát se do nevděčné práce, vést konflikty a nakonec současnou stagnující zemi zreformovat.

Prohlubující se zadlužování státu je z velké části důsledkem neschopnosti generací vládních politiků dělat dobře a zodpovědně svou práci. A současně se za ním skrývá jejich touha po okamžitém úspěchu.

Bohužel je to stejné jako při sportovním dopingu. Platí, že až po jeho odstranění by bylo skutečně vidět, zda by si politici důvěru voličů zasloužili, anebo by je náhle splasklé rozpočtové svaly odsoudily k propadu kamsi na úroveň divize, nebo spíše okresního přeboru. Jenže toto je pouhá utopie.

V současném Česku společnost dosud vyrábění dluhů toleruje, a to i za situace, v níž stát nefunguje efektivně a vládnoucí elita ve většině oborů naprosto rezignovala na jeho kultivaci.

Široce diskutujeme o zvyšování platů a mezd, ale kromě proklamativních vyjádření nediskutujeme o způsobech, jak stát udělat lépe fungujícím a pro občany příjemnějším, spravedlivým, předvídatelným a levným.

Odklon od zodpovědné rozpočtové politiky je natolik výrazný, že ho lze označit za znak současné doby. Stejně tak i vládu, která hřeší na to, že ji veřejnost za výrobu neproduktivních dluhů v relativně klidné době nežene k zodpovědnosti.

Jednou v budoucnu to budeme hodnotit velmi kriticky.

Doporučované