Česká antibiotika? Ministr má pohled naivního člověka, říká expert

Poslední měsíce přinesly lidem v Česku i v Evropě dříve nepoznaný problém. Kritický nedostatek některých léků. Rodiče byli přinuceni obíhat lékárny, aby dětem sehnali antibiotika či sirupy ke tlumení horečky.

Evropská komise chce teď posílit odolnost dodavatelských řetězců, mimo jiné větší mírou solidarity mezi členskými státy. Český ministr zdravotnictví Vlastimil Válek zase usiluje o obnovení domácí výroby penicilinu.

Důvodů, proč léky nejsou, se uvádí vícero. Třeba ten, že řadě výrobců a dovozců se regulované ceny jeví tak nízké, že obchodování v Česku považují za nerentabilní. Nicméně klíčová potíž zjevně spočívá v tom, že Evropa ztratila z větší části kontrolu nad produkcí takzvaných účinných látek. Jako je třeba paracetamol či ibuprofen.

Postupný přesun základní chemicko-farmaceutické výroby do Asie považuje za bezpečnostní riziko i Jiří Michal, někdejší neformální „kapitán“ českého farmaceutického průmyslu. „Vyhnali jsme z Evropy ‚komíny‘ (chemické továrny) a teď sklízíme ovoce,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy bývalý dlouholetý topmanažer, který 20 let po listopadu řídil a po jistou dobu i spoluvlastnil klíčovou domácí farmaceutickou firmu Zentiva.

Vedle reálných výrobních a distribučních problémů ale vidí Jiří Michal za „prázdnými regály“ mnohdy i zbytečnou hysterii rozdmýchanou lidmi na sociálních sítích.

Co se to v Evropě stalo, že najednou nejsme schopni sehnat léky, které byly dříve běžně dostupné?

S oblibou říkám, abychom se podívali na novodobou historii chemicko-farmaceutického průmyslu, pokud chceme vidět, jak to dopadne v Evropě díky „Green Dealu“ s průmyslem, zejména automobilovým.

Tím chcete říct, že chemicko-farmaceutický sektor je v negativním vývoji o krok dál než ostatní?

Ano. Chemicko-farmaceutický průmysl postupoval v globalizaci asi nejrychleji a dopadli jsme, zejména ve výrobě účinných látek, jak jsme dopadli. V rámci „vyhánění komínů z Evropy“ na to doplatil vedle těžkého strojírenství nejvíce. Z globálního pohledu je „vyhánění komínů“ velké pokrytectví. Komíny nezmizely, jen jsme je odsunuli jinam. Komíny nám sice už nekouří na naší zahrádce, ale z ekologického hlediska – z hlediska záchrany planety – je to ještě horší. Nemáme výrobu pod kontrolou.

Vybavujete si, kdy trend stěhování výroby do Asie začal?

Už v 90. letech. Nebyly to samozřejmě v počátku jen ekologické důvody. Také v honbě za nižšími výrobními náklady a vyšším ziskem jsme přijali nabídku levných dodávek účinných látek z Indie a Číny. Jako první začaly postupně výrobu do Indie přesouvat Spojené státy americké, poté tam začaly budovat celé výzkumné základny. Jestli se nepletu, od začátku 90. let se v Evropě také nepostavila ani jedna chemická továrna. Zejména v Číně ale rostly jako houby po dešti.

Když se výroba základních účinných látek přesunula do Asie, jak jste v Zentivě mohli uhlídat kvalitu výroby léků?

Podle pravidel musely být výrobní závody v těchto asijských zemích vždy navštíveny našimi regulačními pracovníky a výrobny buď dostaly, nebo nedostaly oprávnění k dovozu. Otázkou ale bylo, z jaké továrny pak objednaná dodávka skutečně přišla. Koneckonců podobná otázka se řešila poměrně nedávno v případě možného dovozu vakcíny z Ruské federace. V té době jsme ve firmě zachovali poslední stupně chemické výroby a nakupované substance jsme sami čistili, abychom měli naprostou jistotu v kvalitě a bezpečnosti.

