Čína je v souboji s USA na cestě za pomstou. Musíme čekat ozbrojený střet

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čínsko-americké soupeření se ve stále více turbulentním světě stává spolu s rusko-ukrajinskou válkou součástí debat o naší bezpečnosti. Mnoho lidí tuto soutěž rádo přirovnává k jakési nové nebo druhé studené válce. Byť určité paralely sedí, na celou povahu konfliktu vrhají mylné světlo.

Srovnání se nabízí. Na jedné straně severní polokoule stojí Spojené státy americké, ještě stále jako nejsilnější velmoc na světě. A na druhé se objevuje další veliký komunistický stát, připravený se s USA utkat o globální nadvládu. Je tu však jeden detail, kterému musíme věnovat pozornost. Je jím slovní spojení ,,objevuje se”.

Při hledání paralel mezi studenou válkou a čínsko-americkým soupeřením je zapotřebí si uvědomit, že studená válka byl konflikt dvou etablovaných supervelmocí. Situace mezi lety 1945-1989 byla jasným výsledkem druhé světové války, ve které zvítězily spojenecké mocnosti nad nacistickým Německem a jeho spojenci.

Mezi spojeneckými mocnostmi však byly dvě, které svým potenciálem zastiňovaly všechny ostatní. Spojené státy americké a Sovětský svaz. Dvě supervelmoci měly dostatek vojenského, ekonomického a politického potenciálu, aby svoji vůli mohly vnutit ostatním státům v poválečném systému mezinárodních vztahů. Byl to počátek bipolárního světa.

Obě si zajistily své sféry vlivu v Evropě a Asii. Obě stály u založení OSN a měly významný vliv na její fungování. Soutěžily spolu v mezích, kdy se obě snažily získat co nejvíc (příkladem nechť je Korea, Vietnam, Afrika, Afghánistán), ale zároveň udržet status quo v situacích, kdy se jim kontrola začala vymykat z rukou (například karibská krize). Oběma vyhovoval, obě se na jeho utvoření podílely a obě si uvědomovaly, že cena přímé vojenské konfrontace by byla příliš vysoká.

Z výše popsaného lze vyvodit, že taková situace mezi Čínou a Amerikou není. Čínsko-americká soutěž není konflikt dvou etablovaných supervelmocí, ale etablované supervelmoci a nastupující velmoci, která se snaží o revizi systému mezinárodních vztahů, protože se na utváření současného řádu podílela minimálně.

Někdo by mohl namítnout, že Čína přeci tvoří významnou ekonomickou sílu v systému mezinárodních vztahů, a tak na něm má významný podíl. Jenže taková úvaha předpokládá úvahu, že Čína chce hrát podle „našich“ pravidel. Nechce. Povaha tohoto konfliktu je jiná než v případě studené války. A proto jsou do značné míry jiné i prostředky vedení konfliktu.

Studená válka byl konflikt převážně vojensko-ideologický, v němž se oba aktéři pokoušeli získat maximální možnou převahu. Oba bloky se snažily proti sobě postavit co nejmodernější zbraně, leckdy se snahou dosáhnout početní převahy. Celé to bylo zaštítěno soubojem svobody a kapitalismu proti komunismu.

Čínsko-americká soutěž se odehrává v jiných sférách. Ideologická linka prakticky neexistuje. Komunistická strana Číny má jen pramálo společného s komunistickými stranami východního bloku a SSSR. Vojenská sféra tohoto konfliktu se začíná objevovat až v posledních letech s narůstající agresivitou Číny pod vedením prezidenta Si Ťin-pchinga. Až donedávna většina světa nepovažovala Lidově osvobozeneckou armádu za hrozbu. Teprve v posledních letech se začala výrazně modernizovat.

