Článek
Nedávno jsem se jakési neznámé paní zeptal, zda by vyměnila krásné květiny v truhlíku za oknem svého domu za umoření našeho státního dluhu. Nejprve nechápala, nač se vlastně ptám, a poté mi zcela samozřejmě odpověděla, že by neměnila. Ona si nechá své květiny a stát nechť si nechá svůj dluh.
Myslím, že podobný přístup k dluhu, který na každého občana činí zhruba 300 tisíc korun, bude mít většina z nás. Cítíme, že sice existuje, současně ho však nebereme nijak osobně. Nikdo ho přímo po nás nevymáhá, nikomu z nás kvůli němu nehrozí exekuce nebo nějaká podobná osobní potíž. A že má stát dluh tři biliony? No tak ať si ho má. Měl lépe hospodařit, pak by mu peníze nechyběly.
Jedním z důvodů tohoto přístupu může být, že vztah občana a českého státu lze charakterizovat jako zvláštní druh odcizení. Pohlížíme na stát jako na instituci, která nám má sloužit, ale svou osobní zodpovědnost s ním nijak nespojujeme. Stát v tomto chápání je někoho tam kdesi nahoře – politiků, státních manažerů nebo bůhvíkoho, ale náš není zcela jistě. A nic na tom nemění ani fakt, že občas jdeme k volbám a nějakému politickému uskupení svobodně a podle svého nejlepšího svědomí hodíme svůj hlas.
Toto odcizení platí i v případě, že u televizní obrazovky držíme palce českým hokejistům. Reprezentují sice „náš“ stát, ale my si bláhově myslíme, že spíš jednotlivě každého z nás.
Předpokládám, že většina rozumných lidí nepovažuje dynamicky narůstající státní dluh a deficitní hospodaření státu za něco chvályhodného. Dáváme vládě spoustu zaručených rad, jak na to, ale pokud vláda začne v nějaké formě něco na ten způsob dělat (a to zdaleka netvrdím, že současná forma je optimální), pak se rozčilujeme, že zrovna nás by její šetření mělo také postihnout.
Jednotlivci i zájmové skupiny se odmítají uskromnit a poukazují na jiné, které připravovaná opatření postihnou méně. Odbory vyhlašují stávkovou pohotovost, opozice tvrdí, že by téměř všechny benefity a služby lidem ponechala, a přitom by samozřejmě ještě ušetřila.
Ostatně současná koalice to v opozici dělala úplně stejně. Až po volbách se ukázalo, že návod na zkrocení strukturálního deficitu v šuplíku nemá a musí si ho nejprve prodiskutovat a vyjasnit. Podle některých nesystémových prvků úsporného balíčku je navíc zřejmé, že jednoduchý proces to rozhodně nebyl a v rámci koalice se jeho jednotlivé položky směňovaly do poslední chvíle.
Vládu nyní čeká složitý úkol: trpělivě vysvětlovat občanům, že její kroky jsou zcela nezbytné. A na nás ostatních je, abychom pochopili, že stát jsme my, a nikoli jen jakási cizí instituce kdesi na obláčku nebo nějaký panovník (jako Ludvík XIV. svého času tvrdil, že stát je on).
Pokud by se to z obou stran aspoň částečně podařilo, pak bychom snad úsporná opatření začali hodnotit příznivěji než doposud.
