Článek
V posledních měsících se stále častěji objevoval v médiích názor, že Česká republika nemá žádnou vizi budoucnosti. Zdá se, že podobný deficit cítil i premiér Petr Fiala (anebo jen odpověděl na společenskou poptávku) a 1. září symbolicky pronesl jeden z nejlepších projevů, jaké byly v posledních letech od českého politika ke slyšení.
Popsal v něm návrh své cesty k prosperitě a naznačil, jaké procesy by k ní mohly vést. Ten, kdo projev napsal, by měl v pomyslném školním hodnocení dostat za svou práci jedničku, a ten, kdo ho přednesl, dokonce jedničku podtrženou. Bylo to důstojné, státnické a přesvědčivé.
Jenže na všem se nějaké mouchy najdou a stejně je to i v tomto případě.
Pokud totiž premiér a předseda jedné z nejsilnějších politických stran hovoří o vizi naší země pro budoucí léta, pak by to v neúprosném čtyřletém volebním cyklu mělo zaznít spíše před volbami, anebo nejpozději na samém počátku volebního období.
V jeho středu by se totiž již mělo začít účtovat, a pokud by k tomu došlo, pak naše současná realita je oproti předložené vizi podstatně horší. Není to však způsobeno pouze válkou na Ukrajině nebo inflací, s tím se prostě musí počítat, ale především způsobem vedení státu, který by nutně potřeboval klíčové reformy. Zatím se však nic zásadního nestalo.
Nekonečná spirála slibů
Ačkoliv premiér mluvil na setkání podnikatelů, nezaznělo možná to úplně nejdůležitější, co naši společnost tíží. Kdosi totiž před 91 lety řekl: „To, čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jen jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se však důsledku tohoto omylu… Je třeba překonat krizi důvěry. Technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze. Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“
Kdo by se domníval, že takto mravoučně by k národu mohl promluvit T. G. Masaryk, zmýlil by se. Byl to nejvýznamnější podnikatel své doby, Tomáš Baťa. I on byl tehdy přesvědčen, že ke skvělé vizi patří cosi víc – rozvoj země přece nejsou jen výrobky, čísla a procenta, ale i cesta, jak nastolit důvěru ve stát, politiku, vládu.
A vize tohoto procesu i jeho cílů může být mnohem složitější a těžší k formulování, než je tomu u rozvoje dopravní infrastruktury, výroby čipů, těžby lithia, rozvoje umělé inteligence a podpory vědy a výzkumu. To jsou témata platící více či méně pro všechny země v našem regionu a mohla by si je vytknout prakticky jakákoliv politická strana nebo vláda. Cesta, jak přitáhnout lidi k zájmu o věci veřejné, jak z politiky učinit cosi atraktivního, jak vzbudit zájem nikoliv jen o sebe samé, ale i o své okolí, to je úkol nad úkoly.
Současný populismus vycházející vstříc nataženým dlaním však tomuto přístupu nesvědčí. Někdy se zdá, že jde jen o závody, kdo slíbí víc. A taková soutěž připomíná spirálu, která nemá konce. Největší populista stejně nakonec slíbí víc než ten, kdo má v sobě aspoň špetku zodpovědnosti.
Proto by žádná vláda na podobnou hru přistupovat neměla. Je to nemravný boj, který se nedá vyhrát. A to platí i v době, kdy se nejsilnější politická strana v zemi definuje přívlastkem „catch-all party“, což je jen jiný výraz pro odhození jakýchkoliv ideologických principů.
Na druhou stranu její existenci umožnily tradičnější strany tím, jak hazardovaly se svou pověstí a jak někteří jejich lídři papalášsky znechutili veřejnost angažovat se ve společenském životě. Motto mnoha lidí říkající, že nic nemá cenu, protože politici si nakonec stejně udělají, co se hodí jim a nikoliv občanům, ukazuje na oddělení zájmů politických elit a jejich voličů.
I přes uvedenou kritiku je jasné, že by mohlo být hůř. Stačí se podívat na východ od našich hranic – ten rozdíl je nepřehlédnutelný a je jak ekonomický, tak především společenský. Demokracie ubývá, zato přibývá korupce, chudoby, beznaděje a totality. A to vše za doprovodu potěmkinovských kulis zdůrazňujících starost o obyčejného člověka, který jim naivně věří a následně odevzdává svůj volební lístek.
Aby se nám nestalo něco podobného, je třeba mít nejen dobré vize, ale začít je také naplňovat. Jejich realizace je však mnohem složitější a bolestivější než proklamace na podnikatelské konferenci. Byla by k tomu zapotřebí velká odvaha jít proti populistickému proudu.
Přesto je dobré, že máme aspoň částečnou vizi. V posledních letech je to jedna z mála dobrých zpráv o našem státu.