Dosud nejvýznamnějšími sférami konfliktu byly ekonomická a technologická. Ekonomická je snad tou nejpodstatnější v rozlišení studené války a čínsko-americké soutěže. Jaká byla ekonomická provázanost USA a SSSR? Téměř žádná. Sovětský svaz se, kvůli svému státnímu zřízení, jež striktně dodržovalo marxisticko-leninistické plánované hospodářství, nezačlenil do světové ekonomiky. Svůj ekonomický potenciál nikdy řádně nerozvinul a neuplatnil.

Ekonomická provázanost mezi USA a Čínou je naopak enormní. Čína tvoří naprosto stěžejní článek světové ekonomiky. Svůj ekonomický potenciál maximalizovala, a to se nyní stává problémem v úvahách o potenciálním konfliktu s USA. Pro Spojené státy se jedná o nepříjemnou a unikátní situaci. Všechny státy, s nimiž se USA v minulém století střetly, neměly potenciál a leckdy ani šanci vyrovnat se ekonomické síle Ameriky. Poslední velmocí, která Spojeným státům ekonomicky konkurovala, bylo Britské impérium.

Konec jeho ekonomické síly začal v roce 1918, kdy bylo finančně i materiálně výrazně vyčerpáno první světovou válkou. V roce 1918 začíná americká hospodářská a finanční globální dominance. Často si chybně myslíme, že síla státu se měří primárně skrze počty zbraní a jejich efektivnost. To je ale jen jeden z aspektů velmocenské síly. Neméně významným je ekonomická síla. A je ironií dějin, že přesně o 100 let později, v roce 2018, vyhlásil tehdejší prezident Donald Trump Číně obchodní válku.

V technologické sféře spatřujeme naprosto nevídané způsoby, jakými se Čína snaží pronikat do Spojených států. Sovětská KGB mistrovsky zvládala špionáž, nyní Čína mistrovsky zvládá kyberšpionáž. Rozdíl ovšem je, že v případě KGB si CIA hned uvědomila hrozbu, v případě Číny dlouho ne. Čína se dopustila masivních krádeží duševního vlastnictví, firmy jako Huawei se čím dál víc jeví být bezpečnostním rizikem a sociální sítě jako TikTok můžou mít v budoucnu obrovský vliv nejen na americkou veřejnost a její soukromí.

Tak daleko se Sovětům nikdy nepodařilo zajít, částečně proto, že historicky neměli takové možnosti v oblasti technologií, jako má nyní Čína. Nicméně čínský vliv v Americe daleko převyšuje sovětský právě díky ekonomické provázanosti, schopnosti používat moderní technologie a také díky čínské diaspoře ve Spojených státech, která vždy byla mnohem větší než sovětská/ruská. Ekonomický vliv a technologie jsou dnes silnými čínskými zbraněmi proti Americe.

Povaha současného konfliktu je jiná, než byla za studené války a prostředky do velké míry také. Čínsko-americké soupeření je konflikt etablované hegemoniální supervelmoci a nastupující velmoci, která má revizionistické tendence. Tento typ velmocenského konfliktu je vždy velmi rizikový. Může snadno dojít k tomu, že vzestupující stát bude příliš zbrklý. Anebo etablovaná mocnost začne být paranoidní. A nastane konflikt. To je ale jen jeden díl skládačky.

Termín nastupující revizionistická mocnost je spíše obecný a je třeba věnovat pozornost specifikům Číny. Při analýze velmocí je vždy třeba sledovat perspektivy, jakými vedení státu nahlíží na mezinárodní situaci. A rovněž na psychologii vedení, které leckdy vychází z historických zkušeností dané země. O tomto pojednávají někteří američtí bezpečnostní analytici, jako například Michael Pillsbury v knize Stoletý maraton nebo Rush Doshi v knize The Long Game (zatím neexistuje český překlad). V těchto knihách ukazují z vlastních zkušeností a překladů způsob čínského myšlení, které je silně nacionalistické.

