Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prožili jsme koronavirovou pandemii, při níž jsme výrazně zchudli a jež byla následována velkou inflací. Zdražila elektřina a plyn. Snažíme se o drahou dekarbonizaci. Nikdo si není jistý, zda nad Evropou ještě funguje ochranný deštník Spojených států, a do toho začala celosvětová celní válka. To je z určitého úhlu pohledu popis posledních pěti let. Tento výčet naznačuje, že nastala doba, kdy země musí ukázat, co dobrého v ní opravdu je.
Jaká je však česká odezva? Zatím žádná z politických stran nedeklarovala, že těžké doby by docela automaticky měly znamenat jisté uskromnění. Politický instinkt prý napovídá, že kdo by jen něco podobného naznačil, ten by tím spáchal profesní sebevraždu. A tak si na všechno budeme půjčovat. Na zbrojení, na provoz s novými cly, na sociální stát.
A právě nyní by se nám mohly tolik hodit rezervy, které údajně nikdo nevidí, ale přitom o nich většina z nás dobře ví.
Začnu zdravotnictvím. Obložnost našich nemocničních lůžek je jen těsně nad 50 procent. A to ještě mnozí dělají různá kouzla, aby si toto číslo navýšili. Stát si vydržuje kapacity, které nepotřebuje. Zdravotní pojišťovny s nimi smlouvy nezruší, sami hospodaří deficitně a na konci roku si ředitel VZP nechá vyplatit dvoumilionovou odměnu za výbornou práci.
V Praze funguje pět komplexních kardiocenter, přičemž dvě by bohatě stačila. Nemocnice vzdálené od sebe asi sto metrů řídí jeden management, ale přesto tyto dvě státní a Ministerstvem zdravotnictví „řízené“ špitály nespojujeme. Samozřejmě, bylo by to nekomfortní a mnohé duplicity by se musely zrušit. Tak to současná vláda raději nechá být. Co na tom, že je to neefektivní a drahé. A to přitom mnohé oblasti naší země podobnou péči vůbec nemají.
Z jiného ranku. Je náhoda, že jeden z nejcitovanějších českých vědců, jenž se vrátil z USA, nemůže několik let dostat grant na svůj výzkum? Ne, není. Je to systém. Stejně jako ve sportu desetiletí fungoval šéf tenisu Kaderka, ve zdravotnictví Ludvík, tak i rozdělování peněz ve vědě má své zákonitosti. Když nejste součástí té podivné hry, pak žádné peníze nedostanete. A pokud byste se ozvali, pak byste si tenis v Čechách ani nezatrénovali a ve zdravotnictví by vás nikdo nezaměstnal. To je popis reálného stavu. Ve středověku se tomu říkalo klatba.
Zdravotnictví, věda, sport – tam všude vládne systém cizopasníků na státních financích, na dotacích, na grantech. A pokud už jsou peníze poslány do konkrétní instituce, pak je stále nejisté, že se dostanou k lidem, kteří je smysluplně využívají. A nenechme se mýlit. To, že jsem jmenoval právě tyto tři oblasti, je pouze vyjádřením faktu, že o nich mám určitý přehled. Do průmyslu, zemědělství nebo třeba kultury prostě jen nevidím.
Až se tedy vládnoucí politické strany budou ptát, co bylo příčinou jejich pravděpodobného volebního neúspěchu, pak odpověď mohou najít v nedostatku odvahy dělat správné a podstatné změny. Takové, o nichž jsme mohli tolikrát slyšet v projevech našeho premiéra, ale do praktického života se nijak netransformovaly. A proto stovky tisíc bývalých vládních voličů k budoucím volbám prý zatím nechtějí jít a jiní od koalice Spolu přeběhli ke STAN.
Možná, že volby tradičně vyhrává pohled do peněženky nebo na bankovní účet, ale rozhodně to nemůže být jediný klíčový faktor. Nad vším, co se současné vládě vyčítá anebo připisuje k dobru, pro mne totiž ční neochota rozbít zavedené struktury nedovolující státu efektivně fungovat. Dokonce ani symbolicky se o nic podobného nepokusila. A to je, myslím, její největší slabost a hlavní důvod blížícího se konce.
