Článek
Jsou to už tři čtvrtiny století, co se předseda vlády Klement Gottwald dohodl s prezidentem Edvardem Benešem a společně rekonstruovali vládu tak, že definitivně spěla k „socialistickým zítřkům“. Dnešní optikou to bylo vyvrcholení politického boje po 2. světové válce a vliv na něj mělo mnoho historických faktorů včetně bídy, kterou si současné generace dokážou jen obtížně představit. Jenže pro dějiny jsou více než příčiny zajímavé důsledky. A ty byly strašné.
Jedním ze zajímavých historických aspektů je, že absolutní většina první vlny emigrantů, kteří utíkali před komunistickým režimem, neodešla z Československa před převratem, ale až po něm. Tato zkušenost samozřejmě není nijak unikátní a jen nám připomíná, že člověk nemá dostatečnou předvídavost ani intuici, aby vycítil blížící se nebezpečí a zachránil se buď nějakým rozhodným činem, anebo útěkem.
V dnešní době nám snad žádný levicový revolucionář typu Klementa Gottwalda nehrozí. Místo komunistického mámení se však do společnosti vloudil dříve nevídaný populismus. A všeobecný konzum se stal vizí, cílem i hlavním společenským tématem. Ten, kdo ho bezostyšně slíbí, může počítat s mohutnou voličskou podporou. Úplně odpadly debaty o naší budoucnosti. A kromě základního směřování společnosti v rámci EU nebo NATO se mluví jen a pouze o ekonomických cílech. Vlastně nejen mluví, především se slibuje – zvýšíme HDP, postavíme více bytů, zlevníme energie, podpoříme všechny potřebné, valorizujeme důchody…
A protože člověk má přirozenou touhu mít se dobře, mnozí z nás na tyto lákavé podněty slyší. Zdá se, že tím víc, čím snáze je člověk ovlivnitelný. Silné obrany proti tomu bohužel není. Slabou obranou může být stálé přesvědčování, že každý je zodpovědný sám za sebe a stát mu má být k dispozici jen ve chvíli, kdy se stane něco opravdu závažného a člověk si sám neví rady.
Dokud však bude rétorika významné části politického spektra opačná, budou mít lidé pocit, že se o ně kdosi má postarat a že je to snad dokonce jakási nepsaná povinnost. Tento populismus, podobně jako v minulém století komunismus, je zvláštní ďábelskou hrou připomínající černou díru. Čím blíže se k ní dostanete, tím větší šanci máte, že si vás zdánlivě bezbolestně přitáhne, aby vás hned poté potrápila a zahubila.
Zkušenost s událostmi před pětasedmdesáti lety ukazuje, jak lidé do poslední chvíle váhali a nevěřili, že k revolučnímu zvratu dojde. Když se tak stalo, bylo už na obranu demokracie pozdě. Proto se současných populistů, ať jsou oblečeni do jakýchkoli stranických barev, obávám. Jejich sliby jsou stejným opiem lidstva, jako bývala vějička komunismu, takže stát se může cokoli. Jsem si jist, že nic ze svých výroků nemyslí a ani nemohou myslet vážně. Ve skutečnosti jedinými, jimž hodlají pomoci, jsou oni sami.
