Česká politika je mužský skanzen. Teď ale přichází tichá revoluce žen

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když šéfka české Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) jednala minulý týden v Berlíně se svým protějškem, předsedkyní Spolkového sněmu Bärbel Basovou, témata byla jasná a těžká: ruská agrese vůči suverénní Ukrajině a její dopady na Evropu hlavně v energetice.

Obě političky si ale našly čas i na „ženský pokec“. Třeba o tom, jak musí ve veřejném prostoru čelit nenávistným komentářům kvůli vzhledu, často se sexuálním podtónem. Nebo politickým útokům opravdu pod pás – v otázce zatím nenaplněného rodičovství.

Toho bývají muži v politice spíše ušetřeni.

„Obě s paní předsedkyní Bas vnímáme, že nás spojuje podobná zkušenost, jaké to je být ženou na této pozici. Třeba hate speech je na nás namířená častěji. Dotkly jsme se i tak osobního tématu, že ani jedna zatím nemáme děti. I ona má zkušenost, že se to používá jako argument proti ženám, aby se jim dala nálepka méněcennosti. To přitom může další ženy od politiky odrazovat,“ popisuje pro Seznam Zprávám Pekarová Adamová v nebývale osobním rozhovoru.

Je to trochu změna. Ne vždy se Pekarová Adamová, teprve druhá šéfka politické strany v historii samostatného Česka, vymezovala v rovnoprávnosti žen. „Feministickým“ otázkám se v minulosti vyhýbala s vysvětlením, že nechce mluvit za ostatní ženy. České političky často dosud otázky na rovnoprávnost odháněly formulkou: „já jsem v politice, takže rovná šance tu je“. A to i když široko daleko jiná žena třeba nebyla.

„Každého z nás formuje, co prožíváme. I mě formuje, s čím se setkávám ve své práci,“ říká dnes Pekarová Adamová ke své větší všímavosti vůči postavení žen v českém veřejném prostoru.

A není jediná, která nově zvedá ženská témata. Třeba ministerstvo zahraničí na sociální sítě vypustilo celou sérii videí, která představují úspěšné české diplomatky, na něž není přes tradiční hradbu mužského vedení Černínského paláce normálně vidět. A poprvé se v právě se rozjíždějící prezidentské kampani o nejvyšší politický post v zemi utká kandidátka, která může skutečně promluvit do výsledku volby.

Český veřejný a politický prostor je svým způsobem „chlapským“ skanzenem. A to dokonce i na poměry regionu, který v minulém století od demokratického rozvoje v západní Evropě oddělila železná opona. Například v ostatních zemích Visegradské čtyřky, tedy v Polsku, Maďarsku a na Slovensku – které v Česku máme tendenci vnímat jako konzervativnější, či dokonce někdy až jako společensky zaostalejší – měli po roce 1989 alespoň jednu ženu premiérku či prezidentku. Česko ale nikoli.

Nejde samozřejmě o povinnou disciplínu a vždy je dobré znát konkrétní příběh za tou či onou političkou, ale přece jen je to zpráva o jisté prostupnosti mocenských elit.

A současná česká vláda? Jako by si ani nevšimla, že je 21. století. Kabinet premiéra Petra Fialy je pánský klub, v němž jsou ženy spíše výjimkou potvrzující „mužské“ pravidlo. Jsou tam tři z celkového počtu 18 členů vlády.

Podle vyprávění Pekarové Adamové si skromného zastoupení žen na nejvyšších politických postech v Česku často všímají i v zahraničí, zejména na západ a ještě více na sever od českých hranic. Její jednání se zahraničními partnery prý nezřídka začínají tím, že si pochvalují, že na její, vysoké politické pozici je žena.

„Vnímám, že pro mnohé západní a severské země je to jedna z věcí, kterých si všímají, a je pro ně osvěžující. Sami od sebe to často zmiňují. Posouvá nás to mezi země, kde jsou ženy na vysokých politických postech běžné, a tam máme patřit,“ říká Pekarová Adamová.

