Doc. Ing. Pan Poslanec, Ph.D., MBA. Česká posedlost tituly zaujala v zahraničí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Třetí nejvzdělanější zákonodárci. Tak o české politické elitě nedávno psal prestižní týdeník The Economist s odkazem na hloubkový průzkum zaměřený na politické trendy v desítkách různých zemí. Na předních příčkách se kromě Česka umístilo i Polsko a Ukrajina, těsně za nimi Tchaj-wan, Jižní Korea a Spojené státy.

Byť je průzkum starý již pár let, týdeník upozorňuje, že zkoumané trendy se příliš nemění, což platí i pro vzdělanost. Jejím měřítkem byly totiž vysokoškolské tituly, na které si česká společnost obzvláště potrpí.

Stačí nahlédnout na stránky Poslanecké sněmovny nebo se v době voleb prohrabat kandidátními lístky a na první dobrou uvidíme jména českých politických špiček v doprovodu řady jejich akademických úspěchů.

Někteří svůj titul sice nepoužívají a ani neuvádí, jiní se naopak řídí heslem „čím více, tím lépe“. Mezi akademické „šampiony“ patří kupříkladu premiér prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M, čím chlubit se má i výrazná tvář opozičního hnutí ANO doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA, nezaostává ani ministr zdravotnictví z řad TOP 09 prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., MBA, EBIR.

A dalo by se pokračovat. „Jsme jednou z mála zemí, kde jsme si opravdu užívali psaní titulů před jménem i za jménem. Někteří si to takhle užívají dodnes,“ komentuje politolog Lukáš Jelínek pro Seznam Zprávy.

Následně zavzpomíná na dobu, kdy čeští politici pochopili, že mít titul – ať už jakýkoliv – jim může pomoci přilákat voliče. „To si sám dobře pamatuji, jak politici okukovali všechny možné soukromé vysoké školy, ideálně ty, které jsou zaháčkované v zahraničí. Protože se tam titul sežene snadněji,“ dodává.

Řada českých občanů totiž dodnes žije s přesvědčením, že vysokoškolské vzdělání je zárukou kompetentnosti a akademický titul se tak stal součástí politického úspěchu. A když jej někdo nemá, může to být problém.

Takový případ nastal před třemi lety, kdy tehdejší prezident Miloš Zeman nechtěl jmenovat Jana Lipavského na post ministra zahraničních věcí. Zemanovi se nelíbilo, že měl Lipavský dokončené „pouze“ bakalářské vzdělání, problém měl i s kvalitou jeho závěrečné práce. Zeman ale nakonec povolil, nechuť Hradu ke jmenování nového šéfa diplomacie ale vyjádřil tehdejší kancléř Vratislav Mynář. „Magistr, pardon, bakalář Jan Lipavský,“ rýpnul si během oficiální ceremonie.

Že jsou akademické tituly faktorem, který ovlivňuje voliče při výběru kandidáta, si myslí i politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity. „Promítá se to do nějaké představy, co by měli (politici) splňovat z hlediska vzdělání. Češi si například rádi volí doktory. Nesouvisí to jenom s tím bílým pláštěm, ale s tím, že tam je ten titul MUDr. a na to Češi dají,“ doplňuje.

Není ale titul jako titul. „Hodně závisí na tom, jakým způsobem ke vzdělání politici přišli, a také, jestli je to vzdělání uplatnitelné v politické profesi,“ upozorňuje Jelínek. Právě to byl v minulosti častý problém.

Na české politické scéně se v posledních letech objevila řada úsměvných situací, v nichž figurovaly právě akademické schopnosti politiků. Nejživější kauza je stará pouze pár měsíců.

TOP 09 se rozhodla, že provede změnu v čele Ministerstva pro vědu a výzkum. Po Heleně Langšádlové (TOP 09) měl funkci převzít její stranický kolega Pavel Tuleja. Postu se ale musel velmi rychle vzdát, protože se brzy zjistilo, že publikoval v tzv. predátorských časopisech, kterým se jiní akademici raději obloukem vyhýbají.

Podobných kontroverzí ale bylo mnohem více. Řada politiků později doplatila třeba na plagiátorství, což je případ bývalé ministryně spravedlnosti Taťány Malé (ANO). O ministerský post ji připravilo zjištění, že opsala svoji diplomovou práci. Že práce pojednávala o chovu králíků, je v tomto kontextu spíše úsměvné.

Opisování a publikace v predátorských časopisech ale nejsou jedinými akademickými prohřešky, kterých se české politické špičky dopustily. U jiných politiků zase byly odhaleny banální práce, které by nejspíše nenaplňovaly vysokoškolské požadavky. Sem patří třeba někdejší poslanec Pavel Suchánek z ODS, jenž ve své diplomce došel ke zjištění, že „víno se stalo nedílnou součástí našeho jídelníčku, oslav i pohodového posezení“.

Můžeme vzpomenout i na poslance za ODS Marka Bendu, který problém s rozsahem své rigorózní práce jednoduše vyřešil zvětšením velikosti písma a změnou řádkování. Za zmínku stojí i poslanec za SPD Jan Hrnčíř, který se snažil akademické tituly dokonce přeprodávat.

Proč jsou ale v Česku akademické tituly tak důležité a řada lidé je chápe jako záruku úspěchu a dobrého uplatnění na trhu práce? Podle politologa Kopečka je tato tendence stará desítky let. „Je to tradice někdy od Rakouska-Uherska. Vážený inženýr, vážený pán, to podle mě trošku v lidech zůstane,“ říká. Akademické tituly do jisté míry nahradily šlechtické tituly, které byly zrušeny v roce 1918.

Důraz na akademické tituly podle něj ale není pouze „neřest“ Čechů, týká se celé střední Evropy. „Je tady středoevropský zvyk, který se netýká jenom nás, ale i Rakušanů, Slováků nebo Poláků. Je tu tendence tituly uvádět a brát je do určité míry jako statusovou záležitost,“ dodává.

Že se v jiných zemích na tituly příliš nelpí, může být jedním z důvodů, proč Česko v žebříčku zaujímá jednu z vedoucích pozic. Rozsáhlý průzkum, který The Economist citoval, se soustředí na několik odlišných témat a zahrnuje 97 zemí. Samotná část o vzdělanosti politických elit ale zahrnuje pouze 56 států, řada zákonodárců v zahraničí své tituly totiž neuvádí.

Soudit kompetenci či reálnou vzdělanost člověka podle jeho titulů je navíc lehce ošemetné. „Často se potkáváme i s politiky, kteří sice mají špičkové vzdělání a tituly před jménem, za jménem, ale chybí jim jakákoliv empatie nebo sociální vnímavost. Takže ani ten titul není zárukou,“ myslí si Jelínek.