Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Psal se leden roku 2022, ruské jednotky se stahovaly k ukrajinským hranicím a já jsem coby kardiolog vycházející pouze z veřejných zdrojů napsal do Lidových novin článek s názvem Probuzený ruský medvěd, jehož hlavním tématem byla ruská imperiální rozpínavost a nebezpečí okupace Ukrajiny. Měli jsme tehdy zkušenost, že Rusko šlo v posledních letech na Krym, do Kazachstánu, do Gruzie, stahovalo se směrem ke Kyjevu a pošilhávalo po Pobaltí. Situace byla vypjatá, ale političtí lídři přicházeli se zcela jinými tématy.
Ne, ani v nejmenším nesměřuji k pozici toho, kdo říká, že to přece říkal. Zkušenost navíc ukazuje, že věci jsou uvnitř dění mnohem složitější, než se zdají zvenku. Dělat závažná rozhodnutí je tedy těžké. Těžší, než se může zdát těm, kteří je nikdy nedělali. Jde však o něco jiného.
Tehdejší chování evropských vůdců bylo opravdu liknavé a ještě lépe by ho snad vystihoval přívlastek trapné. Vzpomeňme na Macronovo bezzubé jednání s Putinem u předlouhého stolu nebo na pět tisíc přileb, jež Němci v první reakci na válku do Kyjeva poslali. Vypadalo to, jako kdyby evropští lídři neměli připravenou žádnou reakci a pouze zmateně přemítali, co teď. Být Evropa podnikem, řekli bychom – špatný a nepřipravený management, který je třeba urychleně vyměnit.
Aby přitom bylo jasno. Evropští lídři jsou lidé, kterým s jejich úsudkem pomáhají obrovské úřady, tajné služby, expertní týmy. Se žádostí o radu nebo názor se mohou obrátit na tisíce odborníků. A přesto jsme se v reakci na největší evropský válečný konflikt za posledních osmdesát let dočkali pouze sankcí, jejichž dopad se Ruska prakticky nedotkl. A pokud dotkl, tak ho v žádném případě zásadně neochromil, což měl být jeho ultimátní cíl. V počátcích války jsme sice přesvědčovali sami sebe, že je tomu naopak, ale není. Rusko dál chrlí zbraně rychlostí, o níž se nám v Evropě může pouze zdát.
Střih. Zvolený prezident Spojených států, Donald Trump, je v naší části Evropy většinou hodnocen spíše negativně. Je k tomu řada racionálních důvodů. Politika je však velmi o symbolech a gestech. A na jedno z nich bych chtěl zvlášť upozornit. Byl to okamžik těsně po nezdařeném pokusu o atentát, při němž mu útočník ustřelil část ušního boltce. Stačil tehdy minimální pohyb Trumpovy hlavy stranou a už by nežil. Přesto se pár vteřin poté zvedl a se zakrváceným obličejem vztyčil pěst vzhůru.
Bylo to opravdu impresivní. Od té chvíle nemusí nikdo pochybovat, že ten člověk má v sobě obrovskou vnitřní sílu a nezlomnost. Trump prostě není pouhá marketingová figurka. A to konstatuji s vědomím, že s řadou jeho kroků a postojů nesouhlasím.
Při pohledu do současné Evropy nikoho s podobnou vnitřní silou nevidím. Vůdci došli, dalo by se říct. A to nás čeká volební rok, v němž se marketéři budou předbíhat v nápadech, jak lidem opět naservírovat to, co chtějí slyšet, a zamlčet to, co by se mělo udělat, ale stálo by to námahu a bylo by to nepříjemné.
Na české politické scéně uslyšíme o „nejhorší vládě v historii“, a ta se bude bránit podobně nepravdivým tvrzením, že už zbývá jen „sedm procent“ ke splnění všech slibů, které voličům dala. To vlastně nejsou nepravdy, to jsou jednoznačné lži. A těmi se, namísto realistických plánů, budou obě hlavní strany na politickém kolbišti častovat.
Existuje však ještě jedna mnohem horší varianta. Tou by bylo, pokud by se na scéně objevil charismatický vůdce, jehož hlavním tvrzením by bylo, že za lidi jejich problémy vyřeší, že už si s nimi nemusí lámat hlavu. Kombinace na odiv dávané formální serióznosti s politickým radikalismem směřujícím k fašismu. Mnoho horších scénářů už není.
Tím pravděpodobnějším však ve volebním roce bude stav, v němž neuslyšíme žádný reálný a jednoduše pochopitelný (a tím i vymahatelný) program, ale místo něj budou politici papouškovat slova, jež jim do úst vloží profesionální marketéři. Těžko pak od takto zvolených lidí můžeme čekat, že v rozhodujících chvílích pro naši zem nebo celý kontinent budou dělat rázná, a přitom principiální rozhodnutí. Nejsou na to prostě zařízeni.
A jak z toho ven? Politické strany by měly vypsat konkurz na silné osobnosti. V jednoduchých dobách bylo možné vystačit s naučenými hesly, jenže současná evropská situace je vážná. A to nemá být strašení, jak dnes koaliční politici s oblibou říkají, ale silný názor.