Ale i v Česku se věci mění. Pekarová Adamová šéfuje Poslanecké sněmovně, v níž zasedá historicky nejvíce žen – padesát. A přispělo k tomu i kroužkování žen kandidátek. Jde ale pořád o jednu čtvrtinu ze všech zákonodárců v dolní komoře Parlamentu. Ve vedení sněmovny pak měly ženy do rezignace Jany Vildumetzové Mračkové (ANO) dokonce mírnou převahu. Jako by Sněmovna měla vyvážit mužskou dominanci ve Strakově akademii…

Důstojné zastoupení žen ve Sněmovně se pak promítá i do běhu věcí mezi zákonodárci a mění ho. Poslankyně si například nenechaly líbit výpad předsedy SPD Tomia Okamury vůči Pekarové Adamové, když v rámci debaty o cenách energií vytáhl jako argument proti jejím politickým postojům fakt, že zatím nemá dítě.

Pekarová Adamová se Okamurovi sama celkem rázně postavila a navíc se dočkala zastání i od kolegyň poslankyň.

„Dnes jsem podala na Mandátový a imunitní výbor stížnost na TO (Tomia Okamuru – pozn. autorky) za tu prasárnu proti MPA (Markétě Pekarové Adamové – pozn. autorky). Jako nováček jsem si myslela, že už to někdo udělal. Jenže ticho po pěšině. Kvůli tomu jsem do sněmovny nešla. Podobné nenávistné výroky směřující proti ženám by se neměly jen tak přehlížet,“ napsala na twitter jiná poslankyně Martina Potůčková ze Starostů a nezávislých.

Pekarová Adamová toto ženské spojenectví napříč politickými stranami – byť v rámci vládní koalice – vítá. Vzpomíná například na kauzu někdejší poslankyně za ČSSD Petry Buzkové, která čelila sexistickým urážkám, když si ze zdravotních důvodů nechala zmenšit prsa.

„Myslím si, že v každém období čelíme podobným projevům, které by se staly přijatelnými, pokud se jim nepostavíme. Pokud mantinely nenastavíme včas, bude si tím muset procházet více žen,“ říká šéfka Sněmovny.

Současná Poslanecká sněmovna má i další ženy, které se hlásí k boji za rovnoprávnost, a to i v konzervativním klubu, kde by je nikdo – alespoň dříve – nehledal, u lidovců. Brněnská poslankyně Marie Jílková zrovna před pár dny udělala – jen s mírnou nadsázkou řečeno – feministický coming-out.

„Volební právo žen, právo vlastnit majetek a další ‚mužská‘ práva nám nespadla jen tak sama do klína. Bylo to díky feministkám, které jasně řekly, co chtějí a trvaly na tom, než to dostaly. Pokud nechceme čekat desítky let, než ženy budou za stejnou práci dostávat stejné peníze a nebudou narážet při kariéře na skleněné stropy, je potřeba jasně formulovat, kde nás ženy tlačí bota. Jsem feministka a jsem pro kvóty,“ napsala na facebook.

Černínský palác, sídlo ministerstva zahraničí, má z pohledu genderu opačný problém než Sněmovna. Polovinu zaměstnanců tvoří ženy, ale ve vedení ministerstva do úrovně náměstků žádná z nich nefiguruje. Obdobně nepříznivá čísla popisují zastoupení žen na profesní cílové stanici diplomatů – na postech velvyslanců. Podle údajů z roku 2020 ženy tvoří 46 procent diplomatických zaměstnanců české diplomacie, ale jen 16 procent jsou ambasadorky.

Diplomaté nejsou volení jako politici, ale jsou výraznými hráči na veřejném hřišti, vystupují v médiích jako autority a vstupují do politického dění.

Změnit „neviditelnost“ českých diplomatek chce mladá šéfka kabinetu pirátského ministra zahraničí Jana Lipavského Lenka Do. Ta do úřadu, nejdříve coby tisková mluvčí, přišla z britské ambasády v Praze. A má pověst mladé vichřice, která se snaží starobylý palác na Hradčanech a diplomacii v něm sídlící provětrat.

„Na ministerstvu máme brožurky pro diplomaty z počátku devadesátých let, kde se počítá se ženami hlavně jako s doprovodem mužských diplomatů. My dneska máme ale mnoho skvělých diplomatek, které naopak doprovází jejich partneři, a i ti se ostatně při přípravě na výjezd setkávají s tradičním systémem,“ popisuje pro Seznam Zprávy Lenka Do.

Stojí za sérií videí, která na sociálních sítích představují české diplomatky – velvyslankyně. Ty v záznamech také mluví o tom, jaké je to být ženou v diplomacii. Popisují, jak jde rodinný život skloubit s diplomacií či třeba jak jsou diplomatky přijímány v zemích s odlišnými společenskými normami.

Jedno z videí, které propagují zastoupení žen na ministerstvu zahraničí:

Lenka Do chce rozbíjet skleněné stropy a nepochybně se může opřít o svého šéfa – Piráti jsou síla, která se nejvíce či nejvíc explicitně ze všech českých stran hlásí k prosazování rovnoprávnosti mužů a žen.

„Potřebujeme změnu, která bude udržitelná. Síla reprezentace je velká a já věřím, že když mladé diplomatky uvidí své zkušenější kolegyně ve vysokých funkcích, které dokážou otevřeně mluvit o tom, jaké to je být ženou v mužském světě, povzbudí je to v jejich práci, budou se hlásit na vysoké pozice a neřeknou si: ‚To nemá cenu, do těchto pozic se dostávají jen muži,‘“ říká Do.

Ultimátním vzorem pro ženy, které se chtějí angažovat veřejně, by samozřejmě byla žena v prezidentském úřadu. Dvě přímé volby hlavy státu, které Česko zažilo – v letech 2013 a 2018 – se odehrály v zásadě bez žen. V nadcházejících volbách se rýsuje výrazná ženská uchazečka o prezidentský úřad – ekonomka Danuše Nerudová.

Například podle v září publikovaného průzkumu veřejného mínění agentury Median Nerudová v letních měsících výrazně posílila a v současné konstelaci má být s 11,5 procenta podpory na pomyslném třetí místě za favority volby expremiérem Andrejem Babišem (ANO) a bývalým náčelníkem generálního štábu Petrem Pavlem.

Zajímavá jsou i data týkající se těch, kteří Nerudovou podporují – jde podle Medianu hlavně o mladé lidi a ženy voličky. Vzhledem k tomu, že bývalá rektorka Mendelovy univerzity dosud nebyla příliš veřejně činná a její politické postoje zatím nejsou příliš známé, lze usuzovat, že její podporovatelé se rekrutují z těch voličů, kteří stojí o prezidentku ženu a je pro ně faktor genderu důležitý.

Příklad Nerudové – alespoň nyní, na základě dostupných sociologických dat – naznačuje, že tu poptávka po ženách političkách zejména u mladší generace je. A tedy že by do budoucna měla sílit. I proto se zjevně současné političky včetně těch, které kolem rovných příležitostí ve veřejném životě pro obě pohlaví našlapovaly velmi opatrně, mnohdy spíš procházely kolem netečně, najednou do ringu rovných příležitostí vstupují.

Vystupování Nerudové ale také ukazuje i druhou stranu mince – obavu političek ze slova „feminismus“. Přestože se Nerudová rovnými příležitostmi zabývá i odborně, letos v červnu se na přímý dotaz influencerky Markéty Lukáškové otázce na feminismus v interakci na twitteru vyhýbala. „Rovnost práv mužů a žen mě zajímá a věnuji jí skoro celou svou profesní kariéru. Feminismus však není jednotný směr, má několik vln a obsahuje různé proudy, z nichž s některými se ztotožňuji a s jinými nikoli. Jsem však jednoznačně pro rovné příležitosti žen a mužů,“ napsala Nerudová. Sama se přitom ještě loni v září v rozhovoru pro ženský časopis Vlasta radovala, že „slovo feminismus už konečně přestává být toxické“.

Je to ale jasné, prezidentský kandidát usiluje o podporu většiny společnosti. A slovo feminismus skutečně v Česku má špatnou pověst. Ty důvody mohou být různé a vydaly by na samostatnou studii, jsou nepochybně třeba i historické – a to v přežívající lži o rovnosti žen za bývalého komunistického režimu.

„Feminismus u nás bývá vnímaný zkresleně celou řadou nesmyslů typu, že se muži musí bát ženám i podržet dveře. Čím dál tím více si ale uvědomuji, jak je důležité, abychom neztráceli ze zřetele témata, jako je rovnoprávnost mezi muži a ženami, abychom si nemysleli, že u nás už je vše vyřešené. Myslím, že podmínky vstupu do politiky, angažování či zastávaní vysokých pozic stále ještě nejsou stejné. Často možnost volby je spíš na papíře než v praxi,“ říká Pekarová Adamová.

Jedno je zjevné. I když se to tak úplně nesmí říkat nahlas a nazývat pravým jménem, česká politika prochází „feministickou“ revolucí. Tak trochu po česku – tiše, možná sametově.