Šéf Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka už začátkem roku označil závislost Evropy na Číně za bezpečnostní riziko. Vidíte to podobně?

Samozřejmě. Jako každá závislost je to velké riziko. Zaprvé stoupá cena a zadruhé se může stát cokoliv v logistickém řetězci. Některé léky mohou být přechodně nedostupné. Kdysi jsem zažil skoro úsměvnou aféru, když na celém světě chyběla kyselina askorbová, tedy vitamin C, protože už nestálo za to ji v Evropě vyrábět a v Asii se zrovna vyskytl nějaký problém. Tudíž rázem nebyla nikde. Takzvaná „optimalizace dodávek“, kdy jsou zásoby drženy na minimu, je velmi zranitelná. Konečně jsme to zažili v době covidu, když jedna obrovská loď zatarasila Suezský průplav. Zažili jsme to také v automobilovém průmyslu s nedostatkem čipů a mohl bych asi jmenovat další příklady.

Globalizace se minimálně donedávna zdála být nezvratitelným trendem. Vy myslíte, že se vývoj mohl ubírat i jinou cestou?

Globalizace s sebou nepochybně přináší řadu výhod v dělbě práce a pomáhá i v rozvoji třetího světa. Na druhé straně to vede ke ztrátě pracovních příležitostí v průmyslové výrobě. Více lidí pracuje v terciární sféře.

To může fungovat jen do té míry, dokud na to společnost bude mít prostředky a stát bude moci štědře rozdělovat peníze vybrané od daňových poplatníků, kterých jaksi ubývá. Globalizace se pak podle mě začne negativně projevovat v závislosti bohatých ekonomik na dodávkách z ostatních zemí, které postupně přebírají i inovativní roli. Když k tomu přidáme ještě zmíněný „Green Deal“, je Evropa odsouzena k „zelené chudobě“. Já zastávám názor, že průmysl je hnací silou pokroku a bylo by mnohem lepší ho mít doma, pod kontrolou.

Je vidět, že velká rizika si mnozí lidé v Evropě stále více uvědomují, ale myslíte, že se tento trend podaří zastavit a otočit? Abychom minimálně u výroby základních léků závislost neměli.

Některé léky, zejména ty na vzácná onemocnění, se opravdu nedají vyvíjet a vyrábět v každé zemi. Pokud bychom ale chtěli vrátit zpět výrobu farmaceutických účinných látek, trvalo by to asi tak 50 let. Obávám se, že dnes už by se snad ani nepodařilo prosadit stavbu nových chemických továren. Další otázkou je, kdo by v nich dělal. Nepřipadá mi, že naše školství je orientováno tímto směrem.

Nevěříte tedy, že by se trend otočil?

Podívejte, jaký je problém postavit téměř cokoliv. Získat stavební povolení trvá 10 let, a to ještě můžete narazit na to, že v dotčené lokalitě žije už 40 let nějaký brouk, kterého tam ale předtím nikdo neviděl. Kdybyste se rozhodl postavit chemickou fabriku, budete postaven na pranýř. Vždyť to má komín! V Čechách se udržela prakticky jediná chemická továrna, jde o Farmak v Olomouci. A já jim moc fandím.

Třeba ministr zdravotnictví Vlastimil Válek však mluví o tom, že by chtěl v Česku už někdy za rok a půl obnovit výrobu penicilinu. Může se to podařit?

Penicilin se po válce začal vyrábět v Roztokách u Prahy. Co však dnes říká pan ministr, je pohled naivního člověka, který o průmyslu vůbec nic neví. Poradci by mu měli poskytnout reálný obraz o tom, co je nutné nejdříve splnit z hlediska regulací, kolik by stála výstavba, kolik výroba, kolik kvalifikovaných lidí na to bude potřeba, kolik by takto vyrobený penicilin stál a jaká bude poptávka, až celá investice bude uvedena do provozu. A co se třeba stane, když se i všichni kolem rozhodnou, že si udělají „svůj vlastní penicilin“.

A už vůbec se nezmiňuji o rezistenci a alergických reakcích značné části populace způsobených nadužíváním tohoto specifického a nejstaršího antibiotika betalaktamového typu.

V čem je výroba těchto antibiotik tak specifická a náročná?

Výroba antibiotik betalaktamového typu, ale i dalších podléhá velmi přísným pravidlům. Musí být striktně oddělena od ostatní produkce. A vše – od vstupu přes sterilizaci výrobních zařízení až po speciální zacházení s odpady a čištění odpadních vod – je přísně kontrolováno. Tyto obrovské náklady není možno orientovat na spotřebu jedné menší země v Evropě. Ale dalo by se do budoucna uvažovat o společné investici v rámci EU. Jinak podotýkám, že jedna specializovaná výroba antibiotik je poměrně nedaleko, v nádherném prostředí pod Alpami, tam je vybudované celé zázemí.

Mimochodem, když už se bavíme o obnovování farmaceutické výroby v Česku, jak jste v době pandemie covidu-19 vnímal snahu vyvinout a vyrábět vlastní vakcínu?

Bylo to naprosto směšné, trochu to připomíná právě současnou kauzu „penicilin“. Až na to, že tehdy byl ustanoven i tým, vyčleněny nemalé prostředky. Asi jste si ale také všiml, že se o tomto projektu přestalo mluvit. A také o tom, jak bylo s těmi vyčleněnými prostředky naloženo.

Podle vás do bylo předem odsouzeno k neúspěchu?

Samozřejmě.

A proč?

Ve světě se tímto problémem zabývají obrovské odborné týmy, rozpočty na vývoj vakcín jsou neuvěřitelně vysoké. Vezměte si, že vývoj vakcíny na chřipku trval zhruba 15 let. Slovy Švejka, „teď jsou lidi o polovinu chytřejší“, ale u nás to bylo tak, jako byste šel za zručným kovářem a požádal ho, ať vám ukove auto, které bude mít všechny bezpečnostními prvky autonomního řízení a vodíkový pohon.

Jak se na nedostatku léků podílí panika?

Já bych řekl, že významnou měrou. Na jedné straně je tu určitě reálný problém, ale často je to i velmi „přifouklé“ sociálními sítěmi a médii. A potom vidíte to šílenství, jak maminka v televizní reportáži běží z lékárny, drží v ruce jedno balení penicilinu a říká, tohle mám pro holčičku, ještě potřebuju sehnat pro chlapečka… Lidé bohužel dost často nedokážou rozlišovat mezi názvem účinné látky a obchodním názvem léku. Takže když máte třeba jako účinnou látku paracetamol, seženete na trhu Paralen, Panadol, Coldrex a mnohé jiné. Také třeba Brufen, Ibalgin a Nurofen mají stejnou účinnou látku – ibuprofen. Takže panikařit není často vůbec nutné. Vezmete si jiný lék a nic se neděje.

Velký povyk byl i kvůli tomu, že tu nejsou léky pro děti ve formě sirupu proti horečce.

Tohle bych také neviděl jako úplnou tragédii. Samozřejmě sirup přináší větší komfort, ale za nás takové sirupy vůbec nebyly a dalo se to řešit. Rozmačkal se Acylpyrin, trochu se to osladilo a bylo to… Navíc nejde o život zachraňující léky. Já to nechci vůbec zlehčovat, jenom říkám, že je třeba rozlišovat, co je opravdu závažný problém, a co je zase jen zbytečná hysterie.

Vy sám jste v poslední době někdy měl problém sehnat nějaký lék pro sebe a svou rodinu?

Já to musím zaťukat. Zatím ne, protože zaprvé v rodině známe i ty analogony, tudíž když není toto, víme, že je k mání něco jiného. A zadruhé, mě teda osobně pronásledují jenom chronické obtíže vyplývající z mého věku. A tam je opět možná záměna. Když není lék A, tak prostě existuje i lék B se stejnou účinnou látkou. Myslím, že po konzultaci s lékařem to lze vždycky vyřešit.