Článek
Téměř každý lékař pracující v nemocnici zná v nějaké podobě příhodu podobnou té následující. Jsou čtyři ráno, máte v sobě pátou kávu během noční směny, a přesto se vám po dosednutí do židle okamžitě zavírají oči. V tu chvíli zvoní telefon a znovu vás volají na ambulanci. Tam sedí usměvavá pacientka s mírně bolavými zády. Na otázku, proč přichází právě v tuto denní dobu, odpovídá, že „zeťák jel do Prahy, a tak jsem se svezla s ním“. A vy víte, že dnes už oka nezamhouříte, a přitom vás čeká ještě nějakých 12 hodin další práce.
Taková příhoda vyjadřuje mnohé složitosti nemocničního života, které širší veřejnosti nejsou úplně známy. Díky odporu mladých lékařů proti porušování zákoníku práce by už nemuselo v takovém rozsahu docházet k situacím, kdy je lékař opravdu natolik vyčerpán, že se to nutně projeví na jeho práci. Současně platí, že po noční směně by se měl jít lékař domů vyspat, místo aby ještě celý následující den pracoval.
Nicméně ke zneužívání bezplatné zdravotní péče u nás pořád dochází. Kdo nezažil opilé a recidivující pacienty, kteří se v noci nechají vyšetřit, umýt, najdou v nemocnici teplou postel a ráno po snídani podepíšou negativní reverz, aby se příští noc zase vrátili, ten to celé jen těžko chápe. Mnohé kroky vedoucí k omezení tolikrát kritizovaného „švédského stolu“ českého zdravotnictví se takovému pozorovateli mohou zdát asociální. Věřte mi, prosím, tento názor byste měli jen do chvíle, než byste poznali, jak křehký a lehce zneužitelný stávající systém je.
Pokud chceme v medicíně člověka správně léčit, musíme jeho problémy správně pojmenovat, na základě toho stanovit správnou diagnózu a poté i léčbu.
Pokud jde o české zdravotnictví, nacházíme se zatím někde u prvního kroku. Ještě jsme ani nepojmenovali všechny problémy, které náš systém činí tak neefektivním. Lijeme do něj půl bilionu korun ročně, a on funguje v podstatě stejně, jako když tato částka byla před necelou dekádou poloviční. Jinak řečeno – za dvojnásobné náklady jsme si pořídili sotva kosmetické změny. Ale někde ty peníze přece být musí. A ti, u nichž skončily, nebudou chtít jakékoli změny připustit.
Na rozdíl od některých komentátorů dění ve zdravotnictví jsem uvítal změnu myšlení ministra Vlastimila Válka v tom smyslu, že by do naší zdravotnické legislativy rád vložil princip spoluodpovědnosti za vlastní zdraví i spoluúčasti pacientů na některých nákladech zdravotní péče a rovněž by rád podpořil prevenci, jejíž pomocí můžeme mnohým zdravotním katastrofám předejít.
Jak je zřejmé, není tato jeho aktivita všeobecně vítána. Náhle na nás doléhá představa, co všechno individuální zvýšení zodpovědnosti znamená. A jaké by to v různých situacích mohlo mít konsekvence.
Ale právě o to jde. Musíme nastavit pravidla našeho vlastního chování tak, aby se nám nevyplatilo být nezodpovědnými. Abychom nezneužívali zdravotnický systém, nepoužívali jej jako samoobsluhu bez jakýchkoli restrikcí. Právě k tomu musí sloužit pravidla vymezující mantinely pro naše vlastní uvažování a jednání.
Dobré myšlenky však nemohou existovat pouze samy o sobě, ale musí být správně uvedeny do společnosti, aby zapadly do celého jejího kontextu. Proto je nejprve třeba vést diskuzi o možnostech připojištění na nejrůznější životní situace spojené s vlastní nebo zaviněnou újmou na zdraví. A teprve potom zavádět potenciálně drastické malusy.
Je třeba veřejnost seznámit se svými záměry, být transparentní. A teprve poté dělat velké změny ve zdravotnické legislativě.
Musíme také vědět nejen to, co chceme, ale i to, jak toho dosáhnout. Jinými slovy – ty kroky musí být přesně naplánované a každý na zdravotnickém trhu musí být klidný alespoň v tom smyslu, že bude vědět, co bude následovat a jak přesně budou změny prováděny. Jinak řečeno – nepřekvapujme se a buďme zaměřeni i na zdánlivé detaily.
Bohaté Německo se o nové podobě zdravotnického systému nejen dohaduje, ale přímo hádá nejméně celý poslední rok, aby našlo svou vlastní cestu k jeho bolestivé léčbě. Tuto fázi jsme u nás zatím neabsolvovali. Vlastně ano, ale pouze v podobě jakési neprofesionálně jalové diskuze o tom, co všechno je špatné a kdo si ze zvětšujícího se finančního koláče ukousne větší kus. Pacient v těch diskuzích rozhodně nebyl na prvním místě.
Pokud to tedy jakákoli vláda bude s naším zdravotnictvím a jeho změnami myslet vážně, pak ji čeká dlouhý proces. Měl by mít, podobně jako zmíněný medicínský proces, ony tři fáze. My se zatím pohybujeme pořád na úrovni té první, tedy snažíme se popsat problém. Teprve později by měla přijít diagnostika v podobě určení klíčových problémů a cílů. A nakonec přijdou hádky mezi levicí a pravicí a populisty a extremisty o optimální způsob léčby.
Že se však ministr Válek alespoň pokouší o zanesení chvályhodných principů individuální zodpovědnosti do našeho postsocialistického zdravotnictví, to považuji za pozitivní.
