Článek
Od nepaměti platí, že lidi můžeme velmi schematicky, nepřesně a s notnou dávkou nadsázky dělit na hodnotově nebo pragmaticky založené.
Z historie víme, že člověk primárně se řídící principy morálky to v životě mívá těžké. Je paradoxem, že daleko větší šanci na ocenění má po své smrti. Samozřejmě, v mimořádných případech se ho dočká už za svého života, ale s takovou přízní osudu by raději nikdo počítat neměl. Málo pravděpodobné věci se prostě dějí s malou pravděpodobností, a tak životní příběh politického vězně a posléze prezidenta Václava Havla je ve srovnání s osudy Jana Husa nebo třeba Jeronýma Pražského spíše výjimečný.
To pragmatici, které dávám do protikladu k hodnotově zaměřeným lidem, mívají život snadnější. Jsou flexibilní a přizpůsobivost aktuální situaci je jejich schopností, ale zároveň i limitací a osudem. Díky tomu mají větší šanci dotáhnout to v reálném životě daleko, nicméně historici jejich názorovou nestálost jednou odhalí a pak jim ji vyčtou.
Co když k dobrému cíli vede lež?
Dovolím si zmínit ještě menší podskupinu pragmatiků, jež se nazývá „lidé transakční“. Jejich vlastností je trvalé udržování rovnováhy mezi pomocí přijímanou a poskytovanou. I to lze vlastně považovat za jistý princip a jeho hlavni devizou je konzistentnost a předvídatelnost. Transakčně orientovaný člověk je téměř vždy předurčen k dobré kariéře a profesionálnímu úspěchu.
Střety mezi vyznáváním hodnot a díky pragmatismu získaných výhod nastávají téměř pořád. Situace nabývá na zajímavosti, pokud k dobrému cíli vede cesta přes ryzí lež, anebo aspoň určitou nepravdu.
Například se stane, že jinak seriózní politik v jisté „senzitivní době“ slíbí, že důchody se pod jeho vedením budou pravidelně valorizovat, ale za tři měsíce, v časech o poznání politicky méně vypjatých, udělá přesný opak.
Z pohledu skeptického občana (a také voliče) tím jen potvrdí špatnou pověst politických šíbrů a zařadí se k ostatním, kteří tuto nálepku již mají. Nicméně politikovo snažení o nápravu deficitu státního rozpočtu není vůbec odsouzeníhodné, a to zvláště v situaci, kdy například příjmy důchodců, coby jediné skupiny obyvatel, poráží v posledním roce inflaci. Hlavním problémem tedy je, že onen politik žijící pod veřejným drobnohledem nedodržel slovo.
Mohlo by vás zajímat:
A právě v tuto chvíli jsme u jádra problému. Mají vůdci naší společnosti právo na veřejnou a zcela záměrnou lež, která však směřuje k společensky pozitivnímu cíli?
Ale to základní dilema je ještě jiné a zní: Chceme mít na nejdůležitějších místech lidi hodnotové, pragmatické, nebo transakční? Odpověď nechť si dá každý sám, ale na jednoznačném závěru shoda zřejmě nebude.
Nicméně v reálném životě to chodí tak, že bez obratného pragmatismu, a dokonce občasných lží to v politice jde jen těžko. Takže z hlediska dosažení konkrétních cílů mívají pragmatici jednoznačně navrch.
Pokud by měl nyní čtenář pocit, že autor textu zaujímá morálně neudržitelnou pozici, ať prosím zváží, že se v žádném případě nejedná o návod nebo výzvu, ale o pokus popsat stávající společenskou realitu.
Myslím, že kromě porevolučního vzepětí politika nepřitahuje příliš hodnotově orientované lidi a že je lepší tuto situaci brát tak, jak je. Ostatně o pragmatickém stylu vládnutí psal už před více než polovinou tisíciletí jistý Niccolò Machiavelli. Jeho pojetí politiky nemusí vzbuzovat nadšení, ale s respektem a rovněž i mnoha úspěšnými následovníky se ve světě setkalo.
Ano, zní to pragmaticky, transakčně a nemorálně, ale obávám se, že nic lepšího k dispozici prostě není.