Číňané mají vůči Západu historický dluh, který musejí splatit. Západní mocnosti je během opiových válek ponížily. Pro Čínu nastalo takzvané století potupy (1839–1949), ve kterém byl rozvrácen starodávný, více než 2 tisíce let trvající císařský řád a Čína byla uvržena do chaosu. Z tohoto chaosu se jí v roce 1949 komunistickým vítězstvím povedlo povstat. Nyní nastává století takzvaného velkého národního omlazení. V tomto století se Čína připravuje na to, aby Západu v čele se Spojenými státy vrátila úder a obnovila starý pořádek, ve kterém znovu zaujme místo hegemoniální supervelmoci. Tedy nejenže je to nastupující revizionistická mocnost, je to znovunastupující revanšistická mocnost.

Jaký je rozdíl mezi revizionismem a revanšismem? Podívejme se na příklad Německa. Před první světovou válkou se Německo mělo zájem etablovat mezi mocnostmi. Tehdy bylo revizionistickým aktérem. Po válce se chtělo pomstít za (lhostejno zda domnělá, nebo skutečná příkoří) a stalo se mocností revanšistickou.

Psychologická stránka čínsko-americké soutěže tedy mnohem více než studenou válku připomíná počátek druhé světové války, kterou způsobila německá potupa z porážky v první světové válce a následné ponižování vítěznými mocnostmi. Podobně jako Německo a nyní i Rusko je Čína na cestě za pomstou. Proto musíme být na ozbrojený konflikt připravení.

Z mocenského hlediska je tu ovšem ještě několik faktorů, které by neměly být opomenuty. Svět po roce 1945 byl bipolární. Tedy existovaly dvě supervelmoci se svými sférami vlivu. To primárně v 50. a 60. letech minulého století platilo, ovšem už během studené války se atmosféra začínala měnit. Dnes už svět rozhodně není bipolární, naopak je multipolární. Byť si Spojené státy americké značnou část své hegemoniální moci stále drží a nejspíš po nějakou dobu ještě budou, tento svět už není jedno velké americké hřiště, jako tomu bylo v 90. letech.

Vedle Číny je zde stále silnější Indie. Japonsko je významný regionální hráč. Rusko, byť výrazně oslabené, stále není ze hry. Británie se v důsledku brexitu snaží obnovit svůj vliv skrze Commonwealth a aliance, jako je AUKUS. Významnou roli mohou začít hrát regionální mocnosti, jako Jižní Afrika, Turecko, Írán, Brazílie, Nigérie a další. Také ze současné mapy světa nejde vyčlenit regiony a významná regionální uskupení, jako je Blízký východ, ASEAN a především Evropská unie.

Tohle už dávno není bipolární svět dvou supervelmocí, které na sebe míří jadernými zbraněmi. Je to komplexní multipolární svět mnoha aktérů, ve kterém každý může sehrát svou roli. Čínsko-americké soupeření nebude bipolární, sehraje v něm roli mnoho aktérů. Nikde není psáno, že až tento konflikt skončí, vítězem budou buď USA, nebo Čínská lidová republika. Do tohoto konfliktu může vstoupit mnoho dalších mocností se svými vlastními zájmy.

Čínsko-americká soutěž skutečně není druhá studená válka. A možná by bylo lepší, pokud by jí byla, než aby byla tím, co připomíná. Po psychologické stránce druhou světovou a po mocenské stránce první světovou válku. Co byl výsledek těchto konfliktů víme. O to varovnější by mělo být, že konflikt může začít právě v jihovýchodní Asii, kde žije většina světové populace.

Pro Evropu je štěstím, že poprvé v dějinách lidstva se centrum moci, a tím pádem možné ohnisko konfliktu, přesouvá do oblasti, kde nebude muset zasahovat, a tím pádem se jí případně vyhnou značné škody. Pokud Vladimir Putin zítra nenapadne Pobaltí nebo nestiskne červené tlačítko, Evropa z toho poprvé může vyjít bez krveprolití